Rakouský Kals - zimní ráj mezi třítisícovkami, kde můžete lyžovat až do jara

„Spojení začalo pozvolna asi před pěti lety, letos je to první společná sezóna. Pomohlo to celému městu. Vyrostly tu nové hotely a služby v celé lyžařské oblasti se rok od roku zlepšují. Za rok chtějí vyměnit celou sedačkovou lanovku za vyhřívanou a tamhle vznikne úplně nová černá sjezdovka,“ ukazuje do zatím zapadaného svahu Rupert Tembler, jenž v Kalsu pracuje jako lyžařský instruktor. „Ale já už tu dělal dávno předtím, než to tu začalo růst,“ směje se.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jak je celý areál v Kalsu koncipován? Centrem je dolní stanice kabinové lanovky, u níž je i dobře vybavená půjčovna a prodejna lyžařského i snowboardového vybavení, a také lyžařská škola.

V okolí dolní stanice lanovky je několik modrých sjezdovek s klasickými pomami a ohraničená část pro výuku nejmenších lyžařů se speciálně upraveným „kobercovým“ vlekem. Tratě jsou po celý den skvěle upravené, navíc se na této straně drží sluníčko téměř po celý den, takže ti, kteří nevyhledávají strmé svahy, zde můžou strávit klidně celé odpoledne bez obav, že by se ukousali nudou.

Zkušenější lyžaři si ale přijdou na své, až když vyjedou lanovkou nahoru. Po zhruba desetiminutové cestě se dostanou až na nejvyšší bod celého areálu (2621 m, vrchol Cimaross) a mají pestrý výběr, kudy se vydat. Zda zpátky směrem ke Kalsu, či vyzkoušejí matreiské svahy. U rozhodování se za jasného počasí můžete kochat krásným výhledem na nejvyšší rakouské hory včetně majestátného Grossglockneru. Nedoporučuje se však dlouho váhat, protože tak vysoko bývá opravdu větrno.

Strana směrem k městečku Matrei nabízí více variant cesty dolů, ale dopoledne bývá ve stínu, a tak je dobré se teple obléct. Poměrně vysoké procento zaujímají černé sjezdovky, které jsou však kvalitně upraveny a při nevelkém množství lyžařů a snowboardistů není důvod z nich mít velké obavy.

Kdo se po nich přesto nechce spouštět, může zvolit delší a klidnější cestu po modře označených sjezdovkách, po nichž se v klidu dostane až dolů ke stanici vyhřívané čtyřsedačkové lanovky či na některé z menších vleků a lanovek. Milovníci adrenalinu mohou vyzkoušet malý akrobatický park s několika skokánky a raily pro snowboardisty.

Hlavní devízou střediska je ale to, že ho spousta turistů ještě neobjevila. Zapomeňte tedy na fronty u vleků a čekání na sjezdovkách, až se přižene větší skupinka lyžařů. „Když jsou v Nizozemsku nebo tady v Rakousku jarní prázdniny, počet návštěvníků naroste, ale pořád je to výrazně lepší než v jiných tyrolských střediscích,“ porovnává instruktor Tembler.

Dalším faktorem, který z Kalsu dělá jedno z nejrychleji rostoucích rakouských středisek, je jeho celoroční využití. I v létě je totiž oblast Grossglockneru turisticky mimořádně atraktivní, Národní park Vysoké Taury je častým cílem výprav.

I přes vysokou polohu střediska není Kals nutně místem jen pro mladé, fyzicky zdatné návštěvníky. Naopak. Řada hotelů je zaměřena na seniory, ti pak vyrážejí třeba s hůlkami pro nordic walking do okolních svahů.

Tomu odpovídá i vybavení hotelů, kde jsou často na velmi vysoké úrovni wellness služby s množstvím saun, bazénků a relaxačních místností. Takové koupání venku ve vyhřátém bazénku při pohledu na zasněžené vrcholky hor je kouzelným zážitkem…

V zimě si na své přijdou i turisté, kteří chtějí poznávat okolí na běžkách, byť pro klasické lyžování se v Rakousku najdou i lepší oblasti s vyšším počtem kilometrů stopy.

Starosti si není třeba dělat s dostatečným přísunem potravin a nápojů během lyžování. Stejně jako v ostatních tyrolských centrech je standardem jeden bar u dolní stanice lanovky, jeden u horní a většinou minimálně jeden další potkáte i cestou dolů po sjezdovce. Menu je tradičně obdobné, ale široké: od klasického rakouského „schnitzlu“ po vynikající sladké ovocné knedlíky s vanilkovou polevou. Nad místním pivem by možná mnozí znalci a milovníci domácích značek ohrnovali nos, ale jako osvěžení k obědu na sjezdovce postačí. Ti, kteří preferují něco ostřejšího, si mohou vyzkoušet lovení ovoce z panáku tradiční slabší hruškovice Willi.

Visíte na vodopádu ve výšce pěti metrů nad zemí a držíte se jen jednou rukou za cepín zabodnutý do ledu. Extrémní představa? Při ice-climbingu obdobná situace není nic neobvyklého. Zamrzlé vodopádové stěny v okolí oblasti Kals-Matrei k tomuto sportu, či chcete-li koníčku, přímo vybízejí. Žádnou složitou průpravu ani výbavu nepotřebujete.

Snad jen boty s pevnější podrážkou a zimní oblečení, ostatně jiný oděv se na horách stejně neočekává. Všechny důležité instrumenty pro ice-climbing vám dodá instruktor, jenž je pro amatéry nezbytný.

Co tedy tato výbava pro ice-climbing obnáší? Na obě boty vám upevní speciální stoupací kovové podrážky, z nichž vepředu trčí ostré hroty. Pozor, jsou opravdu ostré, není radno si pak prodlouženou špičkou jedné boty zavadit o lýtko druhé nohy. Do rukou dostanete dva cepíny se špičatým hrotem a držákem, které si lze představit jako takové motyčky. Nutností je samozřejmě jistící pás kolem pasu a rozkroku.

Pak vás instruktor odvede před kolmou zmrzlou stěnu a ukáže kamsi vzhůru. Ano, až tam se podle něj dá vyšplhat. Nemožné, pomyslíte si. Dozvíte se pár základních rad, které směřují hlavně k tomu, kam je vhodné cepíny zarazit. Správně: do celistvých ledových útvarů, kde se cepín zabodne. Špatně: do křišťálových „rampouchů“ u nichž po úderu hrozí, že se rozletí na tisíce částeček.

Jenže kde hledat optimální místo na zabodnutí, když síly pomalu docházejí a tam, kam byste potřebovali dát ruku, zrovna žádný vhodný ledový útvar není? Ice-climbing je trochu jako šachy. Musíte si předem rozmyslet další tah, jinak se můžete dostat na obtížnějších stěnách do prekérních situací.

Když ale po druhém třetím pokusu začnete stoupat výše a výše, poznáte krásu ice-climbingu. Můžete se stát pokořiteli kolmé ledové stěny, na niž jste o pár minut dříve tak obdivně hleděli. A ač to může vypadat na první pohled jako hazard, ice-climbing je díky jištění docela bezpečná disciplína. Snad jen kdybyste si přesekli cepínem jistící lano.