Rád se bojím a rád strach překonávám, říká horolezec a cestovatel Jindřich Hudeček

Vzhledem k omezenému množství času se dnes nejvíce věnuji lezení, horolezectví a cestování.

Lezu především v našich domácích pískovcových oblastech a čas od času vyjedu za vápencovým lezením do Francie, Španělska. Za velkými stěnami, zde už mluvíme o horolezectví, jezdím pravidelné každý rok do Patagonie, která si mě získala svou divokou přírodou, náročnými přístupy pod stěny, proměnlivým počasím a především krásným lezením v žulových stěnách. Spolu se svými lezeckými partnery jsem zde vylezl na několik věží jako například Cerro Torre, a také jsme zde rozdělali novou cestu Aguja Poincenot v nadmořské výšce 3002 metrů, kterou chceme dokončit.

Adrenalin mám rád, bez něj by to nešlo. Je to koření sportovních aktivit, kterým se věnuji. Samozřejmě vše do určité míry a bezpečnost musí být. Při lezení se mi například vyplavuje už málokdy, a tak jsem se věnoval i sportům jako je base jump, závodil jsem na motorkách… Rád se bojím a rád strach překonávám.

Je to takový nepopsatelný pocit. Nejdříve strach, jestli to vyjde nebo ne a posléze pocit štěstí, že jsem to zvládl.

V každém ročním období se dá něco dělat. Na jaře a v létě lezení a v zimě lyže nebo běžky, na kterých trávím poměrně hodně času a vlastně i lezení na umělých stěnách. A když se mi třeba v zimě zasteskne po lezení na sluncem vyhřáté skále, tak jedu do teplejších krajin.

Díky úzkému kontaktu s výrobci lezeckého materiálu či brigádám v prodejnách s lezeckým materiálem, byla moje cesta do outdoorového byznysu po sametové revoluci nasnadě. V roce 1990 jsem založil malou firmu, která obchoduje s outdoorovým vybavením a stala se základem pro větší společnost, která existuje dnes. Zaměstnanci se stávali vždy kamarádi ze skal či horolezeckých expedic. Díky tomu vznikl uvnitř firmy silný duch, který je její hnací silou.

Cestování mě vždy bavilo — poznávání nových zemí, kultur, lezeckých oblastí. Bohužel dříve se cestovat moc nedalo. Teď je naštěstí jiná doba, a tak si užívám, co se dá. Vlastně lezecký sport je úzce spjat s cestováním. Neustále za lezením jezdíte, k tomu patří kempování, pobyt v přírodě. Je to spíš životní styl.

Procestoval jsem USA, Jižní Ameriku, taky Austrálii, Himaláje…

Určitě Labské údolí v Českém Švýcarsku. Jednak jsem zde vyrostl, ale také si myslím, že je to jedinečné místo… na turistiku, kolo, a především pro lezce. Lezecké stěny nabízí zajímavé lezení po pískovci, které nenajdete nikde ve světě. Mám to tam opravdu hodně rád a vždy se tam rád vracím.

Nevybavím si žádné místo, které by mě zklamalo. Každé má něco do sebe.

Nevzpomínám si. Vždy se snažím včas vyhodnotit situaci, a tím takovým situacím předejít. Ale když vzpomenu na jednu z nejsvízelnějších situací, tak to bylo v roce 1987, kdy jsme se pokoušeli o prvovýstup na Everest. Byli jsme už unavení po strávené noci v bivaku v 8 300 metrech nad mořem a já jsem byl hodně špatný, nebylo mi dobře, točila se mi hlava… Tehdy mi se sestupem pomohl Josef Nežerka.

Zážitky a poznání jsou pro mě vlastně odpočinek. Samozřejmě pokud jedu na dovolenou s rodinou, tak se snažím o kompromis, aby si má rodina užila moře a já si mohl třeba jenom na odpoledne vyjet na kole nebo zalézt anebo sportujeme společně.

Do Itálie jezdím už léta a mám ji hodně rád. Už v době mé lezecké závodní kariéry jsem na tamních skalách strávil spoustu času, patří taky mezi jedny z nejlepších v Evropě, a naučil se italsky. Zkrátka mám rád italský temperament, přírodu, motorky a auta.

To neznám, ale dům byla stará ruina, kterou jsem se pokusil vrátit do původního stavu. Vždy se snažím zachovat původní architektonické prvky.

Ano, celoročně. V zimě jsou nedaleko krásné sjezdovky a v létě si v okolí užijete koupání, kolo, lezení, via ferraty a seskoky base jump.

Zatím se těším do zmíněné Patagonie a co bude pak, to nechám náhodě. Pokud mě něco nadchne, tak se za tím rozjedu, ale jinak nic konkrétního zatím neplánuji.