Putování za rostoucím ledovcem a východem slunce nad štíty hor v Patagonii

Na letišti jsme si pronajali mikrobus s řidičem a nechali se odvézt do nedalekého městečka EL Calafate, které svojí atmosférou připomínalo alpské vesničky.

Nechali jsme si batohy v předem rezervovaném hostelu a hned vyrazili k více než hodinu jízdy vzdálenému ledovci Perito Moreno. Bylo kolem půl třetí odpoledne, když jsme dorazili na místo a chtěli si koupit lístek na výletní loď, která by nás zavezla do bezprostřední blízkosti několik desítek metrů vysoké ledovcové hradby. U pokladny jsme se dozvěděli pouze to, že dnes už další lodě nevyplouvají. Jeden z místních průvodců nám později sdělil, že provozovatelé výletních lodí mají v odpoledních hodinách obvykle už vyděláno a raději jedou domů za rodinou.

Byli jsme tak odkázáni jen na vlastní nohy a síť vyhlídkových lávek a cestiček usazených v kopci přímo naproti gigantickému Perito Moreno. Jedním z nejzajímavějších faktů o tomto ledovci bezesporu je, že i přes současné změny klimatu je jedním z mála ledovců na světě, který dorůstá. Jeho stěna se před námi místy tyčila až 60 metrů nad hladinu jezera Argentino a samotný ledovec se táhl tak hluboko do horského masivu, že jsme ani neviděli jeho konec.

Pořídili jsme teprve několik fotografií a pár vteřin videozáznamu, když se ze stěny ledovce utrhl kus ledu a doprovázen zlověstným hřměním dopadl a rozvlnil vodní hladinu. Od té chvíle nám bylo jasné, že nebudeme mít klid, dokud jeden z padajících kusů ledu nezvěčníme do paměti svých aparátů. Nutno přiznat, že nikdo z nás nakonec neměl to štěstí, aby nějaký mohutnější padající kus ledu zaznamenal.

Další den jsme se po několikahodinové jízdě mikrobusem přesunuli do městečka El Chaltén. To leží v provincii Santa Cruz a nachází se uvnitř hranic národního parku Los Glaciares. Svému umístění nedaleko skalních masivů Cerro Torre a Fitz Roy vděčí za příliv turistů, což se odráží i na tamní ekonomice – město tvoří prakticky pouze hostely, restaurace a obchody zaměřené na outdoorovou turistiku. Jeden z nich jsme brzy po příjezdu navštívili, abychom si vypůjčili campingové vybavení.

Plány na večer byly jasné - stihnout západ slunce u Cerro Torre. Vidina, že dorazíme na místo třeba jen půl hodinu po západu, a propásneme tak jedinečnou příležitost pokochat se obrovskými skalními věžemi v teplém světle zapadajícího slunce, nás hnala nezadržitelně kupředu. S naloženými batohy na zádech jsme se škrábali vstříc divoké horské přírodě a před námi se stále otevírala nová a nová panoramata.

Cestou jsme potkávali poslední skupinky lidí, kteří se chtěli dostat zpět do města před tím, než padne tma. Náš cíl byl ale přesně opačný a nakonec se nám ho podařilo dosáhnout. V rychlosti jsme postavili stany v oficiálním stanovém táboře jen několik stovek metrů vzdáleném od Cerro Torre. Západ slunce se nám podařilo stihnout a po setmění, kdy jsme museli navléknout kulichy a veškeré oblečení, nás zážitek hřál alespoň na duši.

V noci se teplota pohybovala jen několik málo stupňů nad bodem mrazu, takže ráno jsme se poměrně brzy probudili a po základní hygieně, kterou nám dopřála řeka hned u kempu, jsme se mohli vydat na další cestu. Krajina se měnila každým kilometrem a cesta do tábora pod Fitz Royem nám příjemně utíkala. Procházeli jsme postupně přes travnaté horské roviny, temné pralesy i malebné paloučky, kde se zlatavá tráva pohupovala ve větru za doprovodu zurčení křišťálově čistých potůčků.

Ty nám spolu s řekami byly po celé tři dny strávené v horách mimo civilizaci zdrojem pitné vody, která se svojí chutí a průzračností vyrovnala těm nejlepším baleným vodám. Po zhruba 12 kilometrech jsme dorazili do tábora, nad kterým se vznešeně tyčil Fitz Roy – nejvyšší hora patagonských And. Zabrali jsme si místa pro naše stany, a rozhodli se vyrazit k asi šest kilometrů vzdálenému ledovcovému jezeru.

Cesta vedla podél řeky a klikatila se mezi obrovskými kameny, které tu kdysi zanechal jeden z mnoha ledovců. Poslední fáze treku znamenala výstup ledovcovou morénou. Tou stékala říčka z jezera nad ní a razila si cestu mezi kameny vážícími odhadem desítky tun. Cestu si v této fázi volil každý sám. Postupně jsme tak přes balvany doskákali až k jezeru. Nad ním se tyčil ledovec a my jsme zaslouženě odpočívali pod horským sluncem. Byl jsem nakonec sám, kdo se odhodlal zakusit ledovou lázeň. Pravdou je, že na více než pět temp a rychlý úprk zpět jsem se nezmohl, ale následný pocit, kdy člověk oschl a znovu se oblékl, byl k nezaplacení.

Když jsme se později večer ukládali ke spánku, měli jsme všichni nastavený budík na čtvrtou hodinu ranní. Ve stanu jsme si připravili oblečení na dvouhodinový výšlap do strmého kopce k úpatí Fitz Roye. Probuzení bylo s nakumulovanou únavou obtížné, ale vidina východu slunce po dosažení byla dostatečně silnou motivací. Nasadili jsme si „čelovky“ a v jejich svitu se vydali na nejnáročnější část našeho třídenního treku. Trasa sice neměřila více než tři kilometry, ale její strmost vše vynahrazovala.

Po první, relativně nenáročné části se pěšina změnila ve schodiště tvořené kameny, kdy se člověk musel spíše plazit, než jít. Přibližně po dvou hodinách jsme se postupně začali trousit na určené místo. Našel jsem si místo na jednom z větších kamenů, odkud jsem tušil bezvadný výhled na masiv před sebou, převlékl si propocené termoprádlo a zabalen do kapuce a rukavic čekal na první teplé paprsky slunečního světla.

Když se v údolí pod námi rozlila záplava oranžové barvy, bylo jasné, že už to nebude dlouho trvat a Fitz Roy se rozzáří pod náporem východu slunce. Všechno úsilí za to stálo – trvalo téměř půl hodiny, než žhavá koule vystoupala do takového úhlu, aby skalní masiv kompletně pokryla světlem. Byla to fascinující podívaná.

Cestou dolů zpět do El Chalténu si užila především naše kolena. Jinak ale nic nebránilo tomu, abychom si i nadále užívali plnými doušky krásnou panenskou přírodu kolem nás a těšili se na další dny, které jsme měli strávit přesunem do Chile a návštěvou Torres del Paine.