Článek
Velikonoční ostrov zaměstnává odborníky i snílky už stovky let. Sochy moai objevil nizozemský mořeplavec Jacob Roggeveen na Velikonoční neděli roku 1722. Odtud také pochází název trojúhelníkového ostrova.
První obyvatelé připluli na 163 km² velký ostrov mezi lety 400 až 600 našeho letopočtu a říkali mu Rapa Nui, což znamená Velká země. Takzvaní rapanujci byli na vzestupu asi do roku 1680.
Mají moai klobouky nebo se jedná o účes rapanujců?
Sochy moai stavěli k poctě náčelníkům, ale daleko pravděpodobnější teorie podporovaná antropology zkoumajícími polynéské národy, je teorie o kultu předků. Moai byly zády otočené k moři, aby mohly pozorovat a chránit rapanujce. Sochy prý měly představovat zemřelé duše předků, které držely nad ostrovany stráž.
Ve 20. století byly moai znovu postaveny
Z 900 moai bylo vztyčeno asi jen 300. Zůstaly v lomu nebo na cestě ke kamenné plošině ahu, z nichž měly shlížet do vnitrozemí ostrova. Dnes stojící moai byly znovu vztyčeny během 20. století. Většina jich je asi 3,5 m vysoká, najdou se však i takové, co měří až 12 m a váží až 90 t.
Moai mají nejpropracovanější hlavu oproti jednoduchému tělu, kde jsou ruce a nohy jen naznačeny. Některé sochy mají navíc klobouk pukao z červené horniny. Podle jedné teorie se jedná o styl účesu, který rapanujci nosili v období, kdy vznikaly poslední sochy.
Většina moai je roztroušena v okolí lomu. Některé jsou částečně stále v zemi.
Kvůli růstu populace ale brzy začaly docházet rapanujcům zdroje obživy: když ostrované pokáceli veškeré stromy, vypukly mezi jednotlivými kmeny boje, začal se šířit kanibalismus a zkáza postihla i sochy.
Ostrov je v současnosti chilským územím, i když je od pevniny vzdálen celých 3580 kilometrů na východ. Žijí na něm pouhé čtyři tisíce obyvatel. Teprve v roce 1967 začalo Chile ostrov využívat pro mezipřistání letadel mířících dál na Tahiti.
Eroze a turismus
Slunce, vítr, vlnobití a vlhkost - to všechno tajemné kamenné tváře ohrožuje, a postupem času se tak obrušují jejich rysy. K vlivům počasí se přidávají i mech a lišejníky, kterým se ve vlhku na kamenných blocích daří a erozi napomáhají.
Podle archeoložky Susan Nahoeové se sice většina turistů chová k sochám ohleduplně, existují ale i výjimky. Někteří po pokácených sochách chodí, nebo na ně šplhají, jiní je dokonce ničí úmyslně. Například finský turista, který si chtěl v roce 2008 z ostrova odvézt suvenýr a jedné ze soch utrhl ucho. Chilský soud ho pak za to odsoudil k pokutě 17 000 dolarů.
Podle některých názorů nicméně renovace může cenné sochy paradoxně ještě více ohrozit: když totiž kamenné tváře experti umístí znovu do vzpřímené polohy, jsou mnohem více vystaveny povětrnostním vlivům a trpí více než ty, které zůstávají na zemi, či dokonce pod ní.
Podle archeoložky Nahoeové se osvědčil například experiment z roku 2003, který měla pod svou patronací UNESCO. Japonští odborníci pět soch ošetřili pomocí speciální těsnící hmoty, což je mělo ochránit proti korozi i lišejníkům. Ačkoli výsledky byly velmi nadějné, dál se nepokračovalo. Ošetření všech soch by totiž bylo příliš nákladné, a tak se čeká na to, až někdo přijde s ekonomičtějším řešením.
Turisté sem ale začali hromadně jezdit až o 20 let později, kdy tu Američané postavili novou tříkilometrovou ranvej, která slouží i jako alternativní místo pro přistání raketoplánů.
