Článek
Až do roku 1930 byli Dogoni jedním z nejvíce izolovaných národů v Africe. Na centrální planině u útesu Bandiagara ve státě Mali u řeky Niger jich žije asi 200 tisíc. Přibližně ve 14. století byli od řeky Niger postupně zatlačeni islamizací, protože se nechtěli vzdát svého náboženství.
Dogoni věří v jednoho boha Ammu, který žije v nebi. "Jednoho dne vzal Amma velkou hroudu hlíny, hodil ji na zem a ta při kutálení vytvořila čtverec, jehož rohy vytvořily světové strany, tento čtverec postupně nabyl ženského těla matky země," vypráví legenda.
Sýpky v dogonských vesnicích jsou striktně rozděleny na mužské a ženské. Opačné pohlaví do nich nemá přístup. Skladují se v nich i ostatní předměty, nejen úroda. V ženských sýpkách se ukrývají i šperky, protože jsou ženy ekonomicky závislé na mužích. Dokonce mají vyšší postavení.
Dogonská vesnice
Masky dogonských tanečníků jsou mocná umělecká díla. Využívají je hlavně při tanci, který představuje spojení světa mrtvých se světem živých. Nejdůležitější je, že umožňuje dogonskému lidu komunikovat se svými předky.
Dogonské masky nejsou symbolické, ani nic nepředstavují, ale je v nich obsažena životní síla, kterou předvádějí. Během tance ožívají a tanečníci splývají s maskami v jednu bytost. Tyto masky jsou posvátné a příliš mocné na to, aby se jich obyčejní smrtelníci mohli jen dotknout, natož vědět, kde jsou ukryty. Ženy se sice tance účastnit nesmějí, ale patří jim nejdůležitější maska na chůdách.
Tanec a masky hrají nejvýznamnější úlohu ve světě Dogonů, v němž ožívají obrazy všech bohů. Po tanci jsou masky odneseny zpět do bezpečí a ukryty na tajných místech.
Dogoni se připravují na rituální tanec v maskách.
