Putování Krétou na čtyřech kolech mezi vinicemi a olivovníkovými háji

Prozkoumat všechny pozoruhodnosti ostrova člověk za jednu dovolenou nestihne. Je to malý světadíl s doloženými svébytnými dějinami, které sahají do hloubky pěti tisíciletí, nepřebernými přírodními pozoruhodnostmi, ale také starověkými památkami a pravoslavnými kláštery.

Od západní, hornaté části přechází ostrov směrem na východ v rozlehlé planiny. Zatímco na horských vrcholcích může být sníh ještě v květnu, na pobřeží neklesne ani v zimních měsících teplota pod deset stupňů. Na více než tisíc kilometrů dlouhém pobřeží je množství pláží, od dlouhých a rozlehlých až po malé skryté zátoky. Prázdninová sezóna se protahuje, poslední návštěvníci opouštějí Krétu až koncem října.

Po prvním poznávacím výletě obohatí návštěvníkovy dojmy mínojské paláce, jejichž dějiny sahají nejhlouběji do evropských civilizací. Minotaurus, jeho labyrint, Daidalos s Ikarem v Knossu, Festos, Malia a Zakros a Gortys jsou místa a legendy, které naplní další díl vašich představ o Krétě.

Když procházíte soutěskou Samaria, dostane vaše představa o Krétě další rozměr. A ještě další pak úplně na východě ostrova v „africké“ pouštní krajině a na pláži Vai, kterou lemuje jediný přirozený palmový háj v Evropě.

Vzhledem k velikosti ostrova a množství míst, která by člověk měl vidět, stojí za to půjčit si na několik dní auto. Pak si je možné volit místa, která navštívíte, i dobu, kterou v nich strávíte.

Aby to opravdu fungovalo, je dobré se na návštěvu Kréty alespoň trochu připravit. Zajímají vás především mínojské památky? Pak stačí jakékoli z malých aut, která půjčovny nabízejí, protože prakticky ke všem významným archeologickým areálům vedou běžné silnice a cesty. Totéž platí o návštěvě měst a míst na severním pobřeží ostrova. Bez problémů se dá dojet i do mnoha míst ve vnitrozemí (Festos, Gortys), na náhorní planinu Lasithi, nebo do letoviska Matala na jižním pobřeží.

Pokud vás ale hornaté vnitrozemí a málo osídlené a obtížně průjezdné jižní pobřeží ostrova (kde jsou nádherné pláže v malých zátokách) zajímá více, pak stojí za to zvolit v nabídce půjčovny auto vyšší, s náhonem na čtyři kola, případně s redukcí. Totéž platí o případných návštěvách obtížně přístupných klášterů na východě ostrova.

Hlavním silničním tahem je „něco jako dálnice“ vedoucí po severním pobřeží ze západu na východ. Na ní, stejně jako na všech silnicích mimo obce, je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h (v obcích je 50 km/h). Tato silnice buď prochází místy, která většina návštěvníků nevynechá, nebo z ní odbočují cesty vedoucí k zamýšleným cílům ve vnitrozemí.

Půjčovny nabízejí i motorky. Skútry na kratší popojíždění i silné stroje, včetně terénních. Na ty silné si troufne ten, kdo na nich jezdí i doma, má zkušenosti a ví, jak s takovým strojem zacházet. Záludnější jsou skútry, k jejichž řízení většinu lidí opravňuje běžný řidičák. V poněkud chaotickém řeckém provozu může být nezkušený motocyklista nebezpečný sám sobě i svému okolí.

Řidiči, kteří si nevyzkoušeli jízdu v Řecku, zpravidla pohlížejí na tamní provoz – mírně řečeno – s nedůvěrou. Připadá jim chaotický, vadí jim nepoužívání blinkrů, nerespektování předpisů a pravidel. Větší část z nich by si tam za volant nikdy nesedla, zatímco menší část se k tomu odhodlá a zjistí, že to není žádné velké drama.

Za volantem na řeckých silnicích člověk potřebuje jen více pohotovosti a předvídavosti než jinde. Musí počítat s tím, že mu kolega řidič může zcela neúmyslně provést kdejakou lotrovinu. Na druhou stranu může ale často zmatený cizinec počítat s tím, že místní řidiči budou tolerovat jeho skopičiny.

Úplně nejlepší je pokusit se stylem jízdy splynout s okolím. Úplně nejhorší, na druhou stranu, je pokoušet se místní řidiče vychovávat, prosazovat za každou cenu svou pravdu a přednost v jízdě, učit je jezdit podle pravidel. Dosáhne tím jediného – zkazí si dovolenou, bude za pitomce a náfuku a výsledek jeho úsilí bude nulový.