Pustevny, jak je možná neznáte

Chladný říjnový den už od samého rána nevypadal nejlépe, ale protože příroda a hory mohou být zajímavé v každém počasí, bereme pro dnešek nejdůležitější věc – pláštěnku – a odjíždíme směr Frenštát pod Radhoštěm a Trojanovice. Zatím neprší a radar ukazuje jen malou oblačnost, která snad zanedlouho přejde.

První zastávku si odbydeme v Trojanovicích, které kdysi byly pasekářskou obcí. První zprávy říkají, že v 16. století tam bylo asi 40 pasek, po dalších dvou stoletích už 200. Nás do ní přivádí turistické centrum umístěné v budově radnice. Tam na nás nevěřícně koukají, poněvadž v takovém počasí nikoho nečekají. Venku slabě prší.

První výhoda dnešního výletu přichází na mysl poté, co se dostaneme na konec obce. I když nejprve trochu váháme, zda se nechat vyvést lanovkou, déšť rozhoduje za nás. Teď jen chvilka napětí, jestli se v takovém počasí vůbec jezdí. Procházíme prázdným parkovištěm, okolo hotelu, kde tu a tam prosvítá slabé světlo. Viditelnost se podstatně zhoršila, ale pomyslně na špičku nosu si ještě vidíme.

Stanice Ráztoka, hlásá nápis na lanovce. Vidět jdou jenom první tři sedačky, zbytek jako by ani nebyl. „Vy chcete jet nahoru? Blázni!“ říká pokladní, která nám prodává jízdenky. Půlhodinu trávíme v čekárně, která podle interiéru pamatuje už hodně. Není divu, její předchůdkyně byla postavena v roce 1940 a byla prý první sedačkovou lanovkou na světě. Vypadá to, že lanovka bude dnes patřit jen nám.

Skoro už sedíme, když se přiřítí čtyři cyklisté, kteří by se také rádi dostali nahoru. Kola lanovky se roztáčejí a my vyrážíme vstříc trase dlouhé víc než jeden a půl kilometru. Zpočátku vidíme čtyři až pět sedaček před námi, posléze už jen dvě. Neprostupné bílo, mrholení, slabý vítr a myšlenka, ať se něco nepokazí a my tu nezůstaneme. To je pár postřehů ze zhruba desetiminutové jízdy. Prokřehlí vyskakujeme v 1020 metrech nad mořem.

Ať už se díváme vpravo, či vlevo, nikde není vidět nic. Znatelné jsou jen obrysy budov. Do hlavy se mi vloudí představa teplého čaje nebo grogu. Hlasy cyklistů za námi prozrazují, že máme společný cíl. Od provozní budovy lanovky míříme na křižovatku, ze které ale stejně nic neuvidíme. Poněkud podivnou budovu před námi poznáváme hned. Vyhořelá chata Libušín schovaná pod postavenou střechou.

Libušín v noci na 3. března sežehly plameny a chatu téměř zničily. Škoda byla vyčíslena na asi 100 miliónu korun, historická a architektonická hodnota je ale neodhadnutelná. Spolu s vedlejší chatou Maměnkou byly jedinečným panoramatem Pusteven. Obě chaty byly postaveny v roce 1898 díky turistickému spolku Pohorské jednoty Radhošť.

Architekt Dušan Jurkovič budovy navrhl ve stylu secese s bohatou dřevěnou výzdobou typickou pro Valašsko. Na obnovu Libušína přispívají lidé z celé země, na kontě bylo k 9. říjnu sedm a půl miliónu korun.

Když se rozhlížíme na všechny strany, vypadá to, že jsme se ocitli v městě duchů. Z neprostupné mlhy prosvítají jen světélka z jedné budovy. Máme štěstí, sundáváme pláštěnky a mizíme v útrobách vyhřáté koliby. Bundy věšíme kolem krbu, pak hned objednáváme polévku a grog. Naši společníci z lanovky činí stejně a vítají mezi sebou další dva dobrodruhy, kteří na Pustevny vyjeli na kolech.

Po zahřátí vyrážíme k Mořskému oku. V lese pod hotelem Tanečnica je jezírko, které kdysi bylo mokřadem. V roce 1894 ho lidé prohloubili, rozšířili a stala se z něj vyhledávaná atrakce. Slouží ale také okolním živočichům k rozmnožování. Je to jedno z mála míst v Beskydech, kde se vyskytují tři druhy čolků, kteří se tam kříží. Abychom je ale viděli, museli bychom přijít o dva měsíce dřív.

Hustou mlhou nás cesta lesem vede zpět na hlavní třídu Pusteven. Po naší levé straně míjíme kapličku, na jejíž vršek je stěží vidět. Procházíme kolem občerstvení, kde po stolech poskakuje strakatá kočka. Není z nás příliš nadšená, když zjistí, že pro ni nic nemáme.

Původní plán, že vyšlápneme až na posvátnou horu Radhošť, přehodnocujeme, a vystačíme si se sochou Radegasta. Opouštíme centrum Pusteven, a to doslova. Valící se mlha s létající kapkami pět metrů za námi neúprosně uzavírá oponu. Že nejsme úplně ztraceni, zjišťujeme po chvíli, když potkáváme rodinu i s kočárkem.

Po pár desítkách metrů spatříme záda třímetrové sochy pohanského boha Radegasta, která při dnešním počasí dodává scenérii skoro hororový vzhled. Je to ovšem jenom kopie původní sochy, kterou najdete na frenštátské radnici. Originál byl na Pustevnách od roku 1930, kdy ho sem dopravilo šest párů koní. Při následné bouřce zabil blesk vojáka, který u sochy držel čestnou stráž.

Po zjištění, že i tamní občerstvení je neprodyšně uzavřené (nic jiného jsme ani nečekali) a zamknuté jsou dokonce i koše, se vracíme zpátky k lanovce. Jelikož nechceme přes hodinu čekat, vyrážíme na stezku odvahy po modré lesem dolů.

Dalo by se říct, že dosud to byla procházka růžovým sadem. Kamenitá a místy hodně strmá cesta byla v tu chvíli spíš horským potokem. Voda pod nohama, voda padající ze stromů a do toho všudypřítomné mrholení. Špatný pocit zachraňují tajemné scenérie černých stromů s nekončící bílou, které mizí jako fotografie v paměti karty fotoaparátu, jenž ihned poté končí v batohu. Pro jistotu.

Po několika zaváháních, kde že ta modrá zase je, se dostáváme na asfaltovou silnici. Tělo a všechny svaly doslova žhnou, protože kombinace vlhka, které je uzavřené v pláštěnce a sálajícího tepla, je víc než nepříjemná. Přes všechny útrapy a nepříjemnosti byl ale výlet na zamlžené Pustevny jedním z těch nezapomenutelných.