Prokletý portugalský palác. Smrt pronásledovala jeho majitele na každém kroku

Architekt paláce Biester José Luis Monteiro věřil, že jeho dílo musí nastolit rovnováhu mezi spirituálním a hmatatelným světem. Sám sebe viděl jako stvořitele harmonie, kterou hledal v exotické přírodě, mytologii, dějinách a náboženství.

Eklektický ráz paláce je zároveň odrazem zálib a tužeb manželů Frederica a Amélie Biesterových. Přes snové bohatství byl jejich život spíše noční můrou; jako kdyby byli prokletí. Smrt byla jejich rodu neustále v patách.

Manželé, vyhlášení filantropové, museli platit za hříchy předků. Biesterovi byli prominentní templáři původem z Bavorska a po přesídlení do Portugalska se jim zadařilo. Získali totiž plantáže na ostrově Svatého Tomáše (v Guinejském zálivu) a vrhli se do pěstování a exportu kakaových bobů. Ty se tehdy staly dovozovým hitem Evropy. Bohatí už se nekrmili křepelkami, ale bažili právě po kakau.

K pohádkovému bohatství ale Biesterovým dopomohl jiný vývozní artikl – otroci. Obchodovali s nimi až do druhé poloviny 18. století. Astronomické jmění rodu je tak nezvratně spojeno s utrpením původních obyvatel ostrovů.

O Fredericovi se sice píše jako o pokrokovém a spravedlivém majiteli, který zaměstnával pouze „svobodné občany“, hříchy předků se ale odčiňují těžko. Co když kletba Biesterů začíná v okovech, na palubě dřevěné bárky mířící do Ameriky? Unesený muž volá ke svým bohům a prosí je o potrestání otrokářů…

Améliina rodina Chamiços pak získala bohatství podnikáním v (naoko) méně krvavém byznysu, bankovnictví. Sňatek Amélie a Frederica tak umožnil oběma rodinám pomyslet na nejvyšší metu tehdejší společnosti, povýšení do šlechtického stavu. Stát se součástí aristokracie bylo vysněným cílem všech členů vyšší buržoazie.

Tuberkulóza ale na tituly nehledí. V průběhu 19. století otřáslo Portugalskem několik epidemií. Amélie a Frederico postupně přišli o většinu rodiny, nejtěžší ztrátou byla smrt jediné dcery. Tuberkulóze nakonec podlehl i Frederico.

Osamělá vdova se stala významnou filantropkou. Podporovala výzkum léčby tuberkulózy a stojí za stavbou sanatoria v Cascais. Biesterovi hledali útěchu v cestování a kultuře, zejména v hudbě a avantgardě. Nenechali si ujít jediné významné evropské představení či premiéru, s gustem navštěvovali muzea i vykopávky. Své zájmy, lásky a naděje promítli do stavby paláce Biester.

Smrt pronásledovala nešťastný pár na každém kroku, exotický Biester se tak stal vysněným pojítkem mezi krutou realitou a mysteriózním světem „za oponou“, který obývali mrtví.

Máte rádi rébusy? Tak schválně… Víte, co znamená symbol tří ve spojitosti s hvězdou Lakšmí? Proč se na vás ze stropu kaple šklebí rohatý ďábel? Jaký význam mají všudypřítomné volavky? A opravdu jste zahlédli ve vitráži českého lva?

Palác, ráj hádanek a dvojsmyslů, je prošpikovaný eklektickými symboly odkazujícími na římské mýty, pohanské bohy, byzantské dějiny, islám, ale i hinduistické relikvie.

Výsadní postavení zastává templářská ikonografie, která je ukryta jak v detailech přízemní knihovny, tak v rodinné kapli v prvním poschodí. Každičký detail má svůj individuální význam a zároveň zapadá do vyššího estetického konceptu kosmické pospolitosti, která měla vymýtit negativní energie a nemoci (neplodnost, tuberkulózu).

Fresky římských bohů, Cybele (fertilita) a manželů Juno a Jupitera (vládci bohů), jsou provedeny technikou grisaille, což je téměř monochromatické užití barev, obvykle v šedé. Stojí za nimi italsko-portugalský malíř a scénograf Luigi Manini a Francouz Paul Baudry. Ten se proslavil malbou pařížské opery.

Pro Baudryho byla biesterská zakázka tou poslední. Krátce po návratu do Paříže zemřel na záhadnou nemoc. Že by i on podlehl kletbě Biesterů?

V přízemních místnostech představuje zásadní dekorační prvek dřevořezba. Její dokonalost působí až hrozivě. Řezbář Leandro de Souza Braga se po právu stal nejvýznamnějším řezbářem své doby.

Pozornost věnujte zejména vykládaným stropům v obývacím pokoji, jídelně a knihovně. Silný dojem dotváří dřevořezba kolem kachlíkových krbů, zábradlí schodiště pak hlídají umně vyřezaní draci. Jako by je zakleli do dřeva a oni se měli každou chvíli probudit k životu.

Schodiště v kónické věži odkazuje k řádu templářů. Ať už se jedná o vyobrazení Jana Křtitele, či ztrojené vzory a opakování, vše odkazuje na kanonickou knihu templářů Corpus Hermeticus. Hermetika je římsko-egyptská filozofie založená sektou uctívající boha vědění Thovta, zpopularizovaná Hermesem Trismegistem.

Věž byla zkonstruována tak, aby sváděla vodu, zásadní symbol řádu, do sklepní iniciační komory. Křtěný zde musel podstoupit rituál, při němž pil z obětního poháru a přijal za svou modlu démona s kozí hlavou Bafometa. Děsivou podobenku démona nalezneme v prvním patře na stropě kaple.

Možná právě přítomnost démonického Bafometa zlákala kontroverzního režiséra Romana Polanského, aby do paláce situoval část hororu o hledání ďábla Devátá brána (1999). Polanski je posedlý psychologií zla. Metaforu lidského zla jako nadpřirozené moci použil již ve svém kultovním hororu Rosemary má děťátko (1968). Manžel-herec zaprodá hrdinčinu dělohu za lesk a slávu.

Jako by ďábel testoval ale i režiséra samotného. Za druhé světové války přežil varšavské ghetto. Jeho druhou manželku Sharon Tateovou brutálně zavraždila Mansonova sekta, později Polanski neodolal ďábelskému pokušení svést nevinné dívky pod zákonem. Okultní architektura Biesteru se mu tedy musela zdát přímo dokonalá. Kde jinde by měl hlavní hrdina hledat bránu do samotných pekel?

Podaří-li se vám vymotat se ze sklepení paláce, čeká vás zasloužený oddych v kaskádovité zahradě navržené Françoisem Nogrém. Naleznete v ní hned několik odlišných biotopů a její poklidná melancholie je účinným protijedem k tísnivým záhadám interiéru. K odpočinku nabádá centrální dlážděná fontána, umělé jeskyně či kachlová lavička.

Vzory kachliček krbů a lavičky navrhl významný dobový umělec Raphael Bordallo Pinheiro. Pinheiro rád komponoval islámské vzory s moderním pojetím portugalské tradice.

Nejvyšší bod zahrady nabízí výhledy na malebnou Sintru a palác Maurů, jehož hradby prý brázdí nešťastný duch zavražděného prince. Kdoví, třeba se vám při jednom z proslulých západů slunce podaří bloudícího ducha spatřit.