Hlavní obsah

Prokletý básník láká nadšence do města, které nenáviděl

Když před 27 lety nastupoval Bernard Colin na místo správce hřbitova ve francouzském městě Charleville-Mézieres, jeho předchůdce ho uklidňoval: „Neměj strach, s hrobem Arthura Rimbauda nebudeš mít problémy – nikdo k němu nechodí,” napsal list The New York Times. Situace se však změnila.

Foto: Profimedia.cz

Město Charleville-Mézières leží v departmentu Ardensko.

Článek

Dnes šedesátiletý Colin každý týden sbírá několik dopisů od návštěvníků ze všech koutů světa včetně například Japonska nebo Jižní Koreje adresovaných básníkovi, který napsal tak klasická díla, jako Opilý koráb nebo Sezona v pekle. Rimbaud zemřel v roce 1891 ve věku 37 let. Dopisy Rimbaudovi fanoušci nechávají na hrobě v jeho rodném městě Charleville-Mézieres, společně s básněmi a jízdenkami na vlak.

Správce hřbitova už zde také nachytal několik párů, které si užívaly intimnosti přímo u hrobu příhodně zastíněného hustými zelenými větvemi několika jehličnanů. „Všichni jejich potomci se budou jmenovat Arthur,” říká.

Jak se mohl Rimbaud, který je dlouhodobou stálicí výuky ve francouzských školách, stát Jimem Morrisonem básnického světa? Pro jeho fanoušky se jeho hrob na malém hřbitůvku v zapomenutém koutě severní Francie stal svatyní, která stejně jako hroby rockových hvězd přitahuje každodenní příliv turistů.

„Arthure, bylo tak těžké sem přijet, ale konečně jsem tady,” napsala v jednom vzkazu italská turistka Silvia. „Než jsem na toto místo přijela, myslela jsem si, že je to jediný způsob, jak se k tobě můžu přiblížit. Ale teď, když jsem tady, jsem si uvědomila, že už jsi v mém srdci. Už dávno jsem tě našla a ty jsi byl vždy mým majákem. Existuje spousta věcí, na které bych se tě chtěla zeptat, tolik věcí, které mi sděluješ. Prosím, sviť na mě dál. Je t'aime (miluji tě).”

Jména využili obchodníci

Rimbaudova pověst byla i na velmi těkavé poměry literární slávy jako na houpačce podle toho, jak se měnily časy a zvyky. Dlouho byl ignorován kvůli pohrdání tradičními hodnotami a kvůli své homosexualitě. Plně ho přijala až alternativní kultura 60. let 20. století. V současnosti jeho způsob života „beze strachu z následků” a „svobodný tak, jak si člověk sám vybere”, jak napsal v dopise jistý Pchong, přitahuje obdivovatele, byť předmětem jejich obdivu nemusí být nutně jeho básně.

Foto: Profimedia.cz

Básníkův hrob přitahuje nadšené obdivovatele.

„Nezajímá mě jeho poezie, ale jeho příběh,” řekl dvaadvacetiletý Florian Gaudet, který nedávno posedával na schodech radnice ve městě Charleville-Mézieres. „Lidi ho odmítali, byl sám a nešťastný. Rozumím tomu.”

Nové vlny zájmu si pochopitelně povšimli obchodníci. Po návštěvě hřbitova si tak mohou návštěvníci koupit talíře a hrnečky s Arthurem Rimbaudem a zásobit se „Rimbaudovými terinami” a „Rimbaudovým konfitovaným masem” stejně jako skleničkami „Arthurova medu”. Všechno pak mohou spláchnout řemeslným Arthurovým pivem nebo Arthurovým ciderem, džusem, limonádou nebo kolou.

Nynější básníkův obraz je jen nejnovější interpretací jeho života, říká odborník na Rimbauda z Univerzity v Grenoblu Adrien Cavallaro. Půlstoletí po jeho smrti přetrvával příběh, že se Rimbaud zřekl své poezie – svých „hříchů mládí” – a znovu objevil katolickou víru. Tuto historku vymyslela Rimbaudova rodina a dlouho se jí drželi konzervativci, uvedl Cavallaro. „Jeho nynější obraz je naprosto opačný,” dodal.

Putoval po světě

Arthur Rimbaud se narodil v roce 1854 v Charlevillu, provinčním městě nedaleko belgických hranic, které celý život nenáviděl. Chrlil jedno mistrovské dílo za druhým během kariéry, která trvala jen zhruba pět let – a krátce po dosažení 20 let poezii navždy opustil. Ovšem jeho práci zastínilo jeho chování, když odjel do Paříže, a především jeho milostná aféra se starším básníkem Paulem Verlainem, který kvůli Rimbaudovi opustil manželku a dítě a pak ho postřelil, když se ho Rimbaud pokusil opustit.

Foto: Profimedia.cz

Arthur Rimbaud své rodné město nenáviděl. Nakonec je v něm však pohřben, přestože si to nepřál.

Po skončení literární kariéry neklidně těkal po světě, sloužil jako žoldák na ostrově Jáva a pak roky pracoval jako průzkumník a obchodník v Etiopii a Jemenu. Do Francie se vrátil, když onemocněl rakovinou, která ho připravila nejprve o nohu a pak o život. Zemřel mučivě bolestivou smrtí v nemocnici v Marseille. U jeho lůžka byla jen jeho sestra.

I na smrtelné posteli sestru prosil, ať zařídí převoz jeho těla do Etiopie, aby se nemusel vrátit do nenáviděného Charlevillu. Jeho tělo se ale přesto vrátilo do jeho rodiště, které ve věku 16 let v dopise svému bývalému učiteli popsal jako „mimořádně pitomé”.

Související témata:

Výběr článků

Načítám