Procházky blízkou marockou exotikou

Je to pravděpodobně jedno z nejslavnějších náměstí světa. Plné kejklířů, věštkyň, tatérů i prodavačů. Jeden provozuje stánek s čerstvou pomerančovou šťávou, další nabízí keramiku s arabskými motivy, jiný se specializuje na lampy. To všechno ještě dokážeme pochopit, ale když jsme narazili na stánek, ve kterém se daly pořídit kompletní zubní protézy, docela jsme se zarazili.

Přes den je tu celkem klid. Kromě několika stánků a zanedbatelného počtu komiků tady potkáváme jen pár turistů. Jakmile ale zapadne slunce, je to úplně jiný svět. Na náměstí v tu chvíli zamíří snad celé město. Turisté si tu spolu s místními dopřávají nejrůznější marocké speciality.

Slyšeli jsme ódy na marockou kuchyni. A tak nám to nedalo a vyrazili jsme vyzkoušet, co to vlastně obnáší. Rozhodně toho není málo. Vedle grilovaného masa jsme se zamilovali do místního zeleninového kuskusu, cizrnové polévky nebo speciality tažín.

Svůj název pokrm získal podle hrnce, ve kterém se tradičně připravuje. Brzy jsme zjistili, že tažín je pro Maročany něco jako pro nás svíčková. Každý ho dělá trochu jinak, ale pokaždé je výborný. Existuje spousta variant pro vegetariány i pro milovníky masa, ať už kuřecího, hovězího nebo jehněčího. My jsme si oblíbili verzi s kuřecím masem, sezamem a karamelizovanými hruškami. Jako příloha se k němu podává buď všudypřítomný kuskus arabský chléb nebo oboje.

Po výborné večeři je čas na šálek, nebo spíš konvičku, mátového čaje. Maročané ho pijí velmi silný a také výrazně sladký. Pomůže vytrávit a zklidní žaludek po náročné exotické hostině, která může evropské útroby trochu podráždit.

Marrákeš nežije jen ve večerních a v nočních hodinách. Také během dne nabízí spoustu možností, jak trávit čas. Po pár dnech ve vyprahlé marocké krajině jsme vyrazili za trochou zeleně do proslulé zahrady Majorelle.

Stejný nápad měla ve stejnou chvíli asi stovka dalších lidí. Fronta k pokladnám se tak táhla pěkný kus podél zdi areálu. Když už jsme ale došli až sem, byla by škoda to vzdávat.

Dlážděnými cestičkami se necháváme vést mezi palmami, kaktusy a fontánkami s průzračnou vodou směrem k berberskému muzeu. Areál není nijak veliký, proto zhruba po 20 minutách přicházíme k budově s výrazně modrou fasádou. Uvnitř se skrývá kromě muzea, které přibližuje minulost i současnost berberských kmenů, také obchůdek a malá kavárna.

Vytvořit tuto městskou oázu trvalo francouzskému malíři Jacquesu Majorellovi celých 40 let. Když ji po druhé světové válce zpřístupnil veřejnosti, téměř okamžitě si získala obdiv po celém světě. Její sláva ale netrvala dlouho a v 60. letech po Majorellově smrti začala chátrat.

Rekonstrukce se dočkala až o 20 let později, kdy ji koupil francouzský módní návrhář Yves Saint Laurent a věnoval jí péči, na kterou tak dlouho čekala. Původní Majorellův ateliér navíc přeměnil právě na berberské muzeum.

Okolo poledne začíná přicházet čím dál více lidí, je proto nejvyšší čas zamířit dál. Vydali jsme se do centra starého Marrákeše. Zatímco nová část je poměrně čistá a moderní, původní — stará — část je tvořena spletí úzkých uliček, ve které se každý turista zhruba za dvě minuty přestává orientovat.

Kdo by ale čekal romantickou procházku jako v historických zákoutích Prahy, bude hodně překvapený. Před vstupem je potřeba se obrnit trpělivostí a hlavně opatrností. Mezi pěšími kličkují místní na motorkách, přičemž chudáka chodce vždycky minou tak o pět centimetrů. A výjimkou nejsou ani oslí povozy, které křižují úzké ulice.

Kdo může, otevře si tu buď vlastní kamenný obchůdek, nebo aspoň vybalí deku s všemožným zbožím a prodává na zemi. Velmi rychle jsme pochopili, jak to v zemi s nakupováním chodí. Můžete se dívat — nejlépe nenápadně, aby vás u toho nikdo neviděl. Jakmile ale o něco projevíte zájem, jen těžko se z koupě vyvléknete. Pak už nezbývá než se snažit cenu co nejvíc usmlouvat.

Oblíbeným zážitkem při návštěvě Marrákeše bývá výlet do pouště, nebo aspoň do pohoří Vysoký Atlas, které odděluje Saharu od zbytku Maroka. Protože cesta mezi písečné duny zabere v podstatě celý den, dali jsme přednost kratšímu výletu přes Vysoký Atlas k pevnosti Ait Ben Haddou.

Toto opevněné město se už přes třicet let chlubí zápisem na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Do povědomí filmových fanoušků se dostalo účinkováním v kultovním filmu Gladiátor a později i v seriálu Hra o trůny, kde se objevilo jako pouštní město Yunkai.

Ait Ben Haddou leží uprostřed vyprahlé oblasti nedaleko města Ouarzazate. Jednotvárnou červenou barvu občas zpestří jen pár mandloní a téměř vyschlá říčka. Samotná pevnost, nebo jinak také ksar, je poměrně malá, projít jsme ji zvládli přibližně za hodinu. Uvnitř hradeb se tyčí několik velkých hliněných budov a desítky menších. V minulosti tu zastavovaly obchodní karavany putující přes poušť do Marrákeše a zpět. Tady si odpočinuly, doplnily zásoby a vyrazily na další cestu.

S přílivem turistů a zásahy UNESCO už Ait Ben Haddou ztratilo svou původní tvář a dnes slouží spíš jako skanzen. Mezi domy z červené hlíny se objevuje čím dál víc stánků se suvenýry, jako jsou pohlednice malované cukrovou vodou nebo ručně tkané koberečky.

Není to ale jen pevnost, co turisty láká. Zážitkem je už samotná cesta z Marrákeše. Vede přímo okolo nevyšších hor Vysokého Atlasu, takže si člověk může ukroutit krk, jak se snaží vychutnat si ty nejlepší výhledy. Od podzimu do jara jsou vrcholky pokryté sněhem, který kontrastuje s vyprahlou okolní krajinou plnou kamenů. Cestou jsme dokonce narazili na odbočky, které ukazovaly směr k lyžařským střediskům. Takže kdo by měl zájem o skutečně originální zážitek, může v zimě vyrazit na marocké sjezdovky.

Cesta pohořím je nezapomenutelná i z jiného důvodu. Maročtí řidiči se do prudkých zatáček v horských průsmycích řítí poměrně slušnou rychlostí, příliš se přitom nestresují tím, že silnice jsou samý výmol a absolutně netuší, jestli proti nim ze zatáčky nevyrazí auto. Když nám asi v polovině cesty začaly padat na hlavu kusy stropu autobusu, už jsme jen tiše doufali, že brzy budeme na místě. Na druhou stranu je potřeba uznat, že pokud by řidič jel jen trochu pomaleji, nebylo by možné cestu tam a zpátky zvládnout během jediného dne. Takže si člověk musí holt vybrat.

Po nedobrovolném adrenalinovém zážitku si cestovatel zaslouží i trochu odpočinku. Hned další den jsme se proto vypravili směrem k Atlantskému oceánu, do přímořského letoviska Agadir. Cesta autobusem byla tentokrát naštěstí mnohem pohodlnější a daleko bližší evropským bezpečnostním standardům.

Asi po třech hodinách jízdy jsme vystoupili a připadali jsme si, jako bychom se ocitli v jiné zemi. Agadir je hned na první pohled úplně jiný než exotický, špinavý a hlučný Marrákeš. Několik kilometrů dlouhou písečnou pláž lemuje promenáda se spoustou obchodů, restaurací a najdou se tu i stánky s rychlým občerstvením. Typickou místní kuchyni, kterou jsme si zamilovali, jsme tu ale hledali velmi těžko.