Příšera z jezera Loch Ness od 7. století děsí a fascinuje dodnes

Loch Ness Monster neboli lochnesská příšera. Tak mytické stvoření pojmenoval v květnu 1933 Evan Barron, editor místních novin Inverness Courier. A už jí to zůstalo. Místní obyvatelé pak název zkrátili na domácké Nessie.

Lochneska má však i oficiální jméno. Na základě zrnité fotografie zachycující údajně ploutev ji ochránce přírody sir Peter Markham Scott a právník Robert Harvey Rines v roce 1975 nazvali Nessiteras rhombopteryx, v překladu Nesský div s ploutvemi tvaru kosočtverce.

Z mytického tvora tím vytvořili skutečné zvíře, na které se může vztahovat ochrana živočišných druhů. V reakci na poněkud sporný původ snímku ovšem vzápětí vytvořili skeptičtí britští novináři z pojmenování anagram: přesmyčkou písmen došli k trefnému názvu Monster Hoax by Sir Peter S neboli Monstrózní žert sira Petera S.

Za první zmínku o lochnesce je považována legenda Vita Columbae, která pochází ze 7. století a zachycuje život svatého Kolumbána. Tento irský misionář šířil křesťanství mezi piktskými kmeny a v roce 565 zachránil jednoho ze svých učedníků. Když se na něj z řeky Ness, jež vytéká ze stejnojmenného jezera, vrhlo „s velkým řevem a otevřenými ústy strašlivé monstrum“, zahnal ho znamením kříže…

V dalších stoletích se zřejmě netvor množil a pokojně přežíval. Až do 14. dubna 1933. Toho dne jela Aldie Mackayová, manažerka hotelu v nedaleké obci Drumnadrochit, s manželem autem po silnici do Inverness. „Zastav! Zvíře!“ vykřikla náhle. „Bylo to černé, mokré a tekla z toho voda,“ popsala o řadu let později námořnímu biologovi a zakladateli projektu Loch Ness Adrianu Shineovi.

„Tvor podobný velrybě“ plaval dokola, házel sebou, až voda vířila jako ve vroucím kotli a na břeh dorážely vlny jako od parníku. Po dlouhé minutě pozorování zmizel ve vodní pěně. Manželé se s dobrodružstvím svěřili příteli Alexi Campbellovi, který přispíval jako externista do místního listu Inverness Courier. Ten jejich příběh popsal v novinách 2. května 1933 pod titulkem Podivná podívaná na jezeře Loch Ness.

Vzápětí vyslalo do Skotska korespondenty několik velkých londýnských deníků, mezi nimi i Daily Mail. Pro ten měl netvora vystopovat herec a filmový režisér Marmaduke Wetherell. A hle! Už v prosinci 1933 objevil na břehu jezera záhadné stopy, jejichž sádrové odlitky poslal do Přírodopisného muzea v Londýně k analýze.

Rozpoutalo se hotové pozdvižení - zejména poté, co Bertram Mills, majitel a ředitel slavného londýnského cirkusu, vypsal odměnu 20 tisíc liber pro toho, kdo nestvůru dopadne a dodá mu ji do zvěřince. Lesní dělníci a rybáři, studenti i páni profesoři, úředníci, policisté, manažeři, duchovní, ti všichni se s vidinou obrovské odměny vypravili pátrat po příšeře z jezera. Doprava na pobřežní silnici z Inverness zkolabovala. Hotýlek manželů Mackayových - a posléze i všechny ostatní v okolí - zaplavila vlna lovců příšery.

Jejich nadšení kupodivu neutlumilo ani lednové konstatování zoologů, že stopy vyrobil neznámý šprýmař vycpanou hroší nohou, která byla původně zřejmě podstavcem stojanu na deštníky nebo popelníkem.

Ve čtvrtek 19. dubna 1934 pořídil seriózní londýnský chirurg a gynekolog Robert Kenneth Wilson fotografii, na které byla jasně vidět hlava na dlouhém krku nořící se z vln, jež okolo ní tvoří soustředné kruhy. Když o dva dny později snímek publikoval Daily Mail, vypukla na březích Loch Ness lovecká horečka, která přetrvává dodnes. Expedice stíhala expedici. Vznikaly knihy, televizní pořady, filmy. Do Drumnadrochit a Inverness se hrnuly - a stále hrnou - zástupy senzacechtivých turistů.

Nic na tom nezměnil ani fakt, že čtvrt století po Wilsonově smrti, v roce 1993, přiznal jeho přítel Christian Spurling, že lochnesku z ikonické fotografie vyrobil ze dřeva a plastu. A že za vznikem snímku stál jeho tchán, „velký lovec“ Marmaduke Wetherell, jehož jméno už padlo v souvislosti s falešnými stopami. Jemu by nikdo nevěřil, tak přesvědčil seriózního lékaře, aby se zúčastnil povedeného žertu.

V průběhu dalších desetiletí se falz vynořilo nepočítaně. Až v dubnu 1960 pořídil letecký mechanik Tim Dinsdale desítky sekund trvající videozáznam, na němž neidentifikovatelný objekt rozráží hladinu jezera značnou rychlostí, okolo dvaceti kilometrů v hodině. Film prozkoumali odborníci z britského Královského letectva a potvrdili, že nebyl upravován, že byl opravdu natočen na jezeře Loch Ness a že nejde o ponorku.

„Bylo to jako černý had, jako velká černá anakonda. Vynořila se obloukem nad vodu a zase se ponořila v záplavě zvířené pěny. A pak ještě jednou,“ popsal Dinsdale v rozhovoru pro televizi BBC.

Následně propadl pátrání po lochnesce a zúčastnil se několika dalších expedic. Při těch byla postupem času používána stále modernější technika: miniponorky, kamery s nočním viděním a detekcí pohybu, sonary, satelit, drony, hydrofon, infračervené kamery…

Výsledky byly nevalné. Přístroje několikrát zaznamenaly „pohyb blíže nespecifikované velké hmoty“ či „podivné ozvěny“. Neuspěla ani BBC: v letech 2002-2003 jezero nepřetržitě monitorovala. Marně.

Přesvědčivý důkaz o existenci lochnesky nepřineslo ani poslední rozsáhlé pátrání v srpnu 2023. „Když jsme testovali hydrofonní systém, slyšeli jsme čtyři výrazná ,glop‘. Vzrušeně jsme se běželi ujistit, že je zapnutý záznamník, ale bohužel nebyl,“ sdělil BBC vedoucí projektu Alan McKenna. Jaká smůla…

Přesto spousta lidí - včetně zoologů - v existenci lochnesky věří. Přispívá k tomu fakt, že Loch Ness obsahuje víc vody než všechna ostatní jezera v Anglii a Walesu dohromady. Při hloubce 230 metrů a propojení s několika dalšími okolními vodními plochami poskytuje dostatek manévrovacího prostoru, aby mohl velký tvor unikat očím lovců. Zajímavě zní také hypotéza, že Nessie je druh druhohorního plaza, nejspíš plesiosaura. Jenže ten vyhynul před 175 miliony lety, což je příliš dlouho na izolované přežití několika jedinců. Navíc se pohyboval jen pod vodou, nedokázal by vystrčit hlavu s krkem nad hladinu.

Uvažovalo se také o tom, že lochneska je ve skutečnosti obří tuleň, jeseter či sumec, případně dlouhověký žralok malohlavý. Do spekulací vnesl jasno průzkum novozélandského vědeckého týmu z roku 2018. Biologové tehdy odebrali na různých místech a v odlišných hloubkách jezera vzorky a analýzou sekvencí DNA zjistili, že v jezeře nežije žádný neznámý tvor, zato značné množství úhořů říčních.

Je tedy lochneska jen mimořádně přerostlý úhoř? „Toť otázka… Podle DNA nelze určit velikost, nicméně vzhledem k množství nalezeného materiálu se nedá taková možnost vyloučit,“ konstatoval obezřetně vedoucí týmu, genetik Neil Gemmell.

Nabízí se však i jiné vysvětlení, to nejjednodušší: lochneska prostě neexistuje. A všeobecná víra v její existenci je jen důsledkem šikovného marketingu. Podle Inverness Courier přitáhne příšera z jezera na Skotskou vysočinu přes milion a půl návštěvníků ročně, generuje miliony liber zisku a udržuje stovky pracovních míst.

Trefně to shrnula Eilidh Marshallová, ředitelka místní společnosti Highland PR, pro list Herald: „Lochneska přispívá k rozvoji turistického průmyslu i místní ekonomiky a stále znovu se objevuje v titulcích novin po celém světě. Ať její vláda trvá ještě dlouho!“

„Samozřejmě že v jezeře není žádná příšera. To by byla pro padesát let trvající výzkum špatná vizitka, kdybychom ji ještě nenašli. Což však neznamená, že nestojí za to jezero dál zkoumat,“ doplnil biolog Adrian Shine, dlouholetý výzkumník projektu Loch Ness v rozhovoru pro Český rozhlas.

A zároveň nabídl vysvětlení, proč lidi lochneska tak fascinuje: „Svět se zmenšuje. Víme o něm stále víc a víc, ale dál toužíme po tajemstvích. V případě jezera Loch Ness se navíc jedná o tajemství, na které si může sáhnout i běžný člověk. Nessie proto bude žít tak dlouho, dokud nás to bude bavit.“