Přestěhovala se na nejodlehlejší ostrov světa. Dům zamykat nemusí, zubař přijíždí jednou ročně

Tristan da Cunha je společně s ostrovy Svatá Helena a Ascencion britským závislým územím. A že je nejizolovanějším obydleným ostrovem světa, není vůbec žádná nadsázka – od pobřeží Afriky leží asi 2800 kilometrů, od Jižní Ameriky ho dělí 3200 kilometrů a od sesterské Svaté Heleny asi 2400 kilometrů. Letiště tu nemají a dopravní lodě se u pobřeží ukážou jen devětkrát do roka. Na schování před zbytkem světa jde tedy o ideální místo.

„Právě teď sedím v práci a mám odemčený dům. Nemám strach, že by mě někdo vyloupil. Nějaký drobný zločin tady existuje, ale k vraždě nikdy nedošlo. Myslím, že v cele nikdo neseděl od doby, kdy tu bydlím,“ uvedla Greenová, která se o svém pobytu rozpovídala pro server Daily Mail.

Komunita je na ostrově semknutá, také tu žije jen 236 obyvatel – všichni v hlavním městě Edinburgh of the Seven Seas, které je spíše vesnicí než plnohodnotnou metropolí, a tak mu místní přezdívají osada. Mají tu nemocnici, dva kostelíky, školu nebo supermarket. Ostrovní rada má 14 členů, kteří se k projednávání oficiálních záležitostí scházejí šestkrát do roka. Policistu mají na Tristanu da Cunha jediného.

Greenová se domnívá, že kdyby tu došlo k závažnému zločinu, pachatele by patrně převezli na Svatou Helenu, což je nejbližší obydlený ostrov. „Není jednoduché odsud odejít,“ konstatuje Britka s tím, že lodě připlouvají jen devětkrát do roka a místa na nich jsou značně omezená – plavidla pojmou pouhých 12 cestujících. „Čtyřčlenná rodina zabere čtyři lůžka a také jsou tu občas zahraniční pracovníci, kteří se potřebují vrátit,“ vysvětluje.

Lodě z ostrova míří do Jihoafrické republiky, cesta zabere až týden. Vzhledem k absenci letiště by obyvatelé chtěli do budoucna navýšit počet plaveb.

Vzhledem k odlehlosti ostrova je zásobování poměrně náročné, ceny běžných produktů jsou proto vyšší. Greenová však poznamenává, že je ostrov docela soběstačný. „Většinu masa, vajec či zeleniny si zvládáme obstarat sami. Jsme však závislí na dodávkách věcí, jako jsou čaj, káva, sladkosti, mouka a podobně. Třeba když chcete něco postavit nebo se vám porouchá auto, můžete na součástky čekat i několik měsíců, což je frustrující.“

Značnou výzvou je podle Greenové také klima. Tristan da Cunha je v podstatě aktivním vulkánem, k poslední erupci nicméně došlo v roce 1961. Obyvatelé ostrova museli být tenkrát evakuováni do Británie. „Lidé tam pár let žili, ale většina z nich se vrátila. Anglie se jim moc nelíbila,“ konstatuje Greenová.

Příroda o sobě však dává vědět i v podobě náladového počasí, zejména silného větru. I proto podle Greenové žije většina lidí v bungalovech, které dokážou živlům odolávat lépe. „I náš přístav je funkční jen 70 dní v roce,“ tvrdí Britka. V jednom videu na sociální síti TikTok nicméně ukazuje, že nejde o klasický přístav - dopravní lodě kotví dále od pobřeží a lidé se k nim musejí dostat na člunech.

Řada životních aspektů je naopak prý zcela normální. Obyvatelé mají televize a mohou využívat streamovací aplikace, popíjejí v hospůdce a je tu i celkem široká nabídka pracovních pozic. „Máme vše, co je pro fungování komunity nezbytné – učitele, zdravotníky, bankéře, tesaře, elektrikáře, instalatéry,“ popisuje Britka s tím, že se zároveň všichni podílejí na lovu či zpracování langust, které jsou pro ostrov hlavním zdrojem příjmů.

„Lidé mají svá běžná zaměstnání a pak jdou třeba na den pracovat do rybí továrny. Můj manžel je tesař, ale když se rybaří, tak je rybář. A já jsem přes den ve své práci a večer jdu ryby zpracovávat,“ popisuje Greenová, která je zaměstnaná v místní turistické kanceláři.

Návštěvníci sem nejčastěji míří na specializovaných výletních lodích a zejména za divokou přírodou. V okolí žijí tučňáci anebo tuleni. Hlavní atrakcí ostrova je však vulkán. „Můžete vystoupat vzhůru a užít si oslnivé výhledy na naši osadu,“ vyzdvihuje jednu z předností Greenová.

Vzhledem ke dvěma zaměstnáním nemají místní přehršle volného času, jak by se podle Greenové mohlo na první pohled zdát. Většinu ho pak tráví na čerstvém vzduchu, o víkendech také zajdou do jediné místní restaurace. Právě možnost vyrazit někam za zábavou či nákupy Greenové schází nejvíc. „Žijeme tu ale velmi společensky, protože se všichni vzájemně znají.“

K třenicím tu sice také občas dochází, rychle ale odezní. „Lidé se tu sobě nemohou vyhnout, a tak se přes spory hned přenesou.“

Nevýhodou života na izolovaném ostrově mohou být podle Greenové také nemoci. Klasické chřipky, nachlazení i menší chirurgické zákroky v místní nemocnici vyřeší, větší zásahy už ne.

„Musí nás kvůli tomu převézt do Kapského Města,“ popisuje Britka a dodává, že třeba zubař navštěvuje ostrov jednou ročně, jinak tu mají místní zubní hygienistku, která o chrup osadníků pečuje.

Celkově vzato si však Greenová život na Tristanu da Cunha pochvaluje. „Nejlepší je rozhodně ta svoboda, kterou zde pociťujete, bezpečnost a krása ostrova. Záleží na tom, co máte rádi, ale já miluju být v obklopení divočiny a mých hospodářských zvířat. A také vím, že moje děti jsou v bezpečí a mohou běhat venku. Je mi jasné, že to není pro každého, ale je to velmi unikátní,“ uzavřela.