Přes zaniklé šumavské obce k vyhlídce na Oblíku

Pomník přežil

U silnice z Prášil na Srní je malé parkoviště, na kterém se naštěstí nevybírá žádný poplatek. Stávala zde obec Velký Bor, která měla před 1. světovou válkou přes 500 obyvatel. Pokud nepočítáme základy některých původních domů, tak nezbylo nic. Tedy kromě pomníku obětem velké války, který byl odhalen roku 1931.

Od pomníku se vydáme úzkou cestičkou k první vyhlídce, odkud se můžeme potěšit pohledem k údolí říčky Křemelné. I její protější svah byl kdysi plný života – Stodůlky, Zadní Paště. Konec nastal po roce 1945 – odsun původního obyvatelstva, zřízení vojenského prostoru a postupné zničení všeho, co se tady po staletí budovalo.

Nad krajinou leží hluboký mír

Modrá turistická značka nás vede vzhůru do vyšší nadmořské výšky. Asi po dvoukilometrovém stoupání dojdeme na rozcestí. Vpravo vyúsťuje cesta od Prášil a bývalé obce Gruberg (Hrubá), která rovněž nepřečkala řádění armády. Právě tudy v 19. století putoval Karel Klostermann:

„Cesta zvolna stoupá k jihu, přes Hrubou do Nové Studnice. Leží na horském hřebenu, který tvoří předěl mezi Křemelnou a Vydrou, druhým pramenem Otavy. Vlevo se nám otevírá pohled na níže položený Velký Bor, který ještě nedávno patřil k obci Srní. V údolí se klidně popásá dobytek, zvuky zvonků se příjemně rozléhají v čistém vzduchu a nad krajinou leží hluboký mír.“ (Karel Klostermann: Črty ze Šumavy)

Eleonora von Mansfeld

Od zaniklé osady Nová Studnice pokračujeme dále směrem k Poledníku, který ale není našim cílem. Po necelém kilometru a půl se nám po levé straně otevře vyhlídka na Srní. A když se trochu přesuneme, uvidíme i Kašperské Hory. Pod námi se kdysi dávno nacházela stavení vsi Zelená Hora.

„Založena byla v první třetině 18. století majitelkou prášilského panství Eleonorou von Mansfeld. Ves byla rozdělena na dvě části: Horní a Dolní Zelenou Horu (známou jako Zelenohorské Chalupy). Po roce 1880 spadala horní část osady pod Velký Bor a dolní pod Srní. Obyvatelé byli dřevaři a plavci polen v plavebním kanálu postaveném v roce 1801… V roce 1910 stálo v obou částech vesnice 11 po svahu roztroušených chalup s 87 obyvateli,“ dočteme se na infomační tabuli.

„Vyhaslý“ Oblík

Mineme odbočku na Poledník a pokračujeme dále po Javoří cestě, z níž pak uhneme na úzkou lesní cestu. Konečně máme pod nohama měkkou šumavskou půdu ošperkovanou kameny, po kterých se občas musíme pohybovat, pokud si nechceme namočit obuv. Styl chůze se tak postupně mění na horské stoupání, což je milým zpestřením z nudné asfaltky.

Všude kolem nás se rozprostírá ta úžasná šumavská atmosféra - klid, svěží vzduch, kořeny stromů protínající stezku, borůvčí, mohutné balvany a samozřejmě také stromy. Neohlížejte se ale směrem k Poledníku, neboť spatříte smutný obraz, který se vám zaryje hluboko do srdce. Z dříve mohutných stromů zbyly jen pahýly bez života. Kůrovec řádil bez slitování.

Na vrcholu Oblíku (1225 m n. m.) je skalka, z níž je úchvatný a ničím nerušený výhled především do vnitrozemí. Opačným směrem pak můžeme velice omezeně pozorovat hraniční hřeben s Roklanem, Luzným, Mokrůvkou - a také Boubín a Sokol.

„Středně vysoké hory Šumavy jako Skalka, Tetřev či Medvědí hora vzhlížejí k vyšším vrcholům jako zdrojům síly a také umějí s onou sílou pracovat a přenášet ji dále. Takový byl i Oblík, než jeho schopnost s věky vzala za své. Těžko říct proč. Příčina mohla být geologická (rozpad skály erozí, přesuny hornin v hloubce) nebo lidská (úmyslné poškození). Nicméně jeho poloha v těžišti Plání mu stále zachovává kontakt s okolími vrchy,“ uvádí psychotronik Pavel Kozák v knize Posvátná místa šumavských Plání.

Zároveň ale dodává, že za určitých podmínek je tady možné meditovat, přičemž cílem je navýšení vědomí člověka na úroveň, která je v dané chvíli možná vzhledem k mozkovým funkcím.

To však nic nemění na skutečnosti, že se zde budete cítit jako ptáci. Svobodní a volní, vznášející se nad šumavskou krajinou a pozorující svět pod sebou. A nebude se vám chtít vrátit do reality.