Přes hory a doly Jižního Tyrolska. Pěšky, na kole i v sedle

V květnu, kdy ještě nejsou hory severoitalské provincie Jižní Tyrolsko plné turistů, jsme vyrazili s jasným cílem; pohybovat se tu bez auta, jen s nejnutnějšími věcmi sbalenými v batohu na zádech.

Přenocovat i jíst jsme chtěli tam, kde je hlavním jazykem němčina, odkazující na dobu, kdy ještě byla země součástí rakousko-uherské monarchie, na statcích a v hospodách sdružených pod selským svazem Roter Hahn (Červený kohout).

Po sedmi hodinách jízdy z Prahy jsme auto zaparkovali v Bolzanu a kamarád nás odvezl na místo, odkud jsme druhý den měli začít svou cestu na statek Wieserhof ve výšce 1396 metrů nad mořem. Leží sice v katastru obce Jenesien/San Genesio, ale nejede k němu ani autobus.

„Pokud si to hosté přejí, vyzvedneme je u vlaku,“ říká Anne Marie Pechlanerová, když nám na stůl dává jídlo.

Je samozřejmě z vlastních zdrojů: výborné telecí, nejlepší uzená a sušená šunka, tady zvaná speck, pikantní sušená klobása kaminwurz, zeleninový salát, domácí chléb, bezinková šťáva i víno. Typickou jihotyrolskou odrůdu Lagrein má hostitelka od synovce.

To vše nabízí ve své hospůdce, tzv. hofschanku, který funguje už čtyřicet let, dva apartmány a čtyři pokoje v systému Červeného kohouta jsou jen pro přivýdělek. Děti si mohou hrát na pískovišti, pohladit si králíčky v minizoo nebo se projet na koních. Jsme v kraji, kde vítězí menší koně s bílou hřívou, haflingové.

Ráno jsme se z okna dobře vybaveného apartmánu pokochali pohledem na protilehlá pohoří Latemar, Seiser Alm a horu Schlern a pospíchali na snídani. Ve stájích Wieserhofu je skoro čtyřicet krav, z jejich mléka dělá Anne Marie máslo a jogurty. Na stole nechybějí samozřejmě ani domácí jahodové nebo rybízové zavařeniny.

Posíleni vyrážíme na dvouhodinovou túru, která bude lemována modříny. Na konci máme okusit, jak chutná jiná zdejší lahůdka – jízda na haflinzích, jež chovají na statku Oberfahrerhof ve Flaasu/Valasu.

Stezka vede ve stínu modřínů, na které jsou místní patřičně hrdí. Mnoho vysokých stromů stojí osamoceně na pastvinách, na podzim, když udeří třikrát mráz, se jejich jehličí zbarví do oslnivé žluté barvy.

Cesta dobře ubíhá i rodinám s dětmi, po každých dvou stech metrech se objeví třeba postava čarodějnice, vodní panny nebo nakreslený hrad. Všechny odkazují na zdejší historii a pověsti. Náhorní plošina je magické místo.

Po hodině a půl les končí a před námi se otevře pohled na usedlost Langfenn ve výšce 1527 metrů. Nabízí ubytování i občerstvení, vzadu se vypíná osamocený kostelík. Krátce si odpočineme na louce před ním a vyrážíme na poslední kus cesty. Závěrečné stoupání k Oberfahrerhofu je vyčerpávající. Statek, který tu stojí věky, je poslední stavení na příkré cestě.

Po nedávné rekonstrukci přibyly od Velikonoc čtyři nové apartmány. „Máme otevřeno celý rok, podáváme i snídani, ale ne v létě, to mám moc práce na poli,“ říká sympatická Sonja Zöggelerová, maminka šesti dětí ve věku deset až pětadvacet let. Aby nalákali hosty také v zimě — do nejbližšího lyžařského střediska Meran 2000 je to tři čtvrtě hodiny jízdy autem — vznikla tu i sauna s odpočívárnou obložená limbovým dřevem s krásným výhledem na okolní hory.

Je čas vyrazit do výšky 2003 metry nad mořem, na horu Stoanerne Mandln. Tentokrát v sedle koně. Sebastian Zöggeler zkontroluje, jak nám to na koňském hřbetu jde, mého koně si pro jistotu ještě přiváže ke svému koni. Haflingové jdou rozvážně, chvílemi zkoušíme i klusat, po hodině mám pocit, že mi upadnou nohy, jsem rozlámaná, trochu vystresovaná a na závěrečný úsek si netroufám.

Stoanerne Mandln, kde na sebe návštěvníci vrší kameny a každý tvoří svou malou horu, musím tedy dobýt příště. Zůstávám na planině u chaty Möltner Kaser Alm (1760 m), kde se chceme i najíst. Moje kobylka se baví tím, že hlasitě volá na své kamarádky, jež ji opustily, a kope vztekle do ohrady, kam ji Sebastian přivázal.

Začíná lehounce pršet, ale už se vrací zbytek výpravy. Závěrečný sestup nemohli jezdci absolvovat na koních, země byla rozmočená a svah strmý. Všichni jsme rádi, že se můžeme pořádně najíst; vítězí knedlíky v jakékoliv podobě. V polévce i jako samostatné jídlo, v Jižním Tyrolsku se podávají špekové nebo špenátové, oblíbená příchuť je i červená řepa.

Po návratu ocením, že nás Sonja kousek sveze autem, druhou noc strávíme v Kasterhofu u Plattnerových v Möltenu (Meltina).

„Co nemusím, to nekupuju,“ říká rozhodně Hildegard Plattnerová, když před nás staví domácí chléb. Zadělává ho z žitného kvásku, který jí přivezli němečtí hosté, do našeho kousku přidala jehličí.

„Jak začne jaro, vyběhnu na zahradu, na louku a trhám divoké byliny, používám je na hotová jídla, dělám sirupy, tinktury,“ líčí Hilda s tím, že samozřejmě zpracovávají mléko svých třiceti dojnic, velkou lahůdkou je jejich mozzarella posypaná okvětními lístky.

Hosté se mohou blíž seznámit s jedlým kvítím a býlím v herbáři poskládaném osobně paní domu. Ani Hildin syn nezůstává pozadu v originálních nápadech. Hannes je včelař, obor studoval v rakouském Grazu (Štýrský Hradec) a kromě medu nabízí zájemcům i dechové včelí lázně. V dřevěném proskleném domku pacient inhaluje vzduch přímo z úlu. Jde to pouze deset minut, aby se včelky nepodchladily.

Pozitivní účinky jsou prý dokázány i vědeckým rozborem, jejž má rodina k dispozici. Unaveni zážitky uleháme do prachových peřin a těšíme se na další etapu cesty – tentokrát pojedeme na kole do Thalerhofu u obce Vöran/Verano.

„Je to jen deset kilometrů, tak kdybych měla kolo celou dobu tlačit, musím to zvládnout!“ povzbuzuji se.

Ráno je krásně slunné, cesta sice trochu kopcovitá, ale zvládne ji i netrénovaný cyklista. Přesto, elektrokolo by zážitek umocnilo. Pár takových šťastlivců cestou potkáme.

K Thalerhofu vede široká, i když ne příliš frekventovaná silnice, postavili ji až v roce 1982. Dům Reitererových je nový, hlavním materiálem je logicky dřevo, hlava rodiny je truhlář. Jeho žena pěstuje mimo jiné i zázračnou bylinku kozlík lékařský, její mast na bolavé svaly mě staví na nohy, domácí limoncello nám zase další den zpříjemňuje cestu.

Pátý den se dotkneme přírody naplno. Vstáváme brzy, aby nás neupalovalo slunce, jež každý den sílí, a stoupáme vzhůru k jedinečné přírodní památce, zvané Knottn kino, kde jsou v hlavní roli světlo a vzduch. Na plošině Rotsteinkogel jsou sklápěcí židle z kaštanového dřeva, výhled se mění s postupujícím sluncem.

Pod námi se rozprostírá město Lana, vidět jsou i jednotlivá údolí včetně toho, kde končí silnice Ultentalu. Je víkend, davy nadšených turistů houstnou, rychle se zvedáme a jdeme do cíle našeho putování, do obce Hafling/Avelengo.

Kdo si myslí, že právě odsud pocházejí haflingové, plete se. Koně s bílou hřívou tu sice běžně chovali, ale vlastně se nijak nejmenovali. Za místo, kde se zrodili, je proto považován statek Folenhof v Laasu/Lasa, kde se houževnatí koníčci používali při přepravě mramoru v místních lomech. Ale to už je zase jiný příběh.