Před téměř šesti sty lety zemřel u Přibyslavi obávaný vojevůdce na rozsáhlou sepsi

V krajině bylo v tom čase shromážděno asi třiapůltisícové polní vojsko hejtmana Jana Žižky, který tu velel své poslední bitvě proti katolickému městu Přibyslav. To patřilo nepřátelům kalicha, pánům z nedalekého Ronova, který husité rozvrátili. Zřícenina stojí v oboře, sem se dostanete pouze po vyznačené cestě, může být i uzavřena.

Hrad nazvali podle zkřížených ostrví v erbu majitelů – německy Rone. Zakladateli byli páni z Lichtenberka z rodu Ronovců. Ti byli v husitské době byli odpůrci kalicha. Zřícenina je zarostlá, hrad postavený na ostrohu chránila voda.

Kus dřeva z hradu je zasazen v podezdívce Žižkovy mohyly, kam vedou mé kroky.

Nepříjemný vítr se prohání po pláni, sviští mezi stromy v několikakilometrové aleji, tak úzké, že tu je řada vyhýbacích plácků. Chvilku žene divokou přepršku přes pole, která se táhnou ke vsi nesoucí jméno Žižkovo Pole, předtím zvané Šenfeld / Krásné pole. Od Přibyslavi je vzdálená asi čtyři kilometry. Obec přejmenovali v roce 1919 na popud místního řídícího učitele Jindřicha Bačovského.

Cílem výletu je údajné místo Žižkova skonu, asi patnáctimetrová kuželovitá mohyla.

Žižka, na něhož můžeme mít jakýkoli názor, tady neskonal jako hrdinný boží bojovník v líté seči na čele útočících vojsk, ale na asi nesmírně bolestivou agonii. Zřejmě ho zdolal svými metastázemi obří furunkl čili nežit neboli vřed.

Kroniky píší, že zemřel během sedmi dnů. Pravděpodobně šlo o rozsáhlou sepsi.

První revoluční léta, kdy začala náboženská revoluce, byla euforická, poté už to byl jen masakr. Za jedno století klesl počet obyvatel v českých zemích z asi tří milionů na zhruba polovinu. Značný podíl na tom měli i Žižkovi boží bojovníci.

V husitských řadách začaly po několika letech válčení mezi různými frakcemi panovat neshody. Řada pánů nechtěla válčit, ale radikálové byli proti. Už nic jiného neuměli, táhli krajinou, pálili a drancovali, přepady vsí i měst byly na denním pořádku. Ekonomika byla zcela rozvrácena, kupci se území plném lapků vyhýbali, sůl byla nad zlato, protože ji neměl kdo dovážet. V té době byly vypáleny stovky objektů. Mnohé ruiny hradů pocházejí z této doby, ničily se obrazy, sochy, knihovny.

Žižka se zdál neporazitelný, jeho vítězné bitvy jsou zaznamenány na kamenném prstenci mohyly, je to úctyhodný seznam. Většinou šlo o střety s domácí katolickou šlechtou, ta potřebovala v zemi klid a mír, boje byly nesmírně vyčerpávající.

Na svatováclavském sněmu v listopadu 1423 byla v Praze ustavena dvanáctičlenná zemská vláda. V ní bylo 6 katolíků a 6 husitů. Na sněmu odsoudili „zemské zhúbce“, čímž byla myšlena i Žižkova polní vojska.

Žižkovi již tenkrát vyčítali jeho zarputilou krutost, původní idea měla být zaštiťována obranou výkladu bible a božích práv. Jenže stárnoucí bojovník tvrdě a nemilosrdně obhajoval starozákonní výklad včetně trestů. Asi se ho báli i jeho spolubojovníci. I Otec národa, politik a historik František Palacký považoval hejtmanovu smrt za prospěšnou, Žižka všude budil hrůzu.

Svatohavelská koalice vystoupila vojensky proti Žižkovi, obklíčili ho u Kostelce nad Labem, odkud v noci překvapivě s vojsky uprchl a porazil protivníka v krvavé seči u Malešova. Rozezlen se obrátil proti Praze, s vojskem se rozložil na Špitálském poli a útoku zabránil Jan Rokycana, pozdější arcibiskup, který vyjednal příměří. Na důkaz smíření vytáhl Žižka na společné tažení proti Zikmundovu zeti Albrechtu Habsburskému.

Žižkovy vojenské akce by se daly vykládat i jako pomsta za kladený odpor. To je i příklad Přibyslavi.

Při procházce městem narazíte v parčíku pod přibyslavským ditrichštejnským zámkem na Žižkovu jezdeckou sochu. Jedná se o model, který posloužil jako předloha té obdivované na pražském Vítkově. Vytvořil ho z bronzu Bohumil Kafka, měří na výšku 290 centimetrů, délku 300 cm, pražská má rozměry 9 a 9,6 metru. Na Vítkově ji odhalili v roce 1950, zde o sedm let později.

Ve městě, které po Žižkově smrti husité dobyli, mnoho památek nezůstalo, dominantou je kostelní věž, vedle stojí budova Starého špitálu a v zámku je ojedinělé muzeum hasičstva. V Přibyslavi husité upálili 60 lidí, vydrancovali ji a rozvalili.

Z hradu nic nezbylo. Město, které spolu s Jihlavou bylo největším producentem stříbrné rudy, postihly v průběhu staletí řada katastrof. Masakr v Přibyslavi byl ale vyvolán zabitím několika husitů, pak přišla děsivá msta.

Mohyla u vsi Žižkovo Pole leží necelý kilometr vpravo od silnice před obcí. Vítr přichází v nárazech, přináší i vlny deště. Od silnice je památník vzdálen zhruba sto metrů, na začátku cesty je pár lavic s možností odpočinku, ale počasí na to nyní není. Stojí tu už i trochu opršelá informační trojjazyčná tabule, objasňující vznik a smysl památníku.

Dozvídám se, že byl vystavěn roku 1874 u příležitosti 450. výročí úmrtí husitského vojevůdce. Je velmi podobná mohyle u Lipan, kde v bratrovražedné bitvě husitská revoluce skončila.

Stavbu iniciovala Obec sokolská a vlastivědné spolky. Jak bylo v té době zvykem, jsou v soklu zasazeny desky se jmény zúčastněných institucí i jednotlivců. Na zadní straně podstavce se mi zalíbil nápis Co neporazí slovo, to rozdrtí palcát. Desku věnovala Beseda Oustí nad Labem.

Mohyla je vysoká 14,7 metr, základnu má 5 krát 5 metru, kuželovitá část měří 4,5 m, kalich na vrcholu má výšku 196 centimetrů. Projekt je dílem architekta A. Wiehla, stavbu realizoval J. Šupich. Zrestaurována byla v roce 2003, takže nápisy jsou dobře čitelné. V horní části na severní straně je vsazená deska s vysekaným zlaceným nápisem: Zde zemřel Jan Žižka z Trocnova dne 11. října 1424.

Historici se přou, zda stan, kde pod hrušní Žižka zemřel, stál zrovna zde, ale není to tak podstatná informace. Údajně měl zemřít tam, kde se po levé straně silnice v poli tyčí velký kříž, tuto informaci mi potvrdili v přibyslavském informačním centru.

V nepolevující fukéři jdu na autobus do Žižkova Pole. Po levé straně se na obzoru rýsuje silueta jednoho z našich nejhezčích hradů Lipnice, je vidět i vrch Melechov a rozhledna na kopci Rosička.

Dva roky nás dělí od 600. výročí úmrtí geniálního stratéga a zároveň obávaného apoštola smrti.