Před sto lety tam léčili radonovou vodou, dnes je vstup jen na vlastní nebezpečí

Hotel Serra da Pena ležící nedaleko chráněného parku Serra da Estrela znají všichni místní spíše jako Hotel Águas de Radium. Leží nedaleko historické vesnice Sortelha, která patří k nejpůvabnějším historickým vesnicím Portugalska vůbec.

Když pojedete po silnici okolo, ční na nedalekém kopci a připomíná spíše nějaký menší hrad. Ve skutečnosti však šlo o luxusní lázeňský hotel, kde se v první polovině 20. století léčilo pomocí přírodních radonových pramenů. Stačí ale jeden důkladnější pohled a člověku je vmžiku jasné, že v této budově si už pokoj nezamluví.

Je to poněkud temná atrakce, o které se většina průvodců nezmiňuje. A když, tak někde pod čarou a hodně malým písmem. Místní termální prameny byly před sto lety hlavním lákadlem této části Portugalska, ležící nedaleko hranic se Španělskem. Na hotel byla tlačenice a o prospěšných účincích zdejší vody se hovořilo široko daleko. Nutno však dodat optikou dnešních vědeckých znalostí, že tamější termální voda je považována za jednu z nejradioaktivnějších na světě.

A ač se i dnes radonovou vodou léčí, důkazem budiž jáchymovské lázně, tak lidé po událostech na konci 2. světové války přece jen do značné míry ztratili k léčebným účinkům radioaktivity důvěru. A to se tu přitom na počátku 20. století celé desítky let léčilo revma, vysoký tlak, dna, zánět tlustého střeva či poruchy cévního systému. Zajímavé je to, že ač jde o relativně nedávnou historii, je mnoho detailů minulosti tohoto místa spíše odhadovaných a písemných důkazů se příliš nedostává.

Už kolem roku 1910 byly provedeny první výzkumy prokazující radioaktivitu místních vod. Podle legendy zde měl nechat vybudovat lázeňský hotel jistý španělský vévoda Don Rodrigo, kterému zdejší voda vyléčila dceru z vážných kožních chorob. Podle jednoho z dochovaných textů se však do roku 1920 o žádných výjimečných atributech této vody nevědělo. Autor navíc ve svých textech žádného španělského vévodu nezmiňuje ani slovem.

Jediným Španělem, který se kolem počátku zdejšího hotelu určitě vyskytoval, byl Gonsalvez Enrique Fuentes, který se stal 17. srpna 1923 majitelem koncese na zdejší vodu. Podle všeho v té době už hotel stál. Ač to není ani sto let, nikdo to už nedokáže říci s jistotou. V oblasti se tehdy těžil uran a později i radium. V dnešní době už v oblasti pracují spíše na zabezpečení těchto dolů tak, aby nezatěžovaly okolní přírodu a neohrožovaly místní obyvatele.

Hotel měl v době svého rozmachu celkem 90 pokojů a maximální kapacita činila 150 hostů. V roce 1951 však hotel zkrachoval a od té doby je opuštěný. V roce 1985 budovu i s pozemky zakoupil jistý Ramiro Lopes, který ji o 15 let později přeprodal svému bratrovi, aby využil pozůstatky hotelu a na místě vystavěl luxusní ubytovací zařízení s golfovým hřištěm i několika bazény, a navrátil tak místu jeho ztracený lesk. Podle místních zdrojů však majitel údajně vyčkává na jakýsi konec krize.

Nezastírám, že opuštěná místa na svých cestách aktivně vyhledávám. Při návštěvě středního Portugalska byly tedy pozůstatky hotelu Águas de Radium jasnou zastávkou. Poetika zřícenin je v tomto případě patrná hned na první pohled. Hotel tyčící se na kopci nedaleko silnice spojující vesnici Caria s městečkem Sabugal je vidět už z dálky a na první pohled připomíná spíše hrad. Automobil nechte zaparkovaný u sjezdu a k hotelu to máte nějaký půlkilometr do mírného kopce po bývalé příjezdové cestě.

Když konečně dorazíte na místo, jako první spatříte velký balvan s nápisem Recepção, tedy recepce. Ta se nacházela v oddělené budově po levé straně hned u příjezdu. Po pravé straně vás zaujme malé nádvoří se zbytky barevných kachlí a torzem fontány, která už nejspíše zurčet nikdy nebude. Z hlavní budovy se dochovala jen část obvodových zdí a několik místností, zejména pak společných prostor. Zbytky krbu působí v jedné z místností bez střechy skoro až přízračně.

Zatím nejstabilněji působí asi schody vedoucí kousek od místnosti, která mohla být odpočívárnou či knihovnou, směrem do nižšího patra. Schody o patro níže zase končí jen kousek od místnosti, kterou evidentně protékala voda z onoho radioaktivního pramene. Jako byste byli v malém zděném hangáru, jehož prostředkem vede žlab na vodu.

Pokud pak vykouknete ven na druhou stranu, spatříte mladý stromek, který si prodírá svou cestu pozůstatky interiérů. V prostoru, kam dopadá jen zlomek slunečních paprsků, je ztělesněním konce jedné etapy a začátku té další. Nad tímto místem už příroda opět přebírá kontrolu...