Před 20 lety vyslovila přání. Kouzelný kamínek ho Češce vyplnil vrchovatě

Psal se rok 2002. Jana Leinweberová poprvé zamířila do Anglie v rámci školního zájezdu, na pobyt musela dlouho šetřit a skládala se jí na něj celá rodina. Snad i proto byla z Británie tolik okouzlená. „Všechno pro mě bylo nové, jiné, zvláštní. Byla jsem na sebe moc pyšná, že rozumím hostitelské rodině a že jsem si dokázala koupit svíčky v obchodě,“ uvedla pro Novinky.

Jelikož byla tenkrát i poprvé u moře, rozhodla se v Brightonu požádat kamínek přání o laskavost – aby se do Anglie mohla vracet. „Na jižním pobřeží v Sussexu se říká taková povídačka: když najdete kamínek s dírou, skrze kterou je vidět, stoupnete si zády k moři, něco si přejete a kamínek do moře hodíte, přání se vám splní.“ A skutečně. Prosba byla vyslyšena víc než vrchovatě, i když na návrat a první opravdové zkušenosti s Británií si musela ještě nějakou chvíli počkat.

Vzpomínky ze šestidenního zájezdu Češka dlouho nosila v hlavě. Teprve po maturitě, která jí z angličtiny dopadla podle vlastních slov katastrofálně, se však rozhoupala k vysněnému návratu. „Ve třeťáku mi moje učitelka angličtiny řekla, že jestli někdy budu v zahraničí, tak tam umřu hlady. Možná pro mě bylo hnacím motorem ukázat, že výsledky ve škole a reálná komunikace jsou dvě naprosto odlišné věci,“ konstatuje Leinweberová.

Svoje jazykové schopnosti se rozhodla během ročního pobytu pilovat coby au pair, tedy slečna na hlídání dětí. „I ony si řeč osvojují a neřešíte s nimi rovnou politickou situaci,“ připouští Češka a dodává: „Pravdou ale je, že první telefonát s rodinou byl docela neohrabaný. Na druhou stranu jsme si řekli, co jsme potřebovali, a během pár dní mi přišel e-mail, že mě berou.“

Z toho, že jí angličtina nateče do hlavy tak nějak sama, ale Leinweberová vystřízlivěla hned po příjezdu do Británie. Každé ráno proto mířila na internet a vyhledávala si nejrůznější slovíčka a fráze, které by se jí v dočasném domově ve vesnici u Manchesteru mohly hodit. „Potřebovala jsem třeba vědět, jak se řekne vzít koně na pastvu, sebrat vajíčka a podobné praktické věci, které po mně rodina vyžadovala.“

Během svého pobytu nakonec vystřídala vícero lokalit v Anglii, ale i několik pracovních pozic. Se svou „novou mamá“ totiž nedokázala úplně vyjít, a tak nakonec čtvrt roku brigádničila v hospodě v Manchesteru, pár dní pobývala v Londýně a nakonec zakotvila v přímořském městečku Bexhill-on-Sea. „Našla jsem tam druhý domov a s rodinou jsem i po letech v kontaktu.“

Tím, že si nebyla Leinweberová ze začátku s angličtinou úplně jistá v kramflecích, nedělaly jí problémy ani nejrůznější britské akcenty. O to víc, že hostitelské rodiny se vždy snaží mluvit srozumitelně a v jednodušších větách. „Odlišné přízvuky vnímám až v posledních letech a osobně mi nejvíc dává zabrat klasický londýnský cockney a potom liverpoolský,“ tvrdí Češka s tím, že studenti se nemusejí ničeho obávat. Vhodný je podle ní k nejrůznějším pobytům i Edinburgh. „A že Skoti jsou ještě vyšší úroveň.“

Zhruba po měsíci neustálého kontaktu s Brity se Češka otrkala a začala si být jistější. Během té doby si totiž stihla vyřídit pracovní povolení, dvakrát se v Manchesteru ztratit nebo koupit si špatný lístek… „Jakmile jsem prošla pár nezdarů a sama je vyřešila, začala jsem vnímat, že své angličtině mohu postupně začít věřit,“ tvrdí s tím, že plynně mluvila zhruba po půl roce aktivního používání. Přesto Leinweberová připouští, že se dokáže nad něčím zaseknout i dnes a musí se opakovaně ujistit, co se po ní chce. „Ale to se stává nám všem i v rodné řeči.“

Výlet do Británie brala Češka i jako zevrubné zkoumání nové a cizí kultury. Zprvu si ale musela zvyknout na diametrálně odlišné způsoby chování a fungování. Dodnes se úplně nesžila s britským vařením a stravováním obecně. Potvrzuje tak slavný bonmot irského dramatika G. B. Shawa, že krása anglických žen a jejich kuchařské dovednosti vyhnaly Angličany na moře a učinily z Británie námořní velmoc. „Nechci být nezdvořilá, ale to sedí,“ směje se Leinweberová.

„Anglie je rájem pro ohřívací kuchařky. Tedy styl: jdu do supermarketu, koupím jídlo, v obalu ho šoupnu do mikrovlnky nebo trouby, spařím zeleninu, hodím na talíř a všem kolem vyprávím, jak jsem dnes vařila,“ popisuje. „Osobně se domnívám, že za neschopnost lidí uvařit si může druhá světová válka, kdy rodiny nefungovaly a jídlo se řešilo nejjednodušším možným způsobem. Jinak si to neumím moc vysvětlit.“

Přesto podle Češky existují i dobré britské pokrmy, třeba Sunday roast (pečené maso s pečenými nebo mačkanými brambory), pastýřský koláč (mleté maso zapečené s bramborovou kaší) anebo ikonické fish and chips (ryba s hranolky).

Nejen jídlo bylo pro Leinweberovou zprvu šokem. „Velmi mě zaujala také laxnost lidí k úklidu a k běžným domácím pracím, včetně neschopnosti přimontovat poličku.“ Britskou filozofii ale Češka v mnohém přijala za svou. „Snažím se praktikovat třeba to, že upatlané zrcadlo je naprosto v pohodě a je lepší vyrazit ven,“ usmívá se.

Navzdory mnoha svébytným zážitkům si Británii zamilovala ještě o kus víc. Od roku 2009 se do ní proto pravidelně vrací. „Cítím se tam jako doma. Večer jdu do hospody, s místními proberu počasí a lusknutím prstu se cítím být součástí komunity, do které ale nepatřím,“ tvrdí.

A přestože je pouto s Británii nezlomné, k životu Leinweberovou země neláká, i když měla období, kdy prahla přestěhovat se do Yorku (město v hrabství Severní Yorkshire, pozn. red.). „Tehdy to moc nešlo a časem jsem vyhodnotila, že se určitě nechci potýkat s tamním zdravotním systémem. Jak říká moje kamarádka: Británie je jako milenka – moc se tam vždy těším, ale na životního partnera ji povýšit nechci.“

Za léta, kdy Leinweberová do Británie jezdí, se země v mnohém proměnila. Nejen z politického hlediska – vystoupení z Evropské unie nebo úmrtí panovnice Alžběty II. se na poměrech v mnohém podepsaly. „Když jsem začala v roce 2013 jezdit na ostrov jako průvodkyně, tak některá místa vypadala fakt děsivě. Brexit nebo covid hodně věcí utlumily, ale teď se vše z mého pohledu zase staví na nohy.“

Co se však ani s postupujícími lety nemění, je pověstná britská zdvořilost. „Je to pěkný a milý zvyk a zdá se mi, že společnosti pomáhá. Kdyby mi třeba prodavačka v Česku řekla dobrý den, zlatíčko, hodně bych se divila, ale v Británii se mi to líbí. Vše se řeší velmi v klidu, a to i ve chvíli, kdy se může situace zdát vypjatá. Z Čechů mám dojem, že nejprve nadáváme a pak to možná budeme řešit.“

Kdo chce podle Leinweberové poznat autentickou britskou kulturu a místní obyvatele, nemůže zamířit na lepší místo, než je hospoda. „Když přijdete sami, tak rozhodně nebudete jen tak sedět u baru, ale brzo se vás někdo ujme a večer se rozjede,“ slibuje Češka. „Naposledy mi třeba jeden pán v Londýně při obědě slíbil, že ode mě bude pozdravovat Hugha Granta. Řekla jsem totiž, že je to asi jediný britský herec, kterého poznám.“

Dnes Leinweberová míří do Británie zejména jako průvodkyně. Kam se však nedostane pracovně, zamíří soukromě. Díky tomu měla možnost projet ostrov opravdu od jihu až na sever a od západu na východ. Přestože nebylo v jejích silách vidět úplně vše, má za to, že i tak spatřila více míst než většina Britů.

„Osobně mám nejraději York, je to krásné staré město se zajímavou atmosférou. Nejlépe se ale cítím v Ilfracombe, maličkém městečku v severním Devonu. A nejkrásnější vzpomínky mám na Hastings. Londýn jsem dlouho neměla v oblibě a Oxford vyloženě nevyhledávám,“ vyjmenovává Leinweberová.

Velká Británie podle ní nabízí každému typu turisty něco. Milovníci přírody by měli zamířit do oblasti Lake District, Yorkshiru nebo na Skotskou vysočinu. Fanouškům městské turistiky by zase doporučila Birmingham, Brighton či Liverpool. „Z hlediska historie to jsou pak Winchester, York nebo Bath. Záměrně nezmiňuji Londýn, protože ten je podle mě nejméně britským městem vůbec.“

Přesto je Londýn pro turisty, společně s Oxfordem, Cambridgí nebo Stonehenge, stále velkým tahákem. „Lidé chtějí vidět to, co nějakým způsobem znají,“ připouští. Ti, kteří nejsou v Británii poprvé, pak míří na méně profláknutá místa, třeba do Walesu, oblasti Cotswolds nebo do hrabství Devon.

Pro přesun mezi jednotlivými lokalitami by Leinweberová doporučila pronájem auta, přestože to může být zprvu kvůli řízení vlevo oříšek. Vlastní vozidlo se však vyplatí nejvíce, vlaková doprava je totiž velmi drahá, i když spolehlivá. „Pokud se někdo bojí, tak turisticky známá místa obsluhují hop-on hop-off autobusy. Vyskočíte, kde potřebujete, za hodinu zase naskočíte a jedete dál.“

Češka mírní i obavy o bezpečnost, které mohou plynout z útoků, jež se v Británii v posledních letech odehrály. „Třeba v Londýně se cítím bezpečněji než v některých českých městech. Je ale pravda, že se zpravidla pohybuji v centru, a když ta místa znám, tak nějaké nebezpečí nevnímám.“

Pouto s Británii vnímá Leinweberová jako nezlomné. Ostrovní monarchie ji dokáže po letech v mnohém stále překvapit.

„Je tu snad milion typů pobřeží – od písečných pláží přes křídové útesy až po drsná skaliska. Já vím, že se do Anglie nejezdí za mořem, ale je to škoda. Ve volné přírodě tu narazíte i na lachtany, papuchalky nebo stáda divokých koní. Pak tu jsou města, která si drží svůj historický ráz, a i když jsou moderní, můžete se v nich cítit jako v 16. nebo 18. století. Británie je zkrátka stát, kde se i jako návštěvníci můžete cítit, jako byste tam byli doma,“ uzavřela.