Pražský motoráček objevuje neznámá zákoutí města

Téměř hned za Hlavním nádražím Praha vjíždí motoráček do 1145 metrů dlouhého vinohradského tunelu a pro našeho mladého průvodčího je to signál, aby vyrazil na kontrolu jízdenek. Tady ovšem stačí obyčejné jízdenky na MHD. Kdo má opencard, je úplně bez starostí.

Kontrolor je nejen mladý a hezký, ale hlavně vtipný; jeho nejoblíbenější větou se během cesty stane okřídlené rčení „Nezastavujeme“. Nemáme sice zpoždění, ale kromě tří zastávek jsou ostatní na znamení.

Přesto je dost času domluvit se na případném přibrzdění třeba na Žvahově, v Jinonicích či na Cibulce. Kdo si na svoje putování zapomněl vzít jídlo a pití, může si ho u konduktora koupit.

A tak se jako jediná nepříjemnost v motorovém voze řady M 262.0, jenž byl vyroben mezi lety 1949 až 1951, nakonec jeví jen nepříliš čisté toalety. Dokonce jsme zjistili, i jak se otevírají okna – když jsme takhle po ránu točili klikou umístěnou pod stolečkem, hned bylo vzduchu dost.

I když propagační materiály motoráčku opěvují hlavně hlubočepské viadukty, podle nichž je také tato trasa nazývána Pražským Semmeringem kvůli odvaze projektantů, s níž vztyčili mohutné mostní oblouky přes údolí až do výšky 23 a 25 metrů, tuto krásu si při jízdě nevychutnáte. Mnohem lepší je prohlédnout si je při následné procházce Dalejským a Prokopským údolím.

Zajímavá místa ale přesto cestující uvidí. Hlavně ti, kteří si sednou po směru jízdy na pravou stranu vagónu. Přes zábradlí ocelového mostu z roku 1901 je třeba úchvatný pohled na Vyšehrad. Už při vjezdu do druhé zastávky, na Smíchovské nádraží, se ocitnete v jiném čase, ruch metropole ustoupí nostalgii starých časů.

Severní nástupiště bývalo za rakouské monarchie společnou stanicí tří společností: Dráhy císaře Františka Josefa, Pražské-duchcovské dráhy a Buštěhradské dráhy. Během zbývajících minut se při jízdě začnou za okny míhat náletové dřeviny, nechybějí louky s květenou až stepního charakteru, chatové kolonie, ale i opuštěné zdi mohutné továrny Walter (pozdější Motorlet) nebo krásné vilové čtvrti. Naše cesta končí ve stanici Praha-Řepy.

Kdo chce strávit víkendový den i lehce v pohybu, měl by zvolit vláček, který se hned vydává z Řep zpět do centra Prahy. Nástupní časy na hlavním nádraží jsou pro tento případ v 9, 14 a 16 hodin v sobotu i v neděli.

Při zpáteční jízdě si nechte zastavit na Žvahově. Nástupiště sice vypadá, že tudy jen před několika minutami prošla demoliční četa, ale kdo se nenechá odradit, překoná vedlejší býlím zarostlou kolej, a vyšplhá se do kopce nad ní, může si vychutnat jeden z nekrásnějších pohledů na Vltavu a její meandry.

Na zdejší náhorní plošině – vlevo pod ní se rýsují mohutné bílé stěny Podolské vodárny, vpravo zase historický areál Branického pivovaru – stával středověký hrad. Děvín vznikl nejspíš v první polovině 14. století, o sto let později ho podle legendy dal zbořit císař Zikmund. Vápencový podklad tady dovoluje vyrůst hlavně teplomilným rostlinám, a tak si tu připadáte jako ve stepi.

Cesta kamkoliv je sice špatně značená, určitě se ale nespletete, pokud zvolíte nejschůdnější variantu a vydáte se po nejlépe zpevněné stezce. Už brzy se na ní objeví tabule s označením Přírodní rezervace: Prokopské a Dalejské údolí.

S turistickým značením na tomhle výletě ale nepočítejte. Jen projíždějící cyklisté jsou neklamným znamením, že civilizace je blízko. Jak to půjde, odbočte asi po půl hodině chůze vlevo po silničce prudce klesající do Hlubočep. V levotočivé zatáčce, kde stojí u lavičky další naučná tabule, uhněte do lesa. Po pár metrech se vám otevře pohled na jeden z viaduktů, po němž jste jeli vláčkem. Scenérii doplňují mohutné skály.

Při sestupu do Hlubočep, kde jede autobus k metru Anděl, ještě míjíme občerstvovnu stlučenou z dřevěných prkýnek, procházíme pod dalším viaduktem a už je tu ulice Pod Útesy. Nad romantickou uličkou s původní vesnickou zástavbou se hrozivě tyčí skalní převisy. Jsme zkrátka pod útesy.