Pražské Výstaviště slaví dvojité výročí

„V roce 1791 se v pražském Klementinu konala výstava, byla to vůbec první průmyslová výstava na evropském kontinentu. Slovo kontinent je důležité, protože ještě předtím podobná výstava proběhla v Londýně,“ vysvětluje architekt Petr Kučera, náš dnešní průvodce.

„V roce 1887 pak dostali představitelé Prahy a obchodníci nápad — zřídit po vzoru evropských měst v Praze výstaviště,“ pokračuje průvodce. Bylo také rozhodnuto, že se tu uskuteční další výstava právě v roce 1891, tedy na sté výročí té v Klementinu. Proto také dostala akce název „Jubilejní zemská výstava“. Jenže se objevil problém.

„Praha tehdy nebyla jen česká, ale také německá. A Němci se odmítli na výstavě podílet,“ popisuje náš doprovod. Zdůvodňovali to tím, že na přípravu tak velké události je málo času, a chtěli výstavu o rok odložit. Petr Kučera vidí důvod jinde. „Věděli, proč je tato událost jubilejní. Průmyslová výstava v roce 1791 se totiž konala u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem,“ říká architekt.

O sto let později Češi naléhali na panovníka Františka Josefa I., aby českou korunu také přijal. Jubilejní výstava se tak měla stát národní manifestací, které se Němci odmítli účastnit. „Jenže to Čechy ještě více vybudilo. Celé Výstaviště postavili za dobu, během které bychom dnes ani nestihli vybrat zhotovitele,“ usmívá se Kučera.

Autorem návrhu Výstaviště a řady jeho staveb byl Antonín Wiehl, dominantou se stal Průmyslový palác se dvěma postranními křídly. „Celý byl postaven za pouhých čtrnáct měsíců. A to ještě na podzim roku 1890 přišla povodeň, která poničila jeho základy,“ vypráví průvodce.

O samotnou podobu paláce se vedly dlouhé spory. „Starší architekti chtěli budovu v novobarokním stylu, ale mladí oponovali – stavba podle nich měla být moderní, ze skla a železa. Výsledkem byl typický český kompromis – ani oblečená, ani neoblečená,“ usmívá se Kučera.

Palác tak má novobarokní fasádu, ale když vcházíme dovnitř, vidíme ohromující železnou konstrukci. „Oblouky mají rozpětí 38 metrů a celá konstrukce váží osm set tun,“ popisuje náš doprovod. Obě křídla paláce měla být provizorní, jen po dobu konání výstavy. Jak už to ovšem bývá, z dočasného řešení se stalo trvalé.

Zajímavá byla i zmiňovaná novobarokní výzdoba se všemi jinotaji, které do ní Češi dokázali schovat. „Ve výklencích byla na jedné straně plastika Leopolda II., který se nechal korunovat českým králem. Na druhé straně byl František Josef I., jenž se naopak korunovat nenechal. A na vrcholu Průmyslového paláce zářila obří svatováclavská koruna,“ popisuje Kučera.

Před budovou navíc stála socha Jiřího z Poděbrad, jediného českého krále, jenž nepocházel z panovnické dynastie. „Tato socha se pak přemístila do Poděbrad, kde je dodnes. Na výstavě ještě stála na provizorním podstavci, díky příspěvkům z výstavy byl pak zhotoven podstavec finální,“ vysvětluje architekt.

Pro výstavu tehdy vznikla celá řada zajímavých staveb. Vstupovalo se branou, kde byla opět ztvárněna česká koruna, poté měl návštěvník před sebou Průmyslový palác a po své levé i pravé ruce dvě totožné budovy. „V jedné se vystavovaly sochy, obrazy a další umění, druhá byla retrospektivní, tedy taková všehochuť — od brnění po starý nábytek,“ přibližuje průvodce.

Předvádělo se zkrátka vše, co dokazovalo umění a vynalézavost Čechů. Chybět nemohl ani pavilon plzeňské restaurace. „Bylo tu padesát ochutnáváren, osmnáct hostinců, pět vináren a dvě kavárny,“ počítá Kučera. Návštěvníci se mohli podívat třeba do amerického baru, balkánské vinárny nebo do selské hospody.

„Byly tu i takové vymoženosti jako automat. Příchozí do něj hodil korunu a vypadla mu tabulková čokoláda,“ popisuje náš doprovod. „Dochovaly se ovšem zprávy se stížnostmi. Po vhození koruny totiž automat někdy nic nevydal,“ usmívá se Kučera.

Čeští vynálezci se tu předvedli, a to doslova, v tom nejlepším světle. Areál totiž osvětlovaly obloukové lampy Františka Křižíka a stejný vynálezce byl autorem i světelné fontány. „Voda stříkala až do výšky padesáti metrů, po vrchol věže Průmyslového paláce. Pode dnem bazénku byly barevné filtry a pod nimi elektrické žárovky, Křižík dokázal na rozdíl od svých předchůdců měnit barvy vody plynule, v tom byla fontána jedinečná,“ popisuje architekt.

Aby toho nebylo málo, František Křižík tehdy zprovoznil první elektrickou tramvaj v českých zemích. „Jezdila od Letenského zámečku ke vstupu do Královské obory, odkud pak návštěvníci přišli na výstavu. Trať měřila pouhých sedm set metrů, přesto lidé omdlévali, když viděli vůz jedoucí bez koní,“ popisuje Kučera.

Výstava se konala od května do října roku 1891 a měla mimořádný úspěch, navštívilo ji přes 2,5 milionu lidí. „Pro srovnání, Praha tehdy měla okolo 160 tisíc obyvatel,“ říká průvodce. „Tak velká akce se nebude už nikdy opakovat. I kdyby se v Praze konaly olympijské hry, nenavštíví je patnáctkrát více lidí, než kolik ve městě žije,“ srovnává Kučera. K této výstavě mimochodem vznikla také Petřínská rozhledna a lanovka, po konci výstavy byl pak z Výstaviště na Petřín přemístěn pavilon Klubu českých turistů, kde dnes najdeme zrcadlové bludiště.

Samotné Výstaviště toho od roku 1891 zažilo více než dost. Po roce 1919 z fasády Průmyslového paláce pochopitelně zmizely postavy Leopolda II. a Františka Josefa I. „Období první republiky bylo na Výstavišti ve znamení Pražských vzorkových veletrhů,“ pokračuje Kučera. Vystavovalo se tu zboží, uzavíraly se obchodní dohody… „Jenže v období po druhé světové válce byly veletrhy přesunuty do Brna. V roce 1953 se zde pak otevřel Park kultury a oddechu Julia Fučíka,“ říká architekt.

Samotný Průmyslový palác se stal palácem Sjezdovým. Svatováclavskou korunu nahradila po únoru 1948 rudá hvězda a v letech 1952 až 1954 došlo k rekonstrukci paláce architektem Pavlem Smetanou. Sloužil také sjezdům Komunistické strany Československa. „Paláci přibyla předsíň s výzdobou v duchu socialistického realismu. Dodnes si tu můžete prohlédnout děvečky na polích s otepmi slámy,“ ukazuje Kučera.

Největší proměnou pak prošla postranní křídla. V jednom se „sorela“ dochovala dodnes, druhá část ovšem v roce 2008 vyhořela. „Bude se obnovovat, ovšem ne ve stylu socialistického realismu, ale ve své původní podobě z roku 1891,“ říká architekt. Návštěvník tak bude moci srovnávat.

Další kapitola Výstaviště se začala psát po sametové revoluci. „V roce 1991 se zde konala Všeobecná československá výstava. Začínala ve stejný den jako ta před sto lety, 15. května. Končila pak 28. října, na den vzniku Československa,“ popisuje průvodce.

„Provázelo ji stejné nadšení a také podobná rychlost výstavby. Psala se devadesátá léta a tomu odpovídala i architektura — otevírali jsme se světu, používaly se exotické motivy, hlavně ať to není šedivé,“ přibližuje Kučera. Typickým zástupcem této doby je budova divadla, která má tvar pyramidy.

„Z dnešního pohledu nám tato architektura může připadat kýčovitá, ale vystihuje dobu, ve které vznikala,“ myslí si architekt. Přestavbou bývalého panoramatického kina zase vzniklo divadlo Spirála v podobě válce, zprovozněna byla i nová Křižíkova fontána…

Nakonec se ovšem potvrdilo, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Výstavu navštívil podobný počet lidí, opět okolo 2,5 milionu osob. „Jenže ekonomicky skončila propadákem. Výsledkem byl dluh ve výši 1,4 miliardy korun,“ říká Petr Kučera.

V současnosti Výstaviště prochází postupnou rekonstrukcí, hotový už je jeden ze čtyř Křižíkových pavilonů, které tu vznikly na začátku devadesátých let. Jak už bylo zmíněno, Průmyslovému paláci se vrátí křídlo v jeho původní podobě. Na okraji Výstaviště zase vznikly nové parky pro skateboardisty nebo dětská hřiště. I během naší prohlídky bylo zřejmé, že lidé na Výstaviště chodí rádi. A zdaleka to není jen kvůli každoroční matějské pouti.

Procházku pořádalo pražské Centrum architektury a městského plánování. Seznam dalších vycházek a akcí najdete na campuj.online/akce.

Může se vám hodit na Firmy.cz: