Pražské mosty jsou opomíjenými uměleckými díly

Průvodkyní nám je Marie Zákostelecká, vedoucí spolku Mapamátky, jenž vznikl ještě v dobách koronaviru a s ním souvisejících omezení. „Chtěli jsme, aby se lidé v Praze mohli sami projít a zjistit něco o architektuře,“ vzpomíná na dobu, kdy nebylo možné vyrazit na skupinové vycházky s živým průvodcem.

Vznikly tak internetové stránky mapamatky.cz, kde si zájemce může zvolit tematickou trasu – dopředu vidí, kolik má zastávek, jak dlouho ji půjde a kolik kilometrů nachodí. Mezi dvanácti trasami je cesta po stopách slavných literátů, za krásami funkcionalismu či brutalismu nebo po kostelech od architektů jako Pavel Janák či Josef Gočár. Stačí vždy přijít na dané místo, kliknout v mobilu na odpovídající odkaz a z telefonu se o stavbě dozvíte zajímavé informace.

„Chceme ukázat, že architektura nejsou jen domy. Například právě mosty jsou trochu opomíjené, přitom mají architektonickou hodnotu,“ vysvětluje naše průvodkyně, která jinak pracuje jako organizátorka v Centru pro architekturu a městské plánování.

„Mosty v centru města jsou blízko u sebe. Můžete stát na jednom, koukat na ty ostatní a porovnávat,“ usmívá se Marie Zákostelecká. Zajímavosti má nachystané k první zastávce, Palackého mostu, jenž vede ze stejnojmenného náměstí na Smíchov.

Dokončen byl v roce 1878 podle projektu Josefa Reitera a Bedřicha Münzbergera. Název získal po Františku Palackém, historikovi přezdívaném Otec národa.

„Na výstavbu byly použity materiály také v barvách trikolory – modrá žula, červený a žlutý pískovec a bílý mramor,“ vysvětluje průvodkyně. Ve vrcholcích mostních oblouků si pak můžeme prohlédnout znaky českých měst ležících na Vltavě a Labi.

Za dob protektorátu musela být stavba přejmenována, z Palackého mostu se tak v letech 1940 až 1945 stal most Mozartův. Na obou předmostích také původně stávala sousoší od slavného sochaře Josefa Václava Myslbeka. „Byla ovšem poničena během bombardování Prahy. Poté byla zrestaurována, ale na původním místě je nenajdete. Dnes se nacházejí na Vyšehradě vedle chrámu svatého Petra a Pavla,“ dozvídáme se.

Pokračujeme podél Vltavy k Jiráskovu mostu. Ten se začal naplno využívat v roce 1933, na svědomí ho mají inženýr František Mencl a známý architekt Vlastislav Hofman. Také tato stavba byla za druhé světové války přejmenována, tehdy nesla příjmení českého architekta německého původu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Proč právě jméno barokního mistra?

„Když se most připravoval, na smíchovské straně bránil jeho výstavbě barokní pavilon. Údajně měl být jeho autorem právě Dientzenhofer,“ vysvětluje náš doprovod.

Původně se uvažovalo, že se pavilon demontuje a přesune. Nakonec však došlo k jeho zbourání – nenašla se totiž žádná pojišťovna, která by takové stěhování pojistila, a riskovala tak případné zničení cenné stavby.

Přicházíme k Národnímu divadlu, u kterého se nachází naše další zastávka – most Legií. V těchto místech stával mezi lety 1841 a 1898 řetězový most, jenž nesl jméno císaře Františka I. „V té době to byl jeden z pouhých dvou pražských mostů, tím druhým byl pochopitelně ten Karlův,“ zjišťujeme.

Kvůli častému houpání mostovky, které nedovolovalo ani tramvajový provoz, ovšem řetězový most přestal stačit potřebám Pražanů. Vznikl tak místo něj kamenný most stejného jména. Jeho architektem byl Antonín Balšánek a postaven byl ve stylu eklekticismu, jenž si „půjčuje“ z různých uměleckých proudů. Na obou stranách mostu se zachovaly dvojice budek, kde se dříve vybíralo mýto a které jsou ozdobeny maskarony a městskými znaky.

„Tento most měnil název opravdu často,“ podotýká průvodkyně. Z mostu císaře Františka I. se za první republiky stal most Legií, za protektorátu byl Smetanovým mostem, po válce se vrátil k odkazu legionářů a v roce 1960 se stal mostem 1. máje. Most se totiž klene také nad Střeleckým ostrovem, a právě tam se roku 1890 poprvé v Čechách slavil Svátek práce. Konečně v roce 1990 už potřetí přijal pojmenování po československých legionářích, tedy most Legií, jenž mu zůstal dodnes.

Chybět na vycházce pochopitelně nemůže turistický magnet, Karlův most, který nahradil starší Juditin most a kterému se původně říkalo Kamenný či Pražský. Označení Karlův začal nést až ve druhé polovině 19. století.

Dnes si ho neodmyslitelně spojujeme s davy pěších turistů, pamatuje ovšem celou řadu dopravních prostředků. Od roku 1883 zde fungovala koněspřežná dráha, takzvaná koňka, kterou v roce 1905 nahradila elektrifikovaná tramvaj.

František Křižík vymyslel systém, kdy měly tramvajové vozy připevněny ližiny, které musel po příjezdu k mostu spustit řidič dolů. Následně se smýkaly po povrchu kontaktů ve vozovce a ty byly zase propojené se skříněmi v zábradlí mostu. Díky tomu nemusely vést nad mostem dráty.

Systém to byl důmyslný, ale bohužel poruchový, a tak vydržel pouhé tři roky. Pak zde jezdily autobusy na kolejích, ovšem pouhý rok. Od roku 1932 do druhé světové války tudy pak projížděly autobusy na pneumatikách, osobní automobily sem směly dokonce až do roku 1965. Dnes už si most s dopravními prostředky nedokážeme představit – když sem náhodou řidič s vozem zabloudí, dočká se pokuty.

Podél řeky Vltavy přicházíme na náměstí Jana Palacha, kde je budova Rudolfina a odkud také vede Mánesův most. Ten vznikl v roce 1914 a jeho architektem byl Mečislav Petrů. „Dříve zde stávala Rudolfova lávka. Dodnes se zachoval hrázděný domek na malostranském břehu, kde se vybíralo mostné,“ říká průvodkyně.

Stavba z roku 1914 se původně nazývala most arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, od roku 1920 pak nesla jméno po malíři Josefu Mánesovi, kterého na náměstí připomíná i bronzová socha od známého sochaře Bohumila Kafky. Slavní sochaři se podíleli i na zkrášlení samotného mostu, svou stopu na něm zanechali Jan Štursa, Josef Mařatka a František Bílek. „Umělecká díla na pilířích zobrazují výjevy ze života plavců,“ dozvídáme se. Další detail, kterého si většina Pražanů ani turistů nevšimne.

Naší poslední zastávkou je Čechův most z roku 1908, jenž se za protektorátu nazýval mostem Mendelovým. I s ním se pojí řada zajímavostí – se 169 metry je sice nejkratším pražským vltavským mostem, ale zároveň se jedná o největší secesní konstrukci v Česku. Jejím architektem byl Jan Koula a milovníci umění si zde přijdou na své.

Zábradlí je bohatě zdobeno, po stranách mostu jsou k vidění celkem čtyři sloupy s bronzovými sochami Viktorií. Stavbu pilířů mimochodem zakončil sám císař František Josef I., když v roce 1907 během své návštěvy Prahy slavnostně položil závěrný kámen.

Komu by procházka nestačila, může se prostřednictvím stránek Mapamátek vydat ještě k dalším mostům včetně Libeňského, Branického či železničního pod Vyšehradem. Autoři projektu myslí i na ty, kteří se nechtějí procházet s telefonem v ruce.

„V současné době pracujeme na aktualizaci webu. Do budoucna poskytne ke každé trase leták v takovém formátu, aby si ho mohli lidé sami vytisknout,“ říká Marie Zákostelecká. Kromě procházek také spolek letos vydal svou první knihu s titulem Mapamátky: 70 staveb, které byste v Praze neměli minout.

Díky ní se můžete vydat na známá i méně známá místa v centru a jeho širším okolí a navštívit kulturní instituce se slevou. O těch nejzajímavějších stavbách si pak můžete číst i v pohodlí domova.