Pražská zoo oslavila devadesátiny ve stylu swingu

Myšlenku založit v Praze zoologickou zahradu v podstatě nikdo nezavrhoval, ale málem ji umořily vleklé spory o její umístění. Nejvytrvalejším bojovníkem za její existenci byl profesor Jiří Janda (1865-1938), zanícený ornitolog, kterého jako malá holka poznala budoucí herečka Zita Kabátová.

S rodiči bydlela v Úvoze číslo 5, ve stejném domě jako středoškolský profesor, k němuž chodila na návštěvy. „Žil v přízemí, k domu patřila zahrádka, a když jsem si tam šla hrát, vždycky mi ukázal nějaké zvíře. Choval různé druhy exotických ptáků, ale také malé ještěry a všelijaké plazy. Jemu vděčím za to, že jsem si zvířata oblíbila, později jsem na zoo finančně přispívala," vzpomínala Kabátová.

Janda je autorem mnoha knih o ptácích a o zoologických zahradách, které se staly jeho životním tématem. Seznámil se s nimi v Drážďanech, Londýně i ve Versailles, a když se konečně schylovalo k vybudování pražské zoo v Troji, koupil si tam s předstihem domek a s manželkou se starali o první zvířata určená pro budoucí zahradu.

Měl tam papoušky, srnku a čtyřměsíční lvici Šárku, kterou majitel rakouského Circusu Rebernigg daroval prezidentu T. G. Masarykovi, ale ten ji odmítl.

V květnu 1926 bylo založeno Hospodářské, nákupní a stavební družstvo Zoologická zahrada, které si u architekta Karla Maška objednalo sádrový model budoucí zoo. V něm se počítalo dokonce i s benzinovou dráhou, která by návštěvníky vozila po vybrané trase. Vzhledem k nedostatku financí nakonec zvítězila úspornější varianta.

První část zahrady byla slavnostně otevřena 28. září 1931 a profesor Janda se ve  svých 67 letech stal jejím prvním ředitelem. Zpočátku bylo zpřístupněno osm hektarů v dolní části areálu. Za jednoduchou pokladnou a zastřešeným vchodem návštěvníci našli vlčinec, který sloužil úplně první zvířecí obyvatelce, vlčici Lottě z Podkarpatské Rusi, a velkou voliéru dravců, jejíž zadní stěnu tvořil skalní masiv.

Šlo tehdy o největší expozici svého druhu v Evropě. Za výběhem vlků vyrostl dřevěný domek, který dostal název Šárčin pavilonek podle již zmíněné lvice Šárky, která tu žila s dalšími lvy, tygry a dočasně i s paviány. V roce 1935 byly šelmy přestěhovány do nového lvince pod skálou a domek osídlili exotičtí ptáci.

Krátce po otevření zoo vyrostl pavilon pro slony, hrochy a nosorožce. Budova obdélníkového půdorysu s vyvýšenými výběhy a vnitřním a venkovním bazénem se stala ještě před svým dokončením domovem pro teprve ročního slona indického Baby. Po něm přišel hroch Petr a nosorožec Max, oba od cirkusu Kludský, jenž zkrachoval a vyprodával zvěřinec. V pavilonu se předvádělo cvičení se slony a patřil vždy k nejnavštěvovanějším. Slon Baby první léta chodil volně po zahradě jen v doprovodu svého ošetřovatele.

Na počátky pražské zoo vzpomínal kreslíř a humorista Jiří Winter-Neprakta (1924-2011): „Otec v zahradě spolu se svým dělníkem zasklíval všechna terária a já jsem je nadšeně doprovázel. Odmalička jsem si se zvířaty všelijak hrál. Co chvíli se stalo, že aligátor hodil ocasem příliš silně, rozbil sklo a hned spěchali sklenáři zasklívat, aby neutekl. Já jsem chodil s nimi, pouštěl jsem ještěry ven po podlaze a bavil se tím, jak se přicházející návštěvníci vylekali. Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohlo některé zvíře ublížit."

Tady se zrodila Nepraktova celoživotní záliba ve zvířatech všeho druhu a posléze dostal zakázku nakreslit pro zoo sérii tabulek s různými výzvami jako Krmení zakázáno. Pojal ji po svém — obrázky doplnil humornými komentáři. Rok po otevření zahrady sem doputovali první koně Převalského, hřebec Ali a klisna Minka, a 21. března 1933 se jim narodilo hříbě, klisna Heluš.

Právě pražská zoo se zasloužila o záchranu tohoto asijského „prakoně". V roce 1959, kdy se ředitelem stal Zdeněk Veselovský (1928-2006), se v zoo konalo I. mezinárodní sympozium na záchranu koní Převalského. Na základě dosavadních úspěchů byla zahrada pověřena, aby vedla mezinárodní plemennou knihu a ta je v její péči dodnes.

Pro širokou veřejnost bylo vždycky atraktivní spojení populárních osobností se zoo, k němuž docházelo prakticky od jejích počátků. Již v roce 1934 daroval král komiků Vlasta Burian pražské zoo párek lachtanů, kteří dostali jména podle tehdy populární dětské knížky Hýta a Batul. Vaňhova rybárna pro ně do Troje posílala mořské ryby.

Páni Voskovec s Werichem zase zoo darovali osla Bubiho, původně pořízeného pro účely hry Osel a stín, kterou uváděli v Osvobozeném divadle. Oslíka prý denně večer vodil chovatel na představení do Vodičkovy ulice z nedalekých stájí poštovních koní v Jindřišské ulici. Později vozil po areálu zahrady dětské návštěvníky.

V 60. a 70. letech patřili k oblíbeným kmotrům zvířat Karel Gott, Waldemar Matuška, Jiřina Bohdalová, ale také třeba Jiří Suchý, který je jen o dva dny mladší než zahrada. Křtil tady medvídky Tingla a Tangla, když v Semaforu hráli hru Jonáš a tingltangl.

Ani zvířatům se nevyhnuly dějinné události. Za druhé světové války se zoo podařilo přežít jen díky vlastnímu hospodářství, kdy si vypěstovala zeleninu a další plodiny jako krmivo pro zvířata. Maso pro šelmy se dováželo z venkovských jatek a peníze na něj vydělávali někteří zaměstnanci improvizovanými cirkusovými představeními. Konala se nejprve v plátěném, posléze dřevěném cirkusovém stanu, a to nakonec až do roku 1951.

Snad nejpozoruhodnější událostí se během válečných let stal vůbec první umělý odchov ledního medvěda na světě. V roce 1942 medvědice Nora porodila dvě samičky. Starší mládě nemělo chuť do života a uhynulo, ale mladší Ilun prospívala až do šesti měsíců věku, kdy nepřežila pád ze stromu.

Spodní částí areálu prošla v polovině března 1940 povodeň, která se naštěstí obešla bez ztrát na životech zvířat. Mnohem horší následky měla povodeň v srpnu 2002, kdy se výběh slonů proměnil v jedno hluboké jezero a slon Kadíra v něm nakonec musel být utracen. Stejný osud potkal i hrošici Lentilku.

Dnešní Zoo Praha se od té původní liší snad na každém kroku. Spoustu zážitků nabízí půl kilometru dlouhá stezka vinoucí se kolem Údolí slonů, které bylo otevřené v roce 2013. Velkorysý dar chovatele exotických ptáků Stanislava Rákose (†2012) umožnil provést stavbu Rákosova pavilonu, v němž bydlí vzácní papoušci spolu s desítkami dalších ptačích druhů.

Zoo nabízí noční prohlídky, při nichž můžete pozorovat zvířata termokamerami a další speciální technikou. Pavilon hrochů zase umožňuje pozorování svých obyvatel pod hladinou, kam lze nahlédnout skrz velká okna, ohraničující vnitřní i venkovní bazén.

Před dvaceti lety vznikl Africký dům, částečně zapuštěný do terénu, určený pro skupinu severních núbijských žiraf, a tak bychom mohli pokračovat.

Může se vám hodit na Firmy.cz: