Pražská Divoká Šárka láká romantikou uprostřed velkoměsta

Její území bylo osídleno již v době paleolitu, našly se tu jedny z nejstarších zkamenělin v Čechách. Významné jsou i objevy ze starší doby kamenné (kosti mamuta, nosorožce, soba, tura či koně), z mladší doby kamenné (hroby a keramika) i nálezy ze 6. století v podobě pozůstatků keramiky.

Největšího rozkvětu dosáhla oblast Divoké Šárky v 7. a 8. století, kdy zde vzniklo rozsáhlé slovanské hradiště, jehož valy jsou dosud znatelné nad soutěskou Džbán.

Počátkem 9. století bylo toto hradiště hlavním mocenským centrem středních Čech. S počátkem 20. století se usedlosti v oblasti Šárky začaly měnit na rekreační sídla.

Hromadnější výstavba se Divoké Šárce naštěstí vyhnula, což zpečetil výnos z 10. listopadu 1964, kdy byla vyhlášena přírodní rezervací. A protože jde zároveň o archeologickou památku, je vlastně chráněna dvojnásobně.

Nejlepší přístup do Divoké Šárky vede ze stejnojmenné tramvajové smyčky po asfaltové cestě údolím. Auto se dá odstavit na parkovišti fastfoodové restaurace, od které vede dál červená turistická značka.

Po několika metrech se před vámi otevře krajina s vysokými skalami, hlubokým kaňonem, rozsáhlými lesy a loukami, na nichž se od jara do podzimu pasou ovce a kozy. Vnímáte zvláštní atmosféru souladu a klidu, jaký v městě naleznete jen stěží.

Občas k vám dolehne zvuk civilizace, automobilů a tramvají jedoucích po Evropské třídě, nebo spatříte letadlo přistávající na letiště v Ruzyni, ale jsou to zvuky jakoby z dálky, vy jste v divočině. To vše se odehrává na ploše několika stovek hektarů. Je až neuvěřitelné, že tak malebná a divoká příroda se nachází téměř v samém srdci velkoměsta.

O tom, proč má přírodní rezervace v Praze 6 v názvu přívlastek divoká, není pochyb. Ale k pojmenování Šárka nabízejí místopisci více výkladů. Starší prameny uvádějí, že souvisí se známou pověstí o Šárce a Ctiradovi, která se odehrála údajně v tamních lesích.

Na štítu jednoho z několika mála zdejších stavení – někdejší Hůlově hospodě na Želivce – najdeme i namalovaný výjev s motivem této pověsti. Podle jiných zdrojů daly oblasti název hluboké šeré (dříve šaré) lesy.

Údolí bylo totiž odjakživa díky své hloubce jenom těžko přístupné slunečním paprskům. Přímé světlo se do něj dostávalo pouze v časovém úseku, kdy slunce kulminovalo, jinak zde panovalo – a samozřejmě pořád panuje – šero a chlad.

Převládají tu smíšené nebo listnaté stromy a zakrývají údolí koryta Šáreckého potoka. Díky tomuto rozmanitému prostředí se v oblasti vyskytuje řada živočichů, kteří jsou vázáni na protikladné životní podmínky. Na slunných skalách se vyskytují stepní teplomilné druhy, na stinném, chladnějším dně údolí žijí druhy horské.

V Šárce žije také asi 80 druhů ptáků, vyskytovat by se měly i drobné šelmy (například liška obecná) či vzácná a chráněná zmije obecná. Nejcennější části této oblasti byly proto vyhlášeny přírodní památkou – například Jenerálka (skalní hřbet u pravého břehu Šáreckého potoka), Zlatnice či Vizerka.

Vydali jsme se po cestičkách údolím, kde byl pod korunami stromů za horkého květnového dne příjemný chládek. Cestou do údolí se vyplatí krátký výstup na Kozákovu skálu. Na jejím plochém vrcholu se již v osmém století, tedy v raném středověku, rozkládalo slovanské hradiště, které bylo svého času hlavním mocenským centrem středních Čech.

Na tento ostroh, příhodně chráněný ze tří stran skalnatými srázy, navazovalo na severovýchodě rozsáhlé vnitřní a vnější předhradí.

Asi po půl kilometru dorazíme ke koupališti u Veselíka, kde jsou dřevěné kabinky, v nichž se lze převléknout do koupacího úboru a které se pronajímají na celou sezónu, kiosek, hřiště na volejbal, slunění je na přilehlých loukách.

O kousek dál je vyhlášený hostinec Dívčí skok, nad nímž se do osmdesátimetrové výšky tyčí majestátní skalní útvar. Po chvíli cesta míjí staré budovy někdejšího Čertova mlýna. Turisticky značenou cestou údolím můžeme poté dojít do Nebušic, na Jenerálku či zpět do Veleslavína.