Pražené kobylky i skvělé ovoce. Tak chutná Mexiko

„Muy rico,“ povzbuzuje mě prodavač se slovy, že kobylky jsou moc dobré. Zavřu oči a chroupu. Pražená havěť mi připomíná sušená rajčata a oříšky. Z těchto „potvůrek“ dokonce dělají v Mexiku i salsy. Země Aztéků a Mayů toho ale nabízí k ochutnání mnohem víc.

Naše cesta začíná v hlavním městě Mexico City. Žije zde přes 21 milionů lidí a jejich počet stále roste. Přeplněnost téhle metropole poznáme na vlastní kůži ihned poté, co vlezeme do metra, které má téměř 200 stanic a v roce 2016 přepravilo přes 1,6 miliardy pasažérů.

Mačkanice v pražském metru během odpolední špičky není oproti tomu mexickému vlastně žádný zážitek. Nejdůležitější je procpat se včas ke dveřím, aby člověk mohl vystoupit a nedojel až na konečnou. A když zrovna jedete soupravou, ve které je k hnutí, v každém vagonu narazíte na prodejce různého zboží. Koupit si můžete žvýkačky, ponožky nebo blikající pištící hračku pro děti, zkrátka co je libo.

Naše první kroky v Mexico City vedou rovnou na hlavní náměstí – Plaza de la Constitución, kterému každý říká El Zócalo. Náměstí, které údajně patří k těm největším na světě, vévodí barokní Metropolitní katedrála. Všude kolem ní to víří barvami, hemží se turisty i místními. Jdeme se podívat dovnitř a šum zvenku najednou utichne. Chvíli si katedrálu prohlížíme, ale za chvíli už nás stejně víc láká ruch Zócala.

Zamíříme do jedné z postranních uliček, abychom u pouličního stánku ochutnali tacos al pastor, které jsou oblíbené po celém Mexiku, ale v hlavním městě se prý připravují ty nejchutnější. Jde o malé kukuřičné placky s grilovaným vepřovým masem, které se opékají na ohni spolu s cibulí a ananasem, který dá masu skvělou nasládlou chuť.

Podává se na placce, která se ozdobí nadrobno nasekanou cibulkou a čerstvým koriandrem. V každém pouličním stánku i lepší restauraci k jídlu dostanete limetky a několik pikantních omáček, obvykle guacamole z avokáda a rajčatovou salsu pico de gallo. Jedna porce tacos, která obsahuje většinou pět placek, vyjde v přepočtu na padesát korun.

Druhý den brzy ráno se vydáváme na periferii metropole do mexických Benátek, které se jmenují Xochimilco. K cestě využijeme takzvané colectivo, což je něco jako sdílený taxík. V Xochimilcu je turistů minimum, na výlety sem jezdí spíše mexické rodinky. Spatříme nespočet vodních kanálů a snad dvě stovky pestrobarevných gondol, kterou si člověk za pár stovek může pronajmout i s přepravcem.

Usedneme do gondoly a vyrážíme. Všude kolem nás plují další lodě, na některých dokonce hrají kapely typickou mexickou hudbu. Všichni pasažéři si to evidentně užívají, naopak kormidelníci mají co dělat, aby jedna loď nenarážela do druhé.

Dojedeme zpátky na břeh a zamíříme na místní trhy pro nějakou pochoutku. Trhy v Mexiku jsou v každém městě tím nejvoňavějším místem a pro nás nejlepší atrakcí. Prodejci nabízejí nespočet čerstvé zeleniny, ovoce nebo ryb. V jednom ze stánků ochutnáváme empanady, což jsou kapsy z těsta plněné krevetami. K tomu si dáváme půl litr čerstvě vymačkaného pomerančového džusu, který nás vyjde asi na dvanáct korun.

Rozhodneme se opustit rušné Mexico City a autobusem, což je v Mexiku luxusní a cenově přijatelný dopravní prostředek, se přesouváme asi 70 kilometrů na jih do městečka Tepoztlán. „Pueblo mágico,“ mrkne na nás řidič, když se podívá na jízdenku. Tepoztlán je totiž jedním z míst, které nese přízvisko pueblo mágico, tedy místo, které má zvláštní kouzlo. Nad hlavní ulicí jsou natažené barevné fáborky končící v nedohlednu. Vítr krásně ševelí. Ono kouzlo chápeme okamžitě.

S angličtinou tu člověk moc nepochodí. Každý, kdo zamíří do Mexika jinam než na Yucatan, by měl umět španělsky alespoň číslovky a základní věty typu „odkud jezdí autobus“. Nejenže vám to dost usnadní cestování, ale pár španělských slůvek otevírá dveře k úsměvům a mexické pohostinnosti.

Odhodíme batohy a vydáváme se prozkoumat, co dalšího Tepoztlán nabízí. Na ulici je snad ještě rušněji než na hlavní třídě v Mexico City. Všude jsou stánky s jídlem a pitím a spousta lidí. Trochu nás to překvapuje, protože mělo jít o malé klidné městečko. Vzápětí se dozvídáme, že v Tepoztlánu právě probíhá tradiční karneval, proto je všude tak živo.

Odpoledne začne hrát kapela a během chvíle se hlavní náměstí zaplní stovkami lidí v maskách. Připadají mi zvláštní, nikdy jsem nic podobného neviděla. Všechny masky mají dlouhé fousy a jen co odbije čtvrtá odpoledne, všichni v převlecích začnou skákat, třást sebou a bláznivě tancovat.

Později zjistíme, že masky a „tanec“ mají připomínat a zesměšňovat španělské conquistadory, kteří během 16. století dobývali Aztéckou říši, jež se rozprostírala na území dnešního Mexika. Podívaná je to opravdu neskutečná.

Slavíme s místními a ochutnáváme populární alkoholický nápoj michelada, který se prodává na každém rohu. Je to pivo smíchané s limetkovou šťávou, chilli, směsí koření, rajčatového džusu a worcestrovou omáčkou. Upřímně, chutná to odporně. Polovina slavné michelady skončila v koši.

Oslavy v ulicích pokračují až do rána, což zjistíme, když nás ve dvě hodiny v noci budí rány z ohňostroje. „Když je v Tepoztlánu karneval, nikdo se nevyspí. Kapela hraje do rána a v osm už zase začíná průvod,“ vysvětluje nám s úsměvem v sedm ráno syn naší paní domácí.

Přivstali jsme si kvůli túře na pyramidu, která se tyčí v kopcích nad městečkem. Když se vyškrábeme nahoru a kocháme se nádhernými výhledy do krajiny, z ulic městečka už k nám opravdu doléhají tóny linoucí se z trumpet. Chrám ve tvaru pyramidy je zasvěcený aztéckému bohovi Tepoztecatlovi, tedy bohovi alkoholického nápoje pulque, který se vyrábí kvašením z agáve.

Výhledy, které nás čekají v následujících dnech, jsou ještě krásnější. Rozhodli jsme se vystoupat na pátou nejvyšší horu Mexika — sopku La Malinche, která je vysoká úctyhodných 4461 metrů.

Tento vyhaslý vulkán nese název po milence Hernána Cortéze, jednoho z nejznámějších španělských conquistadorů. Výšlap není pro fyzicky zdatnější jedince technicky náročný, problém však může dělat nadmořská výška. Pohled na kouřící Popocatépetl i nejvyšší horu Mexika Pico de Orizaba ale stojí za to. Všechny mexické velikány tu máme jako na dlani.

Po dvou dnech se vracíme do civilizace a míříme do města Oaxaca, ve kterém tak rádi jedí červy. Kromě nich zde mají další typickou dobrotu, omáčku mole poblano, do které se dávají chilli papričky a čokoláda. Omáčka má nasládlou chuť a podává se většinou k masu s rýží.

Z města Oaxaca přelétáme místními aerolinkami do Méridy, hlavního města mexického státu Yucatan. Připadáme si jako v jiném světě. Mexický chaos a ruch, který jsme zažili ve vnitrozemí, je ten tam a procházíme se po rozlehlých ulicích, které lemují koloniální budovy. Zůstáváme pouze jeden den a odjíždíme do vesničky Cobá, ve které stojí stejnojmenná mayská pyramida.

Na Yucatanu jsme ještě navštívili Tulum, Cancún a Isla Mujeres. Pláže i moře jsou tu nádherné, ale atmosféru kazí rozmáhající se turismus. Oproti zbytku Mexika jsou zde ceny ubytování i jídel přemrštěné a pravé Mexiko tu člověk nenajde.

„Žiju tady třicet let. Změnilo se to tady k nepoznání,“ vypráví nám José, u kterého jsme se ubytovali. Vzpomíná, jak ještě před několika lety byly pláže úplně prázdné bez barů, ve kterých prodávají například veganské zmrzliny.

José si stěžuje také na to, že pro místní je tu dost draho a nemohou si dovolit chodit na jídlo do restaurací. Oproti jiným oblastem v Mexiku v Tulumu totiž člověk téměř nenarazí na stánek s jídlem na ulici.

I přes to všechno jsou na Yucatanu místa, která stojí za to navštívit, ať už to jsou ruiny mayského města Tulum, které se nachází na pobřeží, nebo cenoty — zatopené hluboké jeskyně s průzračně azurovou vodou, kam se dá utéct před pálícím sluncem. Pokud se ale do Mexika vydáte, určitě nezůstávejte jen na Yucatanu. Pravá chuť Mexika je totiž jinde.