Prahou po stopách kubismu aneb Kde si dáte hranatý věneček

Začít nemůžeme jinde než před domem U Černé Matky Boží na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. „Je to první kubistická stavba, která v Praze vznikla, dokončena byla v roce 1912,“ říká nám Marie Jelínková Ťupová z Uměleckoprůmyslového muzea, naše dnešní průvodkyně. Většinou známe kubismus hlavně ve výtvarném umění, třeba v podání malíře Pabla Picassa.

„Takoví kubisté ve svých obrazech rušili perspektivu. Dílo skládali z různých úhlů pohledu,“ dozvídáme se. Příkladem může být třeba Picassova Hlava ženy, kterou jako kdyby rozložil na části a pak různě skládal dohromady. „Na českém území se ovšem kubismus uplatnil také v architektuře a užitém umění,“ pokračuje náš doprovod. Právě u nás vznikla kubistická architektura, byť sami tvůrci se tímto přívlastkem zpočátku nenazývali.

„V roce 1911 se tito umělci vyčlenili ze spolku Mánes. Byli mezi nimi malíři jako Emil Filla nebo Josef Čapek, spisovatelé Karel Čapek či František Langer a také architekti Josef Gočár, Pavel Janák či Vlastislav Hofman,“ zjišťujeme.

„Inspirovali se francouzskými kubisty, ale sami hovořili o svém stylu jako o novém umění, chtěli totiž do umění vnést nového ducha. Jak to většinou bývá, za kubisty je označil až někdo jiný, v tomto případě historik umění Vincenc Kramář,“ usmívá se průvodkyně.

Ve výtvarném umění byli čeští kubisté odvážní, obraz podle svých vzorů rozkládali a zase skládali k sobě. „To se v architektuře nedělo. Že by okna nebo dveře byly na jiném místě, než kde je čekáte, to dnes neuvidíte,“ uklidňuje nás průvodkyně. Z čeho tedy čerpali? „Architekty udivovalo, jak staví příroda, jak vznikají jeskyně, sopky nebo závěje. Pavel Janák to popsal jako sílu, která působí na neživou hmotu, za nejkrásnější příklad označil krystalizaci,“ říká ještě.

Důkladně si prohlížíme dům U Černé Matky Boží od Josefa Gočára. „Sami se můžete přesvědčit, jestli se mu dům jako krystal povedl, či nikoliv,“ dodává průvodkyně a upozorňuje nás na portál, sloupy nebo mříže, vše zkosené podobně jako zmíněné krystaly.

Uvnitř je stálá expozice Český kubismus, prohlédli jsme si tu třeba vydání Babičky Boženy Němcové z roku 1923, která byla ilustrována v kubistickém stylu - v podání Václava Špály je titulní babička složená z hranolů. „Kubismus se u nás prosadil také v užitém umění,“ pokračuje náš doprovod. K vidění je tu slavná dóza Pavla Janáka ve tvaru krystalu i kubistické židle, včetně jedné kopie, na kterou je možné se posadit — kubismus tak zažijete doslova na vlastní kůži.

„Místní kavárna Orient byla obnovena v roce 2002 podle původních Gočárových návrhů. Vřele doporučuji její návštěvu, uvnitř si můžete dát kubistický věneček, který není kulatý, ale má hrany,“ láká nás průvodkyně.

Z Ovocného trhu míříme do ulice Na Příkopě a poté přicházíme na dolní část Václavského náměstí. Zde si prohlížíme palác Koruna architekta Antonína Pfeifera, dokončený v roce 1912.

„Byl postaven ve stylu pozdní secese, ale uvnitř se nacházelo kino v kubistickém stylu od Ladislava Machoně,“ posloucháme před Korunou. Kino bylo bohužel zrušeno v padesátých letech minulého století. Co naopak dodnes najdeme na nedalekém Jungmannově náměstí, je světový unikát -  jediná kubistická lampa na světě od architekta Emila Králíčka.

Ten v roce 1912 navrhl jednak fasádu Adamovy lékárny, budovy, která směřuje na Václavské náměstí, a pak také prostor za touto budovou, jenž se nachází právě zde, na Jungmannově náměstí. Jeho součástí je tato jedinečná lampa. „Všimněte si, jaké má krásné kubistické tvary. Lavička, sloup i samotná lampa, vše je zkosené,“ ukazuje nám průvodkyně. Veřejnost však nebyla z originálních kubistických děl vždy nadšená.

„Nedaleko se, stejně jako dnes, nacházela hospoda U Pinkasů. Zlé jazyky tvrdily, že je lampa ve skutečnosti reklamní sloupek, a v kubistických tvarech viděly soudky s pivem,“ dozvídáme se úsměvnou historku.

„Hlavní epizoda kubismu nebyla dlouhá, trvala od roku 1911, kdy se umělci vyčlenili ze skupiny Mánes, do začátku první světové války v roce 1914,“ pokračuje průvodkyně. Architekti se poté vydali různými směry, jedním z nich byl takzvaný rondokubismus, který namísto hran připomínajících krystal používal oblé tvary, proto se mu také říkalo obloučkový styl.

„Přezdívalo se mu také národní styl, protože stavby vyjadřovaly nově vzniklou Československou republiku — často používaly červenou a bílou barvu a odkazovaly k folkloru,“ říká průvodkyně. Zástupce tohoto stylu máme na Jungmannově náměstí před sebou, palác Adria postavili architekti Josef Zasche a Pavel Janák. „Budova sice vznikla pro italskou pojišťovnu, ale přesto je zde národní styl patrný,“ dozvídáme se.

O této stavbě se kriticky vyjádřil slavný architekt Le Corbusier, jeden ze zakladatelů funkcionalismu. Ten přednášel v nedaleké budově Mozartea a palác v obloučkovém stylu nešetřil — označil jej za „masivní stavbu asyrského charakteru“. „Čeští architekti nakonec opustili i tento styl a často se přiklonili právě k funkcionalismu, tedy čistým stavbám bez ornamentů,“ zjišťujeme.

My se ovšem vracíme zpět v čase a pokračujeme do ulice Lazarská, kde se kocháme domem Diamant z roku 1913 od již zmiňovaného Emila Králíčka. Jak už název napovídá, je postaven v kubistickém stylu a svými tvary odkazuje na drahokam.

Okolí domu je barokní, s tím si však dokázal Králíček poradit — například sochu Jana Nepomuckého z roku 1717 doplnil hranatou kapličkou. Jedinečný dům pamatuje velké osobnosti — patřil spisovateli Adolfu Hoffmeisterovi a v roce 1927 zde pobýval i ruský básník Vladimir Majakovskij.

Tramvají pokračujeme pod Vyšehrad, kde nás čekají další kubistické skvosty. „Dříve tu stálo opevnění Prahy, které ovšem na začátku dvacátého století ztrácelo smysl. Město ho proto vykoupilo od rakouské armády a nechalo jej zbořit,“ pokračuje průvodkyně. Namísto opevnění tu vznikly obytné budovy, některé, jako ta nárožní v Neklanově ulici, v kubistickém stylu.

„Tento činžovní dům z roku 1914 navrhl architekt Josef Chochol. Všimněte si prolamovaných tvarů — postavit takovou stavbu bylo nákladné, její tvary si vyžádaly spoustu ruční práce,“ popisuje náš doprovod. Upozorňuje nás také na okna šikmých tvarů. „Myla se složitě, ale to pochopitelně nebyla starost majitelů, ti si mytí zaplatili,“ usmívá se náš doprovod.

Ve stejné ulici si prohlížíme také Kovařovicovu vilu z roku 1913, perlu kubismu, opět od Josefa Chochola. Stačí přejít pár kroků a na Rašínově nábřeží máme před sebou hned trojici kubistických domů, ze stejného roku a od totožného architekta. Všímáme si dveří kubistických tvarů. „Jsou také prolamované, ale vidíme, že dřevu to příliš nesvědčí a praská,“ ukazuje průvodkyně.

„Když se tvořil kubistický nábytek, musel být často vyztužován kovovými prvky. Byl proto těžký a drahý na výrobu. Kubismus v tomto nebyl úplně praktický,“ usmívá se průvodkyně. My si naštěstí můžeme užívat kubistické perly v roli diváků, praktické starosti necháváme jejich majitelům.