Pracuje jako kuchařka na jachtách boháčů. K prázdninám to má daleko, tvrdí

Práce na jachtě může vypadat na první pohled snově – člověk přijde do kontaktu s movitými lidmi, podívá se do exotických destinací a hlavně žije zadarmo na luxusním plavidle. Podle Robertsonové, která na jachtách pracuje posledních sedm let, je ale realita mnohem všednější: zaměstnanci jsou dlouhé měsíce odříznutí od rodiny a také mají minimální soukromí.

„Své zkušenosti bych za nic neměnila, ale musíte počítat s tím, že tahle práce má i své nevýhody,“ tvrdí Britka, která dříve pracovala jako projektová manažerka. Toužila však po změně a zároveň chtěla i trochu vidět svět.

Pracovat jako členka posádky na jachtě se jí líbilo, podstoupila proto povinný kurz ve francouzském Antibes a krátce po něm ji přijali na jednom plavidle v Saint-Tropez. Robertsonová šetřila peníze, aby si mohla udělat ještě kuchařský kurz, vaření se věnuje dodnes.

Britka aktuálně pracuje na středně velkých jachtách, které pojmou maximálně osm pasažérů a pět členů posádky. Deset týdnů tráví na palubě a dalších deset na souši. Její typický den začíná v půl sedmé přípravou snídaní. Následují obědy i o několika chodech, svačinky, večeře, končí se kolem jedenácté večer. A další den od začátku.

Robertsonová připouští, že práce na jachtě je tvrdá. „Je snadné si myslet, že jsme na permanentních prázdninách, a jakmile hosté odejdou, máme na jachtě volno a užíváme si. Ve skutečnosti není práce na palubě nikdy hotová,“ vysvětlila Britka pro Daily Mail. „Superjachty musejí vždy vypadat jako nové. To zabere spoustu času a mnoho dlouhých nocí.“

Vařit na moři je podle 31leté ženy občas složité, když se jachta houpe na vlnách. Zcela tu chybí také rovnováha mezi prací a osobním životem, soukromí mají zaměstnanci v podstatě nulové. „Čím jsem starší, tím těžší je pro mě nedostatek soudržnosti a nepravidelná rutina. V jednom přístavu se s někým spřátelíte, ale záhy vám kapitán může oznámit, že plujete na opačný konec světa a začínáte zase znovu.“

Na druhou stranu Robertsonová říká, že díky práci navštívila řadu jedinečných míst. Za zlaté hřeby považuje plavbu Magalhãesovým průlivem, celý jeden rok na Tahiti nebo návštěvu Vanuatu. „A když kolem sebe máte dobrou posádku, tak to ani nepovažujete za práci,“ uzavřela.