Potřeba vídat se v práci fyzicky dnes už odpadá, tvrdí digitální nomád

Pracoval jsem z Děčína pro firmu v Brně, což pro mě znamenalo svobodu, protože jsem nebyl vázaný na jedno konkrétní místo. Říkal jsem si, že bych vlastně ani nemusel být v Česku a přemýšlel jsem, že by bylo fajn si například pronajmout vilku v Řecku, pozvat více lidí, kteří mají podobné pracovní možnosti, a strávit společně několik měsíců.

Když jsem tuto myšlenku rozvinul, objevil jsem pojem digitální nomádství, začal jsem sbírat více informací a narazil jsem na stránku Nomadlist.com, která shromažďuje informace o různých zemích — kde konkrétně se v nich dá pracovat, jaká je jejich cenová náročnost a podobně.

Vyhledat zem, která je levnější než ta, ve které vyděláváte. Díky tomu jste schopni žít v levnějších podmínkách mnohem déle. Ve firmě, kde jsem pracoval, jsem potkal kolegu, který moje nadšení sdílel, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na první cestu spolu. Koupili jsme si letenku a odjeli do Bangkoku. Chtěli jsme využít kavárny nebo takzvaný coworking space.

Jedná se o prostory, kde se digitální nomádi sdružují a kde jsou vhodné podmínky k práci na dálku. V Bangkoku jsme nejdřív prolezli asi tři kavárny, ale moc jsme se nezdrželi. Je to šíleně velké město a moc se nám tam nelíbilo. Přesunuli jsme se proto na ostrov Koh Lanta, který se nachází mezi městem Krabi a ostrovy Phi Phi.

Zhruba před dvěma lety tam vznikl coworking KoHub, kde se scházejí lidé z celého světa. Pokud navíc nechcete nic řešit, můžete se tam rovnou ubytovat a také stravovat. Je to zhruba tři minuty od pláže. Mají tam více nezávislých internetových připojení, protože ta jsou pro digitálního nomáda jedna z mála věcí, kterou opravdu potřebuje.

Je lepší si cestu aspoň trochu naplánovat, většina lidí si dopředu dělá rešerše, aby dopředu věděli, jaké mají možnosti. Thajsko a obecně Asie je nomádsky populární, ale existují i destinace v Evropě, odkud se takto dá pracovat, třeba i severské státy. Pro nás jakožto pro Evropany to asi není tak zajímavé, hlavně jsou o poznání dražší.

To je různé. Potkal jsem lidi, co žili osm let v Číně nebo si našli v zahraničí vztah a usadili se natrvalo. Já myslím, že je dobré být na místě minimálně měsíc, maximální doba samozřejmě neexistuje. Jak říkám, člověk může najít lásku svého života a zůstat navždy.

Ano, záleží na časových možnostech — jestli máte vyhrazený půl rok a pak se musíte třeba vrátit kvůli jednání. Zůstat dlouho na jednom místě ale také není moc zajímavé. Já osobně byl dva měsíce v Thajsku a pak měsíc na Bali. Tehdy jsem byl vázán koupenými letenkami.

Jsou lidé, kteří cestují opravdu dlouho. Mohou mít partnera, který má také možnost pracovat na dálku. Pro mě osobně je z dlouhodobého hlediska takový život neudržitelný. Digitální nomádství obecně láká spíše mladší lidi do pětatřiceti, kteří ještě nemají závazky.

To hodně záleží na vás, jak moc se jimi obklopujete. V coworcích nemusíte trávit každý den, dopředu si řeknete, jak moc chcete nebo potřebujete pracovat a pak můžete řešit cestování. Fakt, že jste na jednom místě, neznamená, že jste k němu připoutáni neustále. Navíc s lokálními obyvateli se potkáváte všude — v restauracích, městečkách či vesničkách.

Už jsem měl rok a půl praxe v oboru za sebou.

Sčítal jsem to a tříměsíční trip mě vyšel na nějakých 70 000 korun i s letenkami, což je spousta lidí schopná nechat za život i v Česku a ještě se nikam nehnout.

Minulý rok jsem svůj život nacpal do dvacetikilogramového batohu a bylo to zbytečně moc. Obecně se kvůli přeletům snažím vejít do co nejmenšího zavazadla, nejlépe příručního. Pořídil jsem si odepínací batoh, z nichž ten větší má 40 litrů a menší 17.

Osobně žádné nevidím. Pro někoho může být na škodu, že není v případě potřeby fyzicky v kontaktu s klientem. I když nad tím přemýšlím a dnes se spousta jednání uskuteční třeba jen přes Skype či podobný komunikátor. Ono je možná jednodušší komunikovat online a potřeba se s člověkem opravdu vidět odpadá.

Ne. Navíc si myslím, že je tohle cesta, kterou se pracovní svět bude ubírat a stane se něčím běžným.

Nemyslím, že může ztratit kouzlo. Pořád se jedná o stejné lidi, kteří se jen setkávají jinde, než kde bydlí.

To je dobré zmínit. Například v Thajsku už uvažují o speciálních vízech pro digitální nomády, která budou omezovat vstup a výstup do země za jedno krátké časové období. Ale sám pro sebe si myslím, že nomádi jsou pro Asii finančním přínosem, takže nevidím důvod, proč by se měly chystat nějaké restrikce.

Jeden čas byl také problém s tím, že v Thajsku nechápali, že nomádi nepracují pro firmy v jejich zemi, ale pro zákazníky ve svých domovech. Do nějakého coworku prý vtrhla kontrola a pomalu začala lidi zatýkat s tím, že tam pracují nelegálně. Muselo se jim vysvětlit, že pracují na dálku, nikoli pro lokální firmu.

Spíš je pro lidi, kteří se nebojí trochu riskovat a poznávat. Potkal jsem lidi, kteří otevřeně říkali, že je to nenaplňuje, pro mě je cestování životní esencí. Z hlediska profesí také není digitální nomádství pro každého. Existuje ale celá řada lidí, pro které práce na dálku problém nepředstavuje, ať už to jsou programátoři, grafici, spisovatelé, blogeři a podobně.

Člověk, který se tak rozhodne žít, musí uvážit, co to pro něj znamená. Já když cestuji někam, kde budu méně než měsíc, rovnou klientům řeknu, že budu offline, protože za takovou dobu je nemožné pracovat i poznat zemi. Proto je dobré jet na dlouhou dobu a žít v podstatě jako doma. Přes týden pracovat a o víkendech mít volno.

To je opět individuální. Já se ve finále dostal do pozice, kdy jsem víc pracoval, než si užíval pláže a moře. Celý ostrov jsem si totiž projel. Skončil jsem tak, že jsem se ráno vzbudil, šel do coworku, večer jsem odjížděl nebo šel s ostatníma na večeři.

Člověku to časem zevšední. Když víte, že máte před sebou ještě čtyři měsíce u moře, není to jako týdenní dovolená a začne se vám třeba i stýskat po horách.