Ponurá tajemství Býčí skály

Neproniknutelná jeskynní tma rozdmýchala lidskou fantazii, a tak se k Býčí skále váže spousta pověstí. O tajemných světlech. O pohřebních průvodech, které v ní navždy zmizely. O zoufalém kvílení či pohanských žalozpěvech zasvěcených bohu války Svantovítovi, které se ozývají z nitra. Ale také o oběšeném esesákovi nebo německých vojácích pohřbených v bednách od munice. Skutečnost však divoké představy ještě překonává.

Všechno začalo roku 1872, kdy otec moravské archeologie Heinrich Wankel objevil v Předsíni Býčí skály přes čtyřicet lidských koster a úctyhodné množství cenných předmětů ze starší doby železné — halštatské. Vlastně ne: začalo to o 2600 let dřív.

„Dlouhý slavnostní průvod se pohyboval opuštěným údolím, až pomalu dospěl k jeskyni. Byl to pohřební průvod! Na dřevěném, bronzovým plechem a železem pobitém voze ležela mrtvola. Vůz táhli dva oři a za ním šli ozbrojení muži, kteří vedli ve svém středu mnoho žen a dívek. Byly to krásné, mladé dívky, oděné v cenných oděvech, zdobené pestrými perlami ze skla i jantaru i zlatými a bronzovými šperky. Bohatý vlas měly svázán zlatými stuhami, na ramenou jim zářily zlatavě spony, na rukou a nohou měly zlaté a bronzové náramky a přezky. Kráčely smutně a za nimi šla velká skupina lidí s množstvím obilí, obětními nádobami a zvířaty na porážku, aby dala milovanému náčelníkovi do hrobu plody polí a chovatelství,“ popisuje Wankel ve své knize Bilder aus der Mährischen Schweiz z roku 1882.

„Před jeskyní se průvod zastavil. V její předsíni, sporým denním světlem magicky osvětlené, byla zřízena hranice a vedle ní kamenný oltář. Pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici a vše zapáleno. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil hroznou a krutou scénu, která následovala. Ženy a otroci byli odvlečeni dovnitř, oloupeni o šperky, povražděni, některým byly uťaty ruce, jiným rozpolcená hlava a vraždění neustalo, dokud nebyly všechny oběti usmrceny. Také koně byli rozčtvrceni a jejich údy byly rozházeny po jeskyni. Nádoby s obětními dary byly srovnány na hromadu a vše bylo posypáno zuhelnatělým obilím.

A když pohřební obřady skončily, nahrnuly davy lidí na mrtvoly obrovské kvádry a celou předsíň pokryly štěrkem a pískem, aby chránily posvátné místo před znesvěcením a zahladily stopy pohřbu. Tehdy byly také zakryty stopy dávné kovářské dílny. Byl to pohřeb náčelníka, kterého museli do hrobu následovat ženy, otroci i koně.“ Tak Wankel vyhodnotil svůj archeologický nález.

Jeho dramatický popis inspiroval malíře Zdeňka Buriana k namalování působivého obrazu, a „největší záhada moravského pravěku“ byla na světě.

Jak však odhalil loňský revizní archeologický výzkum, realita je trochu jiná. Předsíň sloužila v letech 575 až 450 př. n. l. jako pohřebiště halštatských elit. Nešlo tedy o masovou vraždu, mrtvé tam ukládali v průběhu několika generací.

To ostatně naznačil už antropologický průzkum lebek z konce minulého století: většina patří dospělým jedincům starším třiceti let a poměr pohlaví je přirozený. Ze 40 mrtvých bylo 17 mužů, 11 žen a 10 nedospělých jedinců, z toho tři velmi malé děti. Ze dvou lebek zbyly pouze úlomky, z nichž nelze pohlaví jedince určit.

Co se tedy v Předsíni Býčí skály našlo a co z toho lze spolehlivě vyvodit? O tom jsme si přímo na místě povídali s vedoucím revizního výzkumu Martinem Golcem z Univerzity Palackého a s archeoložkou Zuzanou Golec Mírovou z Karlovy univerzity.

Spolu s nimi vcházíme do jeskyně jedním ze šesti vstupů — tím nejpohodlnějším, který nechali roku 1796 prorazit ve skále Lichtenštejnové. Vstupujeme do rozlehlé přední části jeskyně zvané Předsíň. A je to, jako bychom přešli z reality 21. století do úplně jiného, tajemného světa.

Monumentální Předsíň má na délku asi padesát metrů, na šířku a na výšku okolo patnácti. „Původně se chodilo vedlejším vchodem o tři metry níž. A tam nahoře je okno, kudy okolo druhé hodiny odpolední vchází slunce přímo do jeskyně, “ ukazuje Martin Golec. „Denní světlo se tak spojuje s podzemní tmou, ale pouze od jarní do podzimní rovnodennosti. Půl roku se tu v bezmračných dnech objevuje slunce a pak půl roku nikoliv. To bylo zřejmě velmi důležité pro pohřební obřady.“

„Mrtví lidé leželi zejména ve střední části, přímo tam, kde teď stojíme. A tady, na takzvaném oltáři, byly opravdu nalezeny dvě ženské ruce oddělené v předloktí, ozdobené čtyřmi bronzovými náramky a dvěma dnes nezvěstnými zlatými prsteny. Jak se tam dostaly, nevíme. Neexistuje však doklad, že by byly odseknuté, považujeme je spíš za odlomené,“ popisuje archeolog.

Asi metr od oltáře byly umístěny hroby čtyř princezen, vybavené četnými dary a šperky. Když Wankel svůj převratný archeologický nález prodával do vídeňského přírodopisného muzea - neboť české Národní muzeum o něj neprojevilo zájem - ponechal si pouze tři předměty: tzv. železný prsten, medvědí kost a právě lebku jedné z nich. Patřila asi pětatřicetileté ženě. „Wankel byl romantik. Možná si vysnil její příběh až natolik, že se do ní platonicky zamiloval,“ podotýká Martin Golec.

O kus dál se na pohřebišti našlo množství velkých nádob s obilovinami. Mezi nimi i mužská lebka zvaná „číše“ naplněná prosem. O kus dále leželo šest bronzových nádob a v jedné z nich další mužská lebka.

„První, co člověka napadne, že šlo o lidské oběti. Ale může to být úplně jinak. U Keltů představovala hlava sídlo duše. Možná si tedy někdo do jeskyně přinesl hlavu mrtvého předka, aby ho uctil a zajistil přízeň svému rodu,“ spekuluje archeolog.

Vracíme se do středu jeskyně, kde bylo nalezeno nejvíc hrobů. Jámy se zbytky dubových kůlů naznačují, že by mohlo jít o „domy mrtvých“, vyhloubené hrobové komory vyztužené kůly a překryté kameny. Některé z nich byly tak velké, že se do nich vešel pohřební vůz.

„Tyto vozy lze zpracováním a hodnotou přirovnat k současným nejluxusnějším autům. To si tehdy mohl dovolit jen zlomek lidí. Každý, kdo byl pohřben na voze, musel být mimořádně bohatý a významný. A z celkem třinácti dřevěných, kompletně okovaných pohřebních vozů, které se zatím v Evropě našly, pochází šest právě z Býčí skály. Pravděpodobně je vyrobila z daleka pozvaná řemeslnická dílna, po níž se v jeskyni našly zbytky kovárny,“ popisuje archeolog.

„Z tohoto období je podobné pohřebiště v Bádensku-Württembersku, vzdálené osm set kilometrů vzdušnou čarou,“ naznačuje směr původu dílny Zuzana Golec Mírová.

Že své mrtvé pochovávala v Býčí skále skutečná elita, nasvědčuje i skladba předmětů: honosné zlaté a bronzové šperky, tisíce skleněných korálů a výrobků z jantaru, bronzové a keramické nádoby či vrbové košatiny naplněné obětinami, zbraně, slévačské a kovářské nástroje. „Luxusnost nalezených předmětů včetně zlatých a hlavně jejich množství převyšují všechny ostatní evropské halštatské jeskynní nálezy,“ konstatuje Martin Golec. Mimo jiné i z toho se dá usoudit, že v jeskyni nebyl pohřben pouze jeden velmož, ale generace členů vládnoucích elit.

Vysvětlení, jak mohla Heinricha Wankela zmýlit poloha mrtvých, nabízí Zuzana Golec Mírová: „On přemýšlel dobrým způsobem: když máte tělo a chybí lebka, řekneme si, že byla hlava useknuta. Pokud však tělo leželo v dutině ve vyvýšené poloze, mohlo uhnít kolo vozu nebo noha lehátka, kostra se přirozeně sesunula - a lebka odkutálela o dva metry dál. To je doloženo i v jiných hrobech. Navíc z antropologického rozboru neexistuje důkaz, že ti lidé byli obětováni. Našli jsme pouze jediné nezhojené zranění na lebce,“ dodává.

Na základě svých výzkumů dospěli manželé Golcovi k závěru, že Předsíň Býčí jeskyně sloužila jako pohřební svatyně, kde se konaly magické rituály spojené s přechodem ze světa živých do světa mrtvých.

„Dokládá to množství symbolicky usmrcených obětin a také četné pozůstatky obilovin, které jsou spojeny s úrodou. Atributy života a smrti jsou tu propojeny podobně, jako třeba ve starořecké mytologii u bohyně plodnosti, úrody a regenerace světa Démétér a její dcery Persefoné, vládkyně podsvětí. A jak naznačuje nález bronzové figurky býčka, mohl to být i nějaký božský pár, kdy partnera symbolizuje právě býk,“ uvedl Martin Golec.

Zmíněná soška patří k dalším velkým záhadám Býčí skály. Podle zoologického posudku jde o domestikované zvíře. „To bylo rituálně usmrceno, rozseknuto na tři části, pravděpodobně jako zástupná oběť za celého býka, a vloženo do keramické nádoby s prosem,“ popisuje Martin Golec.

Na první pohled figurka připomíná archaické umění starověkého Řecka. Železné intarzie (trojúhelník na čele, pruh na zádech a dva trojúhelníky na bocích) však při pohledu shora symbolizují ptáka v letu jako u staroegyptského býčího boha Apise. Šlo o býčí kult? Nebo o zobrazení hlavního mužského božstva?

„Je to možné. Oběť býka známe ze Středomoří: zvíře, které symbolizovalo boha, bylo rituálně zabito a rozporcováno, aby se z jeho částí - rohů, šlach, očí, nohou - symbolicky znovu zregeneroval celý svět. Můžeme se však jen dohadovat, nikdy nebudeme vědět přesně, kdo byli zdejší bohové,“ dodává archeolog.

Dá se však předpokládat, že při pohřebních rituálech hrála velkou roli kombinace jeskynní tmy se sluncem v období rovnodennosti a očistná úloha vody. „Usazeniny v našich archeologických výkopech ukázaly, že podzemí bývalo po letních bouřkách zaplavováno Jedovnickým potokem, který jeskyněmi protéká. Nacházíme doklady - zejména oddělené prstní kůstky - toho, že voda opakovaně vnikala do komor a s kostrami hýbala,“ popisuje Zuzana Golec Mírová.

„Ti lidé zřejmě věřili, že voda odplaví zlé činy pozemského světa, a povodeň museli vnímat jako konečný akt každého pohřbu. Pohřební komory totiž záměrně umisťovali přímo do povodňového koryta potoka. Přitom věděli, že budou znovu a znovu zaplaveny, přičemž přívaly vody odplaví části ostatků i milodary do neznáma,“ upřesňuje archeoložka.

Jak dodává, z halštatského období existuje jedno podobné pohřebiště, neleží sice v jeskyni, ale na pravidelně zaplavované říční terase. A nachází se opět v Bádensku-Württembersku, tedy tam, odkud mohli pocházet výrobci pohřebních vozů.

Revizní výzkum byl ukončen, bádání však pokračuje dál. Zuzana Golec Mírová má namířeno do vídeňského přírodovědného muzea, kde se zaměří na analýzu lidských ostatků z Býčí jeskyně.

„Chceme se věnovat patologiím zubů, což prozradí hodně o společnosti. Elity mají lepší výživu, a tudíž i víc cukru, který způsobuje kazy. Na abrazích zase můžeme sledovat kvalitu obilí, lépe pomleté znamená méně obroušené zuby. Budeme se také zabývat patologií kostí z hlediska různých nemocí, například z podvýživy, nebo naopak přemíry masa. Izotopová analýza zase prozradí, odkud ti lidé pocházeli. A v budoucnu možná dojde i na analýzu DNA, která určí nejen původ, ale také příbuzenské vztahy a třeba i barvu očí a vlasů,“ doufá archeoložka.

Odborníci z jiných humanitních a přírodovědných oborů budou zkoumat také vzorky z poslední revize manželů Golcových. Čeká se na výsledky rozborů geologických, chemických, botanických a dendrochronologických, na analýzu obilovin a organických zbytků, půdní DNA i jeskynního sintru, který vznikl vysrážením rozpuštěného jeskynního vápence. Své slovo řeknou také odborníci na pylové analýzy a mikrobiologové zkoumající bakterie na kostech.

„Příští roky přinesou zcela nové přírodovědné posudky, které nám jistě dovolí proniknout mnohem hlouběji do života vládnoucích elit na Moravě v letech na přelomu 6. a 5. století před Kristem. Ať však budou analýzy jakékoli, jsme si stále vědomi, že celý problém halštatské Býčí skály je zejména náboženský,“ uzavírá Martin Golec.