Polsko chce být nejen pro Čechy novým Chorvatskem

„Napadlo to manželku. Že tam je moře a že to není extrémně daleko,“ stručně shrnul kolega Martin, proč se rozhodl před dvěma lety vyrazit s rodinou na dovolenou nikoli jako obvykle na jih, ale poprvé na sever. „A ještě se jí povedlo sehnat docela pěkný apartmán. Parkování na dvorku, majitel byl ochotný, domlouvali jsme se po telefonu,“ vychvaluje ho.

Bývali by jeli tamtéž i letos, ale stejné ubytování bylo v jejich termínu dovolené už dlouho zamluveno. Letos tedy nakonec vyrazili do Itálie, své další oblíbené rodinné destinace.

„Je to ale delší cesta, a než se dostanu na místo, několikrát zaplatím za mýto nebo dálniční známky,“ srovnává a připomíná, že v Polsku je dosud zpoplatněno jen několik dálničních úseků, takže cesta tam je nejen rychlejší, ale i levnější. Při jízdě z Prahy a celého západu naší země navíc vede nejrychlejší trasa přes Německo, kde se na dálnicích neplatí vůbec.

Spousta Čechů má zakořeněno, že správná dovolená u moře se dá zažít jen v jižní Evropě nebo v ještě vzdálenější exotice. Už proto, že voda je tam na rozdíl od Baltského moře teplejší a počasí stálejší. Ovšem pokud máte děti nebo nechcete pobyt strávit jen pasivně, stejně nebudete pořád ležet na pláži.

Kolega mě nalákal, a protože jsem dosud znal Polsko převážně z pohraničních tržnic, vyrazil jsem na reportáž na stejné místo jako on - do přímořského letoviska Svinoústí.

Z parkoviště k pláži vede mírně do kopce cesta lemovaná vzrostlou zelení, takže majestátnost Baltského moře se odhalí až na jejím konci. O půl desáté dopoledne už jsem čekal spoustu lidí na dekách a veselý křik dětí, ale první pohled mě vyvádí z omylu. Ve vodě dva tři otužilci, na písku pár roztroušených skupinek v kalhotách a mikinách, zamračená obloha se jen pomalu trhá a moře je až mrtvolně tiché. V duchu dávám za pravdu historkám o proměnlivosti počasí na pobřeží Baltu a smiřuji se s tím, že moře jako takové bude spíš doplňkem k rekreaci v Polsku.

Během pár hodin se však situace dramaticky mění. Mračna se rozplývají, já postupně odkládám svršky a před polednem už sem proudí zástupy lidí ze všech vstupů vedoucích z pobřežní promenády.

Zjevně jsou poučenější a vědí, že ráno se k Baltu prostě nechodí. Leda na vycházku, protože je pravda, že tolik lidí, kteří po písku omývaném mořskými vlnami jen korzují, jsem jinde neviděl, a zjevně to nejsou jen místní, ale i němečtí návštěvníci, kteří to sem vzhledem k příhraniční poloze Svinoústí mají opravdu jen kousek.

Po poledni už pláž ožívá tak, že napohled není poznat, jestli se nacházíte v Chorvatsku, Bulharsku, nebo třeba v Itálii, pohled na druhou stranu za pláž pak dokládá, že stavební rozmach posledních let je tu na vrcholu.

Většina pobřežního pásu je zastavěna hotely a apartmány k prodeji (přibližně 100 tisíc Kč za metr čtvereční), nad nimiž ční moderní zaoblená výšková budova hotelu Hilton, kterou jako by sem přenesli odněkud z Dubaje.

Polské pobřeží má ale přece jen svá specifika. Teplota je tu snesitelnější, na dnešek hlásili čtyřiadvacet ve stínu, takže ani na slunci nemáte pocit, že byste se pekli. Nelhal ani odhad teploty moře, která dosahuje patnácti stupňů Celsia, což může odradit ty české turisty, kteří si zvykli na až o deset stupňů teplejší jižní moře.

Všímám si, že dětem to nebrání ve vodních radovánkách, obecně ale málokdo vydrží v Baltu déle než pár minut. Odpoledne se o slovo hlásí i typický vítr, který zvedá jemný písek z pláže, hodně místních si před ním chrání své deky a tašky paravány, které se tu dají všude koupit.

Proměnlivé počasí a chladnější moře jsou důvody, proč by někteří Češi do Polska nikdy nejeli. A to přesto, že díky nasazenému tempu výstavby tamních dálnic by to autem zvládli z Prahy za šest hodin a třeba z Ostravy za pět. Ostatně s Čechy se u polského pobřeží Baltu zatím příliš nepočítá. Vzhledem k blízkému Německu jsou skoro všechny tabule na pláži, ale i ve městě popsány polsky a německy.

Na prodejce pizzy v bistru na pláži jsem nejdřív vytasil hatmatilku tvořenou češtinou s příměsí polských frází, které jsem vyhledal ve slovníku, ale když jsem viděl jeho zmatený výraz, přešel jsem na angličtinu, s níž jsem vystačil po zbytek pobytu.

S ubytovatelem jsem se v pronajatém apartmánu za celou dobu nepotkal, instrukce posílal esemeskou, klíč byl v trezoru na kód. E-mailem poslal i odpovědi na mé dotazy: „Co se týče Svinoústí, jezdí sem velmi málo Čechů, jsou to sporadické případy, u mě bydlí tak dvakrát třikrát za sezonu,“ sdělil Lukasz Krysztofiak. Podle něj se Poláci a Češi jako hosté příliš neliší, kromě ojedinělých případů jsou zdvořilí a slušní.

Lákala mě smažená ryba, která je na pobřežní promenádě k dostání na každém rohu, ale vzpomněl jsem si na varování kolegy, který tu i s celou rodinou měl po její konzumaci střevní problémy. Podvědomě jsem tedy i já podlehl předsudkům, které se mi v hlavě usadily v nedávné minulosti po zprávách o špatné kvalitě polských potravin. Objektivně ale nemůžu ostatnímu vyzkoušenému jídlu z obchodů ani stánků nic vytknout.

Zatímco zboží v supermarketech je ve srovnání s Českem na stejné nebo nižší úrovni, u stánků na pláži nebo v restauracích si jako boháči připadat nebudete. Středně velkou pizzu jsem u stánku pořídil v přepočtu za 315 korun, velkou pocukrovanou vafli za 68 a kelímek polského piva značky Książęce o objemu 0,4 litru za 108 korun.

Litr naturalu vyšel v době reportáže na konci června stejně jako u nás na necelých 40 korun. Většina ubytovacích kapacit je v soukromí, vybavený apartmán vyjde čtyřčlennou rodinu na patnáct set korun a víc na noc. Pokud vás zajímá, kolik zlotých jsem si po příjezdu do cílové destinace vyměnil ve směnárně, tak žádné. Všude se dá platit kartou.

V Bulharsku či Chorvatsku si našinec může díky českým nápisům i množství spoluobčanů připadat jako doma, což se vám na polském pobřeží zatím nestane. Přesto jsou čeští turisté pro polský cestovní ruch důležitější, než se může po návštěvě Svinoústí zdát.

„Těším se, že bychom se mohli stát takovým novým Chorvatskem, i když to ještě nějakou dobu zabere. Zájem o Polsko ale stoupá, což jsem naposledy zažil někde v obchodě na polské straně hranic, kde většina zákazníků byli Češi,“ zavtipkoval Daniel Piekarski, velvyslanecký rada z polské ambasády, na březnovém veletrhu Holiday World v Praze, kde se uskutečnilo setkání zástupců cestovního ruchu obou zemí.

O významu českých turistů svědčí také skutečnost, že Polská turistická organizace otevřela na sklonku předloňského roku pobočku v Praze.

„Předsudky jsou běžná věc u lidí nad čtyřicet let, což hodně vychází ze stereotypů, které nabyli v mládí. Já je vlastně chápu. Polsko v 80. nebo 90. letech, jak si ho možná pamatují, ale v ničem nepřipomíná to dnešní,“ uvádí její ředitel Pavel Trojan, jenž dříve působil například jako programový expert Polského institutu v Praze a vydal i několik knižních průvodců po zemi našich severních sousedů.

Kampaň, která na Čechy cílí, se snaží nalákat pochybovače alespoň jednou. „Lidé v Česku se smějí, že celé příhraničí jezdí nakupovat do Polska, ale to vůbec nevadí. Jakmile tam totiž jednou zajedete, zjistíte, s nadsázkou řečeno, že vás tam nesežere lední medvěd, že tam jsou přijatelné cenové relace a lepší silnice než u nás, a najednou změníte názor,“ říká Pavel Trojan.

Ze statistiky za loňský rok, kterou má k dispozici, vyplývá, že Češi jsou dokonce s celkovým počtem 352 tisíc noclehů na čtvrtém místě za Němci, Brity a Američany. „Oproti období před covidem je to nárůst o sto deset procent,“ srovnává ředitel.

Zatímco do Chorvatska či Bulharska se jezdí hlavně k moři, v Polsku se na velkém množství českých noclehů podílejí především návštěvy historických měst ve vnitrozemí, jako jsou Varšava, Krakov nebo Vratislav. Některé tuzemské cestovky tam vyrážejí už řadu let, ovšem zatím ne na pobyty u moře, spíše na poznávací zájezdy napříč Polskem.

„O ,poznávačky‘ je velký zájem a Polsko je pokaždé vyprodané velmi rychle,“ sdělila mi na veletrhu Holiday World zástupkyně vsetínské cestovky Vsacan, v jejíž nabídce je devět zájezdů k našim severním sousedům, z toho dva v kombinaci s jinými zeměmi.

„Hodně jede velký okruh Polskem s památkami UNESCO, pak Baltské moře nebo romantika za zubry v národních parcích. A samozřejmě vánoční Vratislav nebo Krakov, to funguje pořád.“

Zkušenosti s cestami na sever a možnost srovnání má šedesátiletá Helena Lukácsová z Karviné. V dětství s rodiči a později s pionýrským táborem navštívila několik polských měst, v roce 1980 se pak jako dospívající vydala s bratrem a jeho rodinou ve škodovce na týdenní výlet napříč celou zemí.

„I za komunismu v Polsku existovaly soukromé restaurace, kavárničky, obchůdky či pouliční stánky, kde se dalo koupit všechno možné. Na ulici jsme mohli ochutnat zapiekanki, což jsou slané koláče s různými náplněmi, nebo párek v rohlíku, v Krakově vidět zdobené koňské povozy pro turisty, u hradu Wawel pouliční muzikanty a malíře prodávající svá díla. Dost jiný svět,“ vybavuje si.

Z hlediska služeb nikdy nepovažovala Polsko za zaostalé nebo nevstřícné, což si znova ověřuje, když se tam v posledních letech vrací. Oceňuje také jazykovou blízkost. „Lidé se ptají, jestli jsme v Polsku poprvé, a jsou potěšení, když zjistí, že se tam rádi vracíme,“ říká Helena Lukácsová.

„Polsko není ještě tak profláknuté, ale myslím, že vzhledem ke globálnímu oteplování jeho doba přichází. Balt sice není tak průzračný a modrý jako Jadran, ale má určitě své kouzlo. A Polsko je veliké, příroda různorodá, každý si přijde na své,“ uzavírá.