Polské Krkonoše. Menší, ale o to rozmanitější

Ať už jsou to výhledy na horské vrcholy, které u sousedů mají mnohem strmější než u nás, řada hradů a zámků, interaktivní expozice, středověký norský kostelík, a dokonce i japonská zahrada. Na své si přijdou také vyznavači horských túr, kteří už pohoří z české strany prochodili křížem krážem, protože výstup z Karpacze do nejvyšších partií až na Sněžku přináší zase jiný zážitek. Nejen v podobě terénu, přírody, ale třeba i pokrmů.

Tím, co vám bude připomínat domov, je kofola a české pivo, které tady nabízejí častěji než polské, a to hned několik značek. Přestože obvykle lze platit kartou, na výšlap si raději vezměte hotovost. Například v jedné z nejznámějších horských chat Samotnia u jezera Maly Staw zaplatíte jen hotově. Vzhledem k tomu, že polská část pohoří je podstatně menší než naše (národní park má tady 55,76 km2, zatímco v ČR 385 km2), davům se o prázdninách nevyhnete.

Nejvhodnějším výchozím místem pro cestu do hor je Karpacz, odkud vede také lanovka pod vrchol Kopy (1377 m n. m.) - od ní je to na Sněžku jen něco přes dva kilometry. Pěší výstup z městečka přitom znamená převýšení kolem osmi set metrů, a proto se mnozí spokojí s cílem zhruba na půli cesty u památkově chráněné chaty Samotnia ve výšce 1195 metrů nad mořem. Obklopená je drsnou romantickou krajinou, které dominuje Maly Staw a okolní skály vytvářející kotel se stěnami vysokými 200 metrů.

Z jezera vytéká řeka Lomnica, která se prodírá morénovými valy. Nejvyšší z nich měří 59 metrů a tyčí se přímo nad Samotniou. Na nával návštěvníků jsou tu, co se týká prostoru uvnitř i venku, připraveni, ale při objednávání jídla se tvoří fronty. První budova v této lokalitě stála už před rokem 1670. Chata na současném místě získala svou konečnou podobu v roce 1934, kdy došlo k jejímu významnému rozšíření.

Tehdy byl členem personálu i kočí, neboť majitel sem nechal před koncem devatenáctého století vybudovat cestu pro vozy tažené koňmi. K jezeru, které bylo kdysi proslulé svými pstruhy, vás z Karpacze zhruba za hodinu a půl přivede modrá značka. Půjdete po pohodlné dlážděné cestě s minimem nerovností.

Při vstupu do národního parku je třeba - na rozdíl od české strany - zaplatit vstupné, které na den činí v přepočtu necelých padesát korun. V tomto případě lístek zakoupíte v budce u cesty na odpočívadle Polana (odtud vede rovněž zelená značka směřující k jezeru Wielki Staw), ale na mnoha místech, kde obsluha schází, je možné zaplatit elektronicky.

Horské středisko Karpacz doslova pulzuje životem. Přispívá k tomu i pěší zóna lemovaná obchůdky, kavárnami a restauracemi. Největším turistickým lákadlem je dřevěný kostel Wang původem z jižního Norska. Odhaduje se, že pochází z konce 12. století, ale může být i starší. Podobných staveb bylo v té době v Norsku na tři sta. Dochovala se jich jen desetina a ta v polských Krkonoších je jednou z nich.

V roce 1840 ji farnost Grindaheim na břehu jezera Vang dala do dražby, protože potřebovala peníze na větší svatostánek. Kostelík koupil pruský král Fridrich Vilém IV., známý milovník umění. Nejdříve ho nechal převézt do Královského muzea v Berlíně a pak hledal vhodné místo, kde by mohl být využíván k bohoslužbám. Na návrh hraběnky Frederiky von Reden z Bukovce u Kowar byl postaven na úbočí Černé hory v Horním Karpaczi.

Jde o nejvýše stojící kostel ve Slezsku (885 m n. m.), který je příkladem nejlepšího sakrálního stavitelství ze dřeva, konkrétně norské borovice nasycené pryskyřicí, ve Skandinávii. I když rekonstruovaná podoba má hodně nových částí, protože spousta původních se nedala kvůli poškození použít, to památkově nejcennější se dochovalo -mimo jiné bohatě vyřezávané portály a hlavice sloupů či ozdobný rám dveří s vytesanými obličeji Vikingů s vypláznutými jazyky.

Ochoz kolem kostelíka osvětluje řada okének s barevným sklem, kterými světlo prochází i dovnitř. Dohromady jich má budova 174. Střechu zdobí hlavy fantastických zvířecích hlav s otevřenou tlamou, typické pro vikingské lodě. Vedle stojí věž ze slezské žuly, která chrání dřevostavbu před silnými nárazy větrů proudících ze Sněžky. Od kostelíka se otevírají výhledy na Karkonosze směrem do polského vnitrozemí.

Za návštěvu v Karpaczi stojí například i muzeum Krkonošská tajemství s působivou a místy až strašidelnou expozicí. Ta je věnována především Duchovi hor, což je v českém podání Krakonoš, ale v tom polském stvoření mnoha podob. Jedna z nich je k vidění hned u vstupu. Plastika vznikla podle prvního vyobrazení Ducha hor z roku 1561. Při prohlídce dostanou česky mluvící návštěvníci tablet s průvodním textem.

Ozvučené instalace představují výjevy z legend, v nichž Duch hor lidi trestal či odměňoval. Díky tomu, že byl nehmotný, mohl brát na sebe všelijakou podobu, lidskou i zvířecí. Zjevoval se jako mladík nebo muž neurčitého věku. Měnil se ve vlka, jelena a v roce 1661 se dvěma poutníkům ukázal jako obrovský řeznický pes. Nejčastěji však šlo o hybrid několika zvířat, v němž se spojovala hrdost jelena, odvaha divočáka, síla medvěda a mrštnost laně.

V labyrintu temných chodeb podzemního muzea se seznámíte rovněž s příběhy dávných obyvatel Krkonoš, mezi nimiž byli horníci, hledači drahokamů i skláři, či navštívíte sál Čtyř živlů.

Pomocí interaktivního programu si můžete vytvořit vlastní podobu Ducha hor nebo si namíchat nápoj lásky z krkonošských bylin. Po zadání e-mailové adresy vám do schránky dorazí váš výtvor jako suvenýr.

Dalším významným horským střediskem Karkonosz je Sklářská Poruba. Vzhledem ke své poloze v údolí řeky Kamienna a jejích přítoků není divu, že mezi hlavní turistické cíle patří vodopády. Jedná se o ideální procházky pro ty, kteří si chtějí užít horskou přírodu a zároveň se vyhnout větší fyzické zátěži. K vyššímu, sedmadvacetimetrovému vodopádu Kamienczyka je cesta od parkoviště o něco namáhavější - na kilometru a půl překonáte téměř stotřicetimetrové převýšení.

Vyloženě pohodová je naopak trasa k vodopádu Szklarky, kam dojdete skalní soutěskou za pět minut. Protože se tady dostáváte na malý „ostrůvek“ národního parku, musíte si koupit vstupenku. Na březích Szklarky lze vidět ptáky typické pro horské potoky, a to konipase horského a skorce vodního, který se jako jediný z vrabcovitých dokáže ponořit do vody a hledat potravu na dně.

Skály jsou porostlé zelenožlutým lišejníkem, který je mimořádně citlivý na znečištění ovzduší, a proto plní roli bioindikátoru.

Vodopád má výšku přes 13 metrů a je zajímavý tím, že padá širokou kaskádou, která se směrem dolů zužuje, takže proud se na konci točí do spirály. V roce 1868 u něho byla vybudována hospoda, ze které se po mnoha přestavbách stala horská chata. V devatenáctém století byla v provozu stavidla, která zadržovala vodu. Za poplatek se otevírala a diváci měli na krátkou dobu možnost spatřit působivý vodopád.

Na druhé straně silnice za 20 minut vystoupáte ke skalní Zlaté vyhlídce (Zloty widok), opatřené soustavou plošin, schodů, zábradlím i popisem toho, co vidíte - krkonošský hřeben odtud budete mít jako na dlani. Na informačním panelu se dočtete, že kopce jsou často zahaleny namodralou mlhou způsobenou smrkovým porostem, a proto se Krkonoším říkalo také Modré hory. Cestou minete plochý žulový blok označený německým slovem Rübezahl, jeden z hrobů Ducha hor.

Ve srovnání s českými Krkonošemi a jejich podhůřím se na polské straně nachází mnohem více šlechtických sídel. Jen na počátku devatenáctého století, kdy tamní honoraci tento kus Dolního Slezska (tehdy ještě pruského) připomínal Alpy, jich vzniklo na třicet. Po odchodu Němců po druhé světové válce objekty zpravidla chátraly.

Řada z nich se ale v posledních desítkách let znovu probouzí k životu. V celém Polsku velmi často narazíte na historické stavby, ze kterých se po renovaci staly hotely.

To je případ i pozdně barokní rezidence Pakoszów, vzdálené necelých deset kilometrů od Sklářské Poruby. Budova sloužila jako obydlí i manufaktura - od pozdního středověku byly nejdůležitějším produktem Jelenohorské kotliny lněné výrobky, které se vyvážely do celého světa. Objekt z roku 1725, v němž se ve druhé polovině dvacátého století provozoval autoservis, truhlářství i dětský domov, koupil v roce 2005 zpátky vnuk poslední majitelky Hagen Hartmann.

V paláci Pakoszów, který mezi lety 1759 a 1785 třikrát navštívil pruský král Fridrich II., se dochoval mimo jiné pánský salon s ručně malovanými kachlíčky a bývalý hodovní sál, v němž Hagenova babička vybírala ženichy pro své dcery. Barokně vypadající fresky kolem oken a na stropě jsou novodobé, vytvořené podle obrazů z rodinného archivu. Vedle paláce je rozlehlý park a tři chovné rybníky, ryby se tak dají chytat téměř z balkonu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Pobytové a poznávací zájezdy do zahraničí