Podzimní barvy projasnily těsná skalní bludiště

Putování začneme v centru Kokořínského dolu pod hradem Kokořín. Ani ten z naší procházky vynecháme. Máchova cesta je lemovaná červenou turistickou značkou, jež vede z Mělníku do Doks napříč Kokořínskem. Mácha tudy procházel několikrát. Budeme se jí držet dva kilometry až k odbočce na Pokličky.

Jakmile opustíme poslední domy, máme z jedné strany les a z druhé potok Pšovka s rašeliništěm. O chvíli později mineme tábořiště, odkud můžete vyběhnout ke skalnímu hradu Nedamy, a dojdeme do osady Hlučov. Roubené domy tam připomínají předminulé století. Na protější straně u silnice jsou zbytky skalního mlýna.

Zmíněný mlýn patřil mlynářskému rodu Kučerů a dělala se v něm mouka a kroupy. Jeho historie podle některých údajů sahá až do 17. století, opuštěn byl na začátku 20. století. Dnes se v něm můžete podívat na náhon či částečně nezatopené skalní místnosti.

Pár kroků odtud je rozcestí k Pokličkám. Cesta k nim je upravena dřevěnými schody se zábradlím. Měli jsme snahu je spočítat, ale po pár desítkách jsme od toho upustili. Po výšlapu se před vámi každopádně rozprostřou tři skalní útvary, které mají na vrcholku jakési pokličky.

Z informační cedule se dozvíte, jak se takový útvar vytvořil. Pískovcové skály se vytvořily v období druhohor, kdy zde bylo moře. Ve třetihorách prostupoval pískovcem železitý tmel a v důsledku jeho odlišného obsahu mají jednotlivé části skály různou odolnost vůči erozi.

V případě Pokliček je železitý tmel nejvíce obsažen na vrcholu – v pokličkách – méně pak uprostřed a vůbec ve spodní části. Zvětrávající pískovec se postupně tenčí až se jednou celé Pokličky zřítí.

Není tedy na co čekat a je třeba si ten pohled užít, dokud skála stojí. Naproti Pokličkám se můžete posadit a vychutnávat si výhled na obdivuhodný útvar. Až vás pískovec omrzí, vydejte se dále po modré k bizarním skalám Obří hlavě a žábě. Skála opravdu připomíná hlavu jako z dětských animovaných seriálů.

V těchto místech houstne provoz turistických značek, ke kterým přibyla také Cinibulkova naučná stezka. My pokračujeme po ní a modré značce, abychom se prošli Průsečnou skalou, což je vlastně průchod mezi dvěma skalami.

Vytesali ji tam údajně švédští vojáci za třicetileté války, aby se lépe dostali do nedalekého tábora. O kus dál je Švédský val, který nemůžete přehlédnout. Je totiž i dnes poměrně vysoký a navíc je u něj atrakce v podobě části palisády s helmou, pod kterou si můžete vlézt a vyfotit se.

Modrou neopustíme ani tentokrát a dojdeme na rozcestí u hlavní silnice. Odtud se můžete podívat do nedalekého Mšena či pokračovat na vyhlídky nebo rovnou po naučné stezce do bludiště. My volíme nejprve vyhlídky.

Konkrétně se jedná o Romanovské vyhlídky směrem k Housteckým vrchům. Pěkné posezení kazí tak trochu počasí a pomalu zarůstající výhled. I tak lze ještě sledovat krásnou přírodu Kokořínska s pískovcovými skalami a malé pohoří sopečného původu. Jakmile se nabažíte výhledu a posvačíte, vydejte se po Cinibulkově stezce k bludišti. A proč Cinibulkova?

Jde o Josefa Bedřicha Cinibulka, zdejšího učitele a propagátora Kokořínska, jenž žil od roku 1902 v Mšeně. Vydal knižního průvodce a zaznačil trasy v okolí, dělal průvodce a publikoval knihu o Kokoříně. Dva roky po jeho smrti (1944) zřídil klub turistů na jeho počest tuto naučnou stezku měřící devět kilometrů.

Dost historie a vzhůru do bludiště, jehož skalám se také říká Tutanchamon. Abyste se opravdu neztratili, povede vás žlutá značka. Místy vám bude těsno, protože neuvidíte ani na oblohu, a jinde si budete připadat jako v lisovacím stroji, který vás každou chvíli slisuje.

Procházka mezi 10 až 15 metrů vysokými skalami má své kouzlo. Děti si hrají na schovávanou a rodiče obdivují přírodní scenérii s němým úžasem.

Když se do bludiště vydáte na podzim jako my, dostane návštěva ještě jeden rozměr. Kresbu barevného listí na stromech doplňuje mech na pískovci, zatímco šustění pod nohama vytváří zvukovou kulisu, za kterou by se nemuseli stydět ani hollywoodští filmaři. Občas jsou útvary natolik zpotvořené erozí, že vypadají pekelně, nebo naopak legračně. Skutečně je na co se dívat.

Vymotání se z labyrintu může trvat, hlavně když přestanete sledovat značku. Nepomůže ani GPS navigace, poněvadž jednoduše nemá signál. Po chvíli se nám to zadaří a vracíme se k rozcestí U Bludiště, abychom mohli jít po žluté značce směrem do Ráje. Tam přicházíme záhy.

Mimo honosné roubené domy, mnohé potěší hospůdka. Krátká pauza k načerpání sil přijde vhod a posléze hurá zpět do výchozího místa. Průvodkyní nám bude opět Máchova červená cesta. Kolem rybníku Stříbrník a Vojtěchova se po pár kilometrech dostáváme k rozcestí pod Pokličkami a odtud už stejnou cestou do Kokořínského dolu.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.