Podkarpatskou Rusí po stopách zbojníka Nikoly Šuhaje

Vesnici Koločavu najdete na západní Ukrajině, na hranici Siněvirského národního parku, ve středu oblasti zvané Podkarpatská Rus. Ta byla za první republiky samosprávným územím Československa. Místní obyvatelé mluví rusínsky, ale česky se domluvíte, jezdí sem hodně našich turistů. I nápisy bývají dvojjazyčné - v azbuce rusky a v latince česky.

Kolem obcí protékající řeky Těrebly se pasou sametové kravky. Ať vás nepřekvapí, že chodí prostředkem silnice. Ráno jdou na pastvu, večer se zase samy vracejí, takže se stávají důležitou složkou dopravy.

To nejsou kasárny, ale místní škola.foto: Právo/Eva Merhautová

Nikdo na ně netroubí ani se je nepokouší předjet. Všichni ohleduplně počkají, až rohatá dáma přejde, a teprve potom auto pokračuje v cestě. Stračeny mají na krku zvonce. Je velmi příjemné natáhnout se u řeky do trávy a poslouchat jejich zvonění. Člověka to uspí, ani neví jak.

Kdo si Koločavu představoval jako malou malebnou vesničku z Olbrachtova vyprávění, hledal by marně. Má kolem 5000 obyvatel, místní „malotřídka“ je pro 500 dětí. Je tu asi dvacet menších hospod a čtyři kostely. Klidně dva vedle sebe, pro věřící odlišné víry. Náboženství je důležitou součástí všedního života, ale sváry kvůli jinému pohledu na svět a Boha zde nejsou.

Jeden ze čtyř kostelůfoto: Právo/Eva Merhautová

Nemohli jsme najít cestu ke kostelu a dohadovali se, jak se k němu dostat, když se za námi ozval muž středního věku a dobrou češtinou nabídl, že nás k němu dovede. Po boku mu stála žena, pohupovala kočárkem. Zeptali jsme se, zda jsou Češi. Muž odpověděl, že ne, ale že už pátým rokem pracuje v Mělníce. Teď dostal dovolenou, tak se zase po roce přijel podívat na manželku a děcko, ale pozítří opět odjíždí makat.

Smál se při myšlence, že bude v Čechách dřív než my. Tak je to na celé Ukrajině - muže v produktivním věku téměř nepotkáte, všichni dělají u nás. A když na něj narazíte, tak je na dovolené, nebo už vydělal dost, aby si koupil automobil a vrátil se domů.

Koločava se „plazí“ údolím řeky mezi poloninou Krásná a Boržava. Z obou stran je obklopena strmými úbočími, hustými lesy a drobnými políčky zemědělců. Nad vsí se jako strážný tyčí hora Strimba (1719 metrů). Je poměrně snadné si představit Olbrachtova romantického hrdinu, který bohatým bral a chudým dával, jak se prohání s četníky v patách po svahu. Cítíte palčivou touhu po svobodě, jak nutí člověka ke všemu i k překročení zákona.

Ostatně díky Ivanu Olbrachtovi a jeho slavnému románu o Nikolovi se vesnice stává oblíbeným cílem českých turistů. Poté kdy se sem autor přestěhoval, věnoval velkou část tvorby Podkarpatské Rusi a jejím krásám i tragédiím. Stopy po něm naleznete všude. Ve škole se zdejší učitelka stará o Muzeum Ivana Olbrachta, které zdědila po svém otci. Na této budově připomíná pamětní deska jak spisovatele, tak i jeho loupežnického hrdinu. Nedaleko od školy stojí dramatikova busta.

:. Pasoucí se krávyfoto: Právo/Eva Merhautová

Na hřbitově můžete vidět společný hrob Nikoly a jeho bratra Jury, Šuhajovy přítelkyně Eržiky i jejich dcery Anny. Dřevěné schůdky vedoucí přes plot - vchod na hřbitov - vypadají jako překážka pro psa a ponoukají návštěvníka k otázce, jak se přes ně dostávají staří lidé. Mimochodem, místní mají velice zajímavé kryty na hřbitovní svíčky, starému zrezivělému kbelíku udělají díry do dna, převrátí ho vzhůru, postaví nad svíčku a je to! Proč utrácet za skleněné lucerničky, když se stejně rozbijí, nebo je někdo ukradne.

Nedávno se v Koločavě pořádal na Olbrachtovu počest již 12. ročník ukrajinsko-českého folklórního festivalu. Vystupují na něm soubory zdejší i z okolí, přidat se můžou také turisté. Alespoň dodají festivalu mezinárodní nádech.

Nezapomeňte se také zastavit v hostinci Četnická stanice. Název nešidí, budova nynějšího občerstvovacího zařízení opravdu za první republiky bývala hájemstvím policistů. Sem byli posíláni čeští strážci pořádku. A mimo jiné, aby chytili Šuhaje.

Ve znaku hospody je půllitr, na něm zkřížené pušky a datum 1921 - rok úmrtí Nikoly. Budova slouží žíznivým a hladovým turistům.

Pivo tu nemají špatné, boršč je silný, ceny lidové (1 UAH cca 4 Kč, velké pivo si můžete dopřát zhruba za 4 hřivny). Navíc zastávka v tomto lokále je i kulturního rázu. Na stěnách visí množství fotek z minulých ročníků festivalu a také podobizny krojovaných hudebníků s tradičními nástroji. V salónku za výčepem zdobí celou zeď fotografie četnického sboru z dob stíhání Šuhaje.

V dřevěném kostele sv. Ducha ze 17. století ještě poměrně nedávno sídlilo muzeum ateismu.foto: Právo/Eva Merhautová

Za prohlédnutí stojí i řeckokatolický dřevěný kostel sv. Ducha ze 17. století. Ať už kvůli krásnému ikonostasu či třem hrobům českých četníků, kteří údajně padli rukou Nikoly.

Vesnice zkrátka ze zájmu českých turistů žije. Byl Nikola Šuhaj skutečně hrdina, anebo obyčejný hrdlořez, jakých se v té době po lesích Rusi hemžilo velké množství, a romantika se svobodomyslnou duší z něj udělal náš spisovatel? To musíte posoudit sami, návštěva Koločavy vám jistě mnohé osvětlí.