Článek
Během pondělí cestovatelé projeli města Bregenz, Sankt Gallen, Will, Eschenbach, Meilen, Paradeplatz, Zug, Cham, Küssnacht, Lucern, Wiggen, Langnau im Emmental, Bern, Biel, Worblaufen, Neuchatel, Yverdon Les Bains, Sainte Croix a již zmiňované Rolle, kde přenocovali.
Jedeme bez navigace, jen podle papírových map
Ráno jsme si mysleli, že to bude za pár hodin hotové, ale nakonec nám tato cesta zabrala celý den. Nad soupisem měst člověk přemýšlí, kudy a proč to ti dva mladí cestovatelé brali tak klikatě Evropou. Ale nad mapou máte najednou jasno – v sedmačtyřicátém roce byla už cesta po vlastním kontinentu dobrodružstvím.
O této cestě jsme již vydali |
---|
Po stopě legend H+Z: Tatry 87 kopírují evropskou trasu první výpravy Hanzelky a Zikmunda |
To, co nám bezděky může připadat, že máme za humny, bylo tehdy pocitově velmi daleko. A tak si H+Z naplánovali cestu do světa podél evropských jezer. V duchu jsme jim dnes chvilku spílali (když příliš pršelo, nebylo pořádně vidět a auta se ve štrúdlech ploužila čtyřicítkou i na mnohem rychlejších úsecích) a blahořečili (to naopak když se proměnlivé počasí vybralo, sluníčko zasvítilo a mohli jsme se kochat nádhernou jízdou podél jezerních břehů).
Tři auta (Tatra 87 Michala Popova, Tatra 87 Jiřího Pechmana a doprovodné volvo XC90) je potřeba určitým způsobem koordinovat, nemají-li se hned roztrhat a ztratit. K tomu si přidejte, že jsme si dobrovolně vybrali ohlávku v podobě toho, že nechceme používat navigaci a chceme jezdit podle papírových map – a najednou máte o zápletku celého dne postaráno.
Po telefonu jsem si (ano, vím, že mobilní telefony pánové spolu tehdy rozhodně neměli, ale považte, že oni zase pro změnu jeli jen jedním vozem) s Michalem Popovem ujasňoval, kde se setkáme, když jsme se po průjezdu Curychem, pozavíraným kvůli prvomájovým manifestacím, poztráceli.
Došlo mi přitom, jak jsme všichni na navigaci závislí, marná sláva, je to mor na naši soběstačnost. Najednou jsme si neříkali: hele pojedeš pořád dál a za městem tě to povede podél obchoďáku a pak u čerpačky počkáme. Ne. Do našeho slovníku se dostaly obrazy jako: za levotočivou zatáčkou pojedeš podél srázu a u něj bude veliký bílý dům. Podél něj hned doleva a snad tři kilometry po té silnici je místo, kde zaparkujeme auto tak, aby sis jej všiml.
Ano. Napínali jsme zrak, abychom se pořádně rozhlíželi po kraji a hledali orientační body, na které naše otupělé oči v krajině už zapomněly hledět. Při pěším pochodu proč ne, ale v autě už se měníme na automaty, které plní pokyny toho podivného hlasu.
Vykukují na nás skály švýcarských Alp
Už tato prkotina nám natáhla dnešní etapu o dobrých 20 kilometrů a k tomu jako odměnu za utrpení jsme dostali herdu za krk: pořádně se dívej kolem sebe, jedeš nádhernou krajinou.
A byla to pravda. Zpoza obzoru už vykukovaly skály švýcarských Alp, při jízdě po březích se zrcadlily v hladinách jezer a člověk si začal všímat toho, co už mechanické oči řidiče obvykle vytěsnily. Kromě jiného jsme si všímali i toho, jak krajina zkrásní, když ji nehyzdí kolotočářsky poházené billboardy.
Bern. Hlavní město neutrální země, která se nezařadila do Evropské unie, krásné město s medvědem ve znaku nás přivítalo přívětivě. Začalo to tím, že jsem si nahlas v autě poprosil o parkovací místo před pěší zónou – a najednou hned vedle nás chlapík ukázal, že bude vyjíždět. Pokračovalo to tím, že jsme si všichni společně přáli, aby nebyly pozavírané obchody a aby prvomájové manifestace neparalyzovaly střed města podobně jako v Curychu. Opět splněno.
V roce 1947 byla propiska výstřelkem
A teď ještě najít obchod s propiskami! Prosím neklepejte si na čelo, víme, co děláme. V roce 1947 byl patent na kuličkové pero teprve dvacetiletý a tento výstřelek nebyl běžnou součástí životů tehdejších lidí. Ne ne, kdo měl propisku, určitě ji ledabyle nezapomínal všude, kde ji vytáhl, a ani nebylo běžně tolerovaným zlozvykem, pokud někdo omylem „zabavoval” každé pero, které dostal do ruky.
Právě v tomto městě si Zikmund s Hanzelkou jedno kuličkové pero koupili a hned si to zapsali do deníku. Ba co víc, dokonce věnovali prostor i tomu, aby si spočítali, co by bylo ekvivalentem takové investice: například 30 litrů paliva do jejich auta.
Náš program tedy byl v tomto městě jasný. Po několika doporučeních jsme nedaleko slavné hodinové věže v samém centru Bernu našli obchod, kde nám v prvním patře prodavačka Eva Liechti ochotně pomohla. „Kolik stojí běžně litr paliva?” „Asi frank a půl” „Takže násobeno třiceti to máme pětačtyřicet franků. Prosím ukázala byste nám propisky v této ceně?”
Eva se zasmála nad podivným požadavkem a začala procházet regály. „Nejlevnější tužku máme za tři franky, ale nebojte najdeme i něco dražšího… toto ne, toto je zase příliš drahé… a mám to. Co byste řekli tomuto?“ A na dlaní se jí stříbrně třpytila značková tužka s dvojí funkcí – otočením doleva se spíná propiska, otočením doprava mikrotužka. Bezva, necháváme si drahé pisátko zabalit a pan Zikmund bude mít od nás dárek.
Jen máloco ilustruje gigantickou technologickou propast mezi jejich dobou začátků a dneškem jako toto. Nejen že tehdy nebyly mobilní telefony, navigace, internet anebo faxy. Ale dokonce obyčejná propiska byla tak velkým komfortem, že dokonce když ji na severu Afriky dopsali, opět si to vysloužilo zápis do deníku.
Zítra bychom měli opustit Švýcarsko a vstoupit do Francie. Před naší krasojízdou zbývají kilometry do Marseille. Na začátku jsem si myslel, že je to jen legrační výlet se starými auty, u kterého Mirek Náplava a já budeme mít na sobě oblečení z přírodních materiálů a legrační pokrývky hlavy (Mirek podle Zikmunda baret a já tropickou přilbu). Během cesty se ale ukazuje, že mnohem zajímavější není naše putování prostorem, ale časem.
Posíláme moc pozdravů všem čtenářům, ale s dovolením nejvíc Miroslavu Zikmundovi do Zlína. A v úterý snad konečně najdeme alespoň jeden dům, ve kterém tehdy na začátku kariéry H+Z nocovali. Protože bohužel i dnes, na břehu Ženevského jezera musíme vzít zavděk jiným hotelem. Ten dávný už opět neexistuje.
Historické tatrovky |
---|
Petr Horký, Mirek Náplava a doprovodný tým cestují jedněmi z nejkrásnějších historických vozů na světě. Legendární československý automobil, se kterým Hanzelka a Zikmund projeli Afriku a Latinskou Ameriku, se stal v roce 2010 podle hodnocení amerického listu The New York Times sběratelským autem číslo jedna. Tatra 87 porazila silnou konkurenci 651 vozů. |
Třísvětlometovou legendu vyráběla automobilka Tatra v letech 1937–1950, celkově poslala na silnice 3023 těchto krasavic. Mezi majiteli těchto aut byli například spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu John Steinbeck, německý polní maršál Erwin Rommel či egyptský král Faruk I. Tatru 87 si oblíbili i závodnice Eliška Junková, divadelník E. F. Burian nebo básník Vítězslav Nezval. |
Petr Horký (webcestovatelu.cz), Aleš Fuksa (Právo)