Po stopách starověkých olympiád a divadla v Epidauru v Řecku

Psal se rok 448 před naším letopočtem. Na 83. hrách v řecké Olympii zvítězili v jeden den dva synové jednoho otce. Otce, který sám byl olympijským vítězem. Do těch dob, ani nikdy potom se podobný výkon nepodařilo nikomu zopakovat.

Společně s davem dalších návštěvníků jsem prošel bránou borců a stojím na ploše stadiónu, kde se zmíněná událost odehrála. Někteří se přidávají k běžícím Japoncům, Němcům, Řekům na trať dlouhou 192,27 metru, což je sto Héraklových kroků. Bájný řecký hrdina je považován za jednoho ze zakladatelů her v Olympii. Historikové nabízejí i další varianty.

Podle nich byl zakladatelem sám Zeus, jemuž je také zasvěcen hlavní chrám Olympie, kde se nacházela jeho dvanáctimetrová socha (jeden ze sedmi divů světa), kterou vytvořil sochař Feidias. Třetím v pořadí je král Pelops. Ten je zde údajně pochován. Jako čtvrtý je uváděn Héraklův prapravnuk elidský král Ifitos. K založení her se prý odhodlal po konzultaci s delfskou věštírnou a chtěl tak zamezit válkám mezi řeckými kmeny.

Ekecheria – klid zbraní – se stala jednou z hlavních myšlenek olympijských her. Smlouva o posvátném míru v době konání her, prý byla sepsána na disku, který byl uložen v Héřině chrámu a podle letopisce Pausánia, ležel v den zahájení her na stolku společně s věnci pro vítěze.

Od prvních známých her v roce 776 př. n. l. do posledních roku 393 n. l. (další olympiády zakázali křesťané jako pohanské divadlo) uplynulo 1169 let a zásada posvátného míru byla porušena pouze dvakrát.

Za to, že se nyní turisté mohou procházet kolem míst, kde se atleti měsíc před začátkem her připravovali, kde skládali přísahu nebo odkud helladonikové (rozhodčí) posuzovali jejich boje, to je zásluha především německého archeologa Ernsta Curtiuse. Myšlenka vykopat Olympii z ruin se ve druhé polovině minulého století stala jeho celoživotním cílem, v němž pokračovali i ve století dvacátém další němečtí archeologové.

Při odkrytí olympijského stadiónu bylo potřeba odstranit pětimetrovou vrstvu ztvrdlého bahna, asi 200 000 kubických metrů zeminy a poprvé v dějinách archeologie byly použity masově buldozery a skrejpry.

Se stejným úsilím se francouzský baron Pierre de Coubertin zasadil o znovuzrození olympijských myšlenek. V roce 1896 se v Aténách konaly první novodobé olympijské hry.

Epidauros patřil k rozsáhlé síti Asklépiových svatyní označovaných za raná střediska praktického lékařství. Z léčby se postupně odstraňovaly náboženské předsudky. Sám Asklépios byl zobrazován jako laskavý pán s dobromyslným hadem. Kromě osvědčených vodoléčeb, rehabilitací, začali antičtí lékaři užívat i psychoterapii, zejména katharsis. Tedy očištění prožíváním uměleckého děje.

Součástí antických léčebných ústavů se stávala i divadla. To v Epidauru bylo postaveno v polovině 4. století před naším letopočtem, a pokud jde o akustiku, nemá v antice konkurenci. K původním 34 řadám ochozů bylo později přistaveno dalších 22, nikoli z mramoru ale ze šedého vápence.

Epidauros je snad jediným antickým divadlem, kde se dodnes pravidelně hraje. Do jeho hlediště se vejde 14 tisíc diváků. V rámci aténského kulturního léta jsou všechna představení, s výjimkou jednoho v angličtině, nastudována ve starořečtině.

O skvělé akustice jsme byli průvodci poučeni předem: Klidně si sedněte do poslední řady. Když někdo na jevišti upustí minci, zacinká klíči nebo zmuchlá plechovku od piva, uslyšíte to jako byste stáli vedle něho.

Měli jsme štěstí. Spolu s námi dorazil i pěvecký sbor z německého Stuttgartu. Nemuseli jsme házet mince ani cinkat klíči. Pěvci nám akustiku divadla předvedli naprosto přesvědčivě.