Po Laponsku na sněžných skútrech. S koupáním v ledovém jezeře a noclehem v iglú

Moje dvoudenní okružní cesta na sněžných skútrech začíná i končí ve vesnici Äkäslompolo, zhruba 150 kilometrů nad severním polárním kruhem. Sněžný skútr si tu lze vypůjčit hned u několika společností, za pronájem na jeden den zaplatíte okolo 200 eur (přes 4700 korun).

Pro řízení tohoto stroje je nutný řidičský průkaz. Ve Finsku jsou pro jízdu na sněžných skútrech určeny speciální stezky a jízda mimo ně je zakázaná. Maximální rychlost činí 60 km/h, na zamrzlých jezerech pak 80 km/h. Jízda na sněžném skútru má svá specifika a člověk si na ni chvíli zvyká, obvykle to však netrvá příliš dlouho.

Cílem mojí cesty, kterou podstupuji společně s italským kolegou Francescem, je užít si celodenní řízení a prozkoumat okolí národního parku Pyhä-Luoston kansallispuisto. Cesta to bude dlouhá, za jediný den nakonec zdoláme 250 kilometrů, během nichž zavítáme do místních lesů, na vrcholky kopců i k velkým zamrzlým jezerům. A občas potkáme nějakého toho soba, jichž ve finském Laponsku žije více než lidí.

S ohledem na celkovou vzdálenost, jež byla delší, než jsme očekávali, a náročnost terénu, jehož kvalita se z mnoha důvodů (aktivita jiných řidičů, počasí, pravidelnost údržby stezek) neustále a neočekávaně mění, nakonec do cíle stanoveného pro dnešní den dorážíme až ve večerních hodinách.

„Tady máte pivo, za chvíli bude večeře a pak spolu jdeme do sauny,“ vítá nás Antti Keskitalo, majitel útulného ranče Lucky Ranch Snow Igloos u jezera Pyhäjärvi, kde plánujeme nocovat. Po celodenním řízení v náročných arktických podmínkách si jen stěží dokážu představit větší empatii ze strany našeho hostitele. Pomalu díky němu začínám přicházet na kloub tomu, proč byli Finové Organizací spojených národů už šestkrát za sebou vyhlášeni za nejšťastnější národ na světě.

Antti je obrovský sympaťák, jenž v průběhu let u zmiňovaného jezera vybudoval něco, kvůli čemu sem jezdí lidé z celého světa. „Objevili jsme se v jedné z epizod americké reality show na Netflixu s názvem Nejúžasnější ubytování světa,“ říká mi hostitel, u něhož návštěvníci přespávají v ledových iglú, které Fin sám každoročně staví. „Od té doby sem jezdí hodně Američanů,“ směje se.

Při večeři nám Antti říká, že se nechal inspirovat ledovým hotelem SnowVillage, jenž každoročně vyroste nedaleko finského města Kittilä. „Používám stejnou techniku, jen to dělám v menším. Mám čtyři malá iglú (do každého se vejdou dvě až čtyři osoby) a stavím je pomocí speciálních nafukovacích balonů, které obsypu umělým sněhem vytvořeným sněhovým dělem a následně ty balony odstraním a iglú zůstanou stát,“ vysvětluje.

O nevšední ubytování na idylickém místě je velký zájem. Onen večer má Antti ostatně plno, a tak nám zařizuje alespoň běžný pokoj, jichž tu má taky dostatek. A přítomná je rovněž zmíněná sauna, kam se uchylujeme krátce po večeři a kde nám Antti vysvětluje, co všechno je na jeho ranči možné zažít.

„Jednou za mnou přišel zákazník s tím, zda by se mohl po zdejší zasněžené přírodě projet na koni. Řekl jsem mu, že je venku kůň, tak ať to zkusí,“ vypráví a dodává, že zvíře patřilo jeho přítelkyni. „Těm lidem se to líbilo a postupem času bylo takových klientů víc. Tak jsme začali přikupovat koně. Dnes máme čtyři,“ říká Antti, jenž kromě vyjížděk na koních zprostředkovává rovněž výlety na sněžných skútrech, sněžnicích, rybaření pod ledem či tzv. snowsurfing.

Nebyla by to pravá finská sauna, kdybychom po ní neskočili do připravené díry v jezeře. „Jeden z těch lidí z Netflixu tam vydržel tři minuty, to jsem ještě neviděl. Je to ale nádhera,“ pochvaluje si Antti po opuštění ledové vody s pivem v ruce a já nemůžu než souhlasit. Intenzivní, o to však příjemnější zážitek, jenž navíc skvěle poslouží k regeneraci mého unaveného těla.

I díky ní se další den ráno dokážu zvednout z postele a po snídani znovu nasednout na skútr. Při představě, že mám před sebou dalších 250 kilometrů a venku je nějakých 10 stupňů pod nulou, na tváři zrovna nadšený výraz nemám.

První zastávkou je dnes benzinová stanice u lyžařského střediska Pyhä Ski Resort. Sněžný skútr s motorem o objemu 600 ccm ujede s plnou nádrží okolo 200 kilometrů, podobná zastávka tak bude po cestě nutná ještě jedna.

Co se týče lyžování ve Finsku, jde s ohledem na velikost zdejších hor spíše o menší lyžařská střediska, kvalita sjezdovek je však obvykle na vysoké úrovni. Zmiňované středisko Pyhä oplývá 15 svahy s celkovou délkou 11,4 kilometru. Ještě o něco menší středisko se nachází v nedalekém Luostu, tamní tři svahy mají v součtu jen sedm kilometrů. Oproti tomu největší lyžařské středisko Ylläs (62 sjezdovek, 52 kilometrů) se nachází v blízkosti vesnice Äkäslompolo, kde naše cesta včera začala.

I kolem zmíněné hory Luosto brzy projíždíme, na lyžování dnes však není čas. Po doporučení od Anttiho se na skútrech vydáváme na vrchol hory Keski-Luosto, kde jsou sněhem pokryté stromy a krásné výhledy na finské lesy a okolní krajinu.

Poslední delší zastávkou je pro nás město Sodankylä, kde opět dočerpáváme benzín a dáváme si pozdní oběd. A pak už si jen užíváme severské přírody a s větrem ve vlasech se pomalu přibližujeme cíli, kde skútry po ujetých více než 500 kilometrech vracíme a vyčerpaní leháme do postele.

Nutno říct, že zmíněných pět stovek kilometrů ve dvou dnech je trochu extrém. Se stovkou kilometrů za den si na severu Finska bohatě vystačíte, a to jak v rámci prožitku z řízení, tak poznávání zdejší přírody. Ať už ale při návštěvě Laponska na skútrech zdoláte jakoukoliv vzdálenost, nebo se jim dokonce zcela vyhnete, litovat nebudete. Jde totiž o místo, kam se rozhodně budete chtít vracet.