Článek
Picasso koupil zámek ze 14. století v roce 1958 a žil v něm jen necelé tři roky. Velmi mu ale přirostl k srdci, což se projevilo i na jeho tvorbě. Právě zde namaloval mj. řadu portrétů své druhé manželky Jacqueline Roqueové, z nichž některé znalci řadí k nejzdařilejším dílům Picassovy pozdní tvorby. Patří k nim například Žena v křesle, která před třemi lety vynesla na aukci v New Yorku 6,7 miliónu dolarů (129 mil. Kč).
Předtím žili v Cannes, kde jim ale výhled na moře pokazili developeři výstavbou bytových domů. Picassovi, v té době již bohatému a mezinárodně proslulému, také stále více vadili všudypřítomní turisté. Vauvenargues, obec s pár stovkami obyvatel, se mu zdála být ideálním úkrytem před rušným světem.
Na zámku žil Piccaso jen tři roky, ale namaloval zde řadu portrétů své druhé manželky Jacqueline Roqueové. Některé z nich řadí znalci k nejzdařilejším dílům jeho tvorby.
Inspiroval jej "Monsieur Cézanne"
Výběr zámku nebyl náhodný. Jistou roli sehrál i velký obdiv k Paulu Cézannovi. Picasso měl mnoho vzorů, například Maneta, Delacroixe či Goyu. Ale jen jednoho z otců moderny, Cézanna, nazýval svým skutečným mistrem. Vždy to byl pro něj Monsieur Cézanne.
„Byl to můj jediný a jedinečný mistr,“ přiznal Picasso v roce 1964.
Jedním z oblíbených motivů Cézanna byl horský masív Mont Sainte-Victoire. Scenérie, na níž je z terasy zámku Vauvenargues nádherný panoramatický výhled. Picasso si proto s novým sídlem koupil i tisíc hektarů přilehlých lesů, k čemuž se váže i následující legenda.
Po dohodnutí transakce se zámkem prý Picasso zavolal svému obchodníkovi s uměleckými díly Danielu-Henrymu Kahnweilerovi a řekl mu: „Právě jsem koupil Cézannovu Sainte-Victoire.“
„Kterou?“, otázal se Kahnweiler v domnění, že Picasso získal některé z pláten svého „opravdového mistra“. „Originál,“ zněla Picassova odpověď. „Bydlím u Cézanna,“ dodal. Zajímavé je, že Picasso převzal řadu Cézannových motivů, třeba jablko či lebku. Nikdy ale „nesáhl“ na Mont Sainte-Victoire.
„Z respektu ke svému vzoru,“ vysvětlil ředitel muzea Granet Bruno Ély.
Místo posledního odpočinku
V roce 1961 Picasso zámek ve Vauvenargues opustil. Překročil osmdesátku a chtěl být nablízku svým lékařům, načež se s Jacqueline přestěhoval do Mougins. Zámek si ale ponechal a jak si přál, našel tam i místo posledního odpočinku.
Po manželově smrti chtěla Jacqueline založit na zámku nadaci, jež by nesla jeho jméno. Obec se ale vzbouřila kvůli obavám, že by se z poklidného Vauvenargues stala turistická atrakce. V místním referendu se proti nadaci vyslovilo 85 procent občanů a z plánu sešlo.
Picasso s manželkou Jacqueline Roqueovou.
Dlouhá léta byl osiřelý zámek ponechán osudu. Po smrti Jacqueline, která si v roce 1986 vpálila kulku do hlavy, aby spočinula vedle manžela ve Vauvenargues, jej zdědila její dcera z prvního manželství Catherine Hutinová. Do renovace zámku, který rodina po Picassově smrti v roce 1973 opustila, investovala pět miliónů eur a dala souhlas s jeho přechodným zpřístupněním veřejnosti.
Ve Vauvenargues se ale znova vzedmul odpor z obav před návalem tisíců návštěvníků, načež se na železných vratech zámku objevila tabulka „Žádné návštěvy. Muzeum je v Paříži. Nedožadujte se vstupu“.
Jídelna mistra fascinovala
Starosta obce Philippe Charrin nechtěl obdivovatelům Picassa jedinečnou příležitost zkazit a přechodnému otevření zámku se úplně nebránil. „Dění na zámku se ale bude muset přizpůsobit životu v obci. V žádném případě to nebude naopak,“ zdůraznil.
Objednávky k prohlídce zámku se rozběhly ihned po oznámení na plné obrátky s tím, že v jedné skupině smí být nanejvýš 18 lidí. Obec si také vymohla, že návštěvníky bude do Vauvenargues dopravovat výhradně autobus přistavený muzeem Granet.
K vidění jsou všechny hlavní prostory, kde Picasso trávil čas – jídelna, ložnice, koupelna i ateliér. Výbava je velmi prostá, téměř spartánská. Až na jednu výjimku: jídelnu zařízenou ve stylu francouzského krále Jindřicha II. (vládl 1547–1559), namořenou do tmavých odstínů a s mohutným, bohatě zdobeným nábytkem.
Picassa zřejmě fascinovala, protože tento nábytek se objevil na jeho devíti velkoplošných olejomalbách, společně s dalmatinem Perrem. Tři z těchto děl vytvořených v letech 1959 až 1961 jsou k vidění i na výstavě v Aix-enProvence.
