Péče o Karlův most? To je i nekonečný boj s vandaly

S mluvčím sdružení Romanem Kotrčem jsme se vypravili zkontrolovat některé nešvary a také odstranit zámky lásky, které na Karlův most a jeho okolí zavěšují zamilovaní z celého světa. Dotyční totiž věří, že když svou lásku „uzamknou“ a klíček hodí do vody, vztah jim vydrží. Potíž je v tom, že visací zámky různých velikostí, barev a často i vzorů kazí ostatním turistům a obyvatelům hlavního města dojem z historických památek. Ty se navíc pod tíhou kovu mohou poškodit.

„Zkuste s tím pohnout,“ vybízí mě Roman Kotrč s pohledem upřeným na kbelík plný visacích zámků, které s kolegou, jak říkají, naloupali v posledních týdnech. Snažím se marně, padesát kilogramů je na mě příliš.

Jenom z tepané mřížky s reliéfem svatého Jana Nepomuckého instalované na Karlově mostě v místech, kde byl světec údajně svržen do Vltavy, odstranili od roku 2009 dvanáct a půl tuny zámků. Jejich hmotnost přispěla k poškození nejen této mřížky, ale také lampiček u sousoší Pieta.

V polovině března není situace tak tristní – na mřížce se za týden objevilo sedm nových přírůstků. O to víc se zástupci sdružení musejí ohánět v hlavní sezoně, kdy hrozí, že by se kovové umělecké dílo obsypané zámky mohlo zřítit do řeky. Trvá pak asi týden, než několik desítek kilogramů dostanou dolů. Používají k tomu velké pákové kleště, a především sílu. Náš průvodce popisuje, jak zamilovaní postupují.

„Na začátku někdo zavěsí zámek, který je dostatečně velký, aby obepnul zábradlí. Na něm pak parazitují menší kusy, až vznikne pořádný hrozen.“

Zatímco v minulosti sdružení „čistilo“ například i zábradlí na Křižovnickém náměstí či u Velkopřevorského mlýna, teď se soustřeďuje na to, co má aktuálně v popisu práce, tedy Karlův most. Když zbude čas, zbaví zámků také můstek v ulici Na Kampě vedoucí přes Čertovku.

Stejně jako zámky lásky probouzejí řetězovou reakci i nápisy (nejčastěji jde o jména, adresy, vzkazy), ať už fixem, nebo sprejem. Sotva se někde jeden objeví, vandalové k němu přidají další. Jak říká Roman Kotrč, mnohdy jsou pachateli – a nejen v případě nápisů – cizinci, kteří se před přivolanou policií a u soudu hájí slovy: „My jsme nevěděli, že je to tak vzácná památka.“

Jednu z nejvýraznějších stop na Karlově mostě v tomto smyslu zanechala dvojice mladistvých v červenci 2021, když modré nápisy nastříkala na zábradlí, jedno sousoší a lampu. Soud jí vyměřil stotisícovou pokutu a výchovný trest v podobě šedesáti hodin společensky prospěšných činností.

Při naší obchůzce jsme našli asi metrový úsek zábradlí popsaný černým fixem. „Naštěstí se v tomto případě jedná o kocbeřský pískovec, který patří k nejtvrdším a nejodolnějším u nás. Barva se z něho dá dobře odstranit, protože je možné použít i trochu razantnější prostředky – vysokotlaký čistič, teplejší vodu i chemii.“ Zákrok provádějí certifikovaní odborníci.

Naproti tomu části stavby z pískovce pocházejícího ještě z Juditina mostu (první kamenný most přes Vltavu postavený v letech 1158 až 1172) jsou citlivější. Do nich se barva velice rychle vstřebá a proces čištění je pak zdlouhavý. Vandalové si občas troufnou přímo na plastiky, z nichž třetina jsou originály.

Roman Kotrč zmiňuje událost ze září 2017. Tehdy mramorovou desku na sousoší sv. Františka Serafínského popsal zeleným zvýrazňovačem turista z Libanonu. Případ měl kuriózní rozuzlení. „Všichni předpokládali, že dotyčný na kartuši napsal v arabštině něco, co uráží křesťanství. Jenže když se na to podíval překladatel, vyšlo najevo, že tam stojí pouze jméno světce: svatý František. Navíc nikoli v arabštině, ale v aramejštině, tedy v jazyce, který používal Ježíš Kristus.“

Nábožensky motivovaný byl ale bezpochyby čin mladíků z Izraele, kteří před šestnácti lety utrhli části pozlaceného hebrejského nápisu na kříži, který je součástí sousoší sv. Kříže neboli Kalvárie. Plastika ze sedmnáctého století, která stojí blíže Staroměstské mostecké věže, patří k nejvíce poškozovaným.

V době naší procházky měla na ní instalovaná lampička rozbitý kus skla a hyzdila ji barevná samolepka. „Rozhodli jsme se, že tuto ani další podobné lampičky už znovu zasklívat nebudeme, protože lidé, kteří v nich zapalují svíčky, sklo opakovaně rozbíjejí,“ říká Roman Kotrč. V době letních veder dokonce svítilna u protějšího sousoší Pieta vlivem rozžhaveného vosku vzplála jako pochodeň.

Vraťme se ale ke Kalvárii, jejíž součástí je mimo jiné i bronzová pozlacená orlice. Od doby, kdy ji vandal utrhl (naštěstí ji zanechal na místě), nějaký čas ležela v depozitáři Galerie hl. m. Prahy, než se na náklady sdružení vrátila zpět, tentokrát mnohem pevněji přivařená. Pozornost zlodějů zase upoutaly originální bronzové kartuše na kamenech symbolizujících Golgotu.

Takzvaná pořadatelská služba, která dohlíží na klid a pořádek na Karlově mostě, naštěstí včas odhalila pachatelovu přípravu – povolené šrouby. Tato i ostatní vzácné plastiky jsou pod kontrolou kamerového systému, díky kterému se podařilo odhalit už nejednoho pachatele. Sousoší od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1714 představující sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois, sv. poustevníka Ivana, by mohlo vyprávět.

Pískovcová plastika poblíž Malostranské mostecké věže jako by vandaly přímo vybízela k akci. Jedna mladá turistka využila toho, že se na ni dá poměrně snadno vylézt, a nahoře trhala všechno, co se utrhnout dalo – korunku, křížek, šíp a žezlo. „Kořist“ postupně házela dolů kamarádkám. „Odhalil je záznam z kamery, na kterém bylo vidět, že z toho slečny měly velkou legraci, dokonce se natáčely mobilem.“

Nenechavce ale dráždí kupříkladu i šavle, kterou má za pasem Turek střežící křesťany uvězněné v jeskyni. Protože původní dřevěný artefakt někdo mnohokrát utrhl, rozhodl se Roman Kotrč, profesí umělecký kovář, vyrobit kovový. Nová šavle vydržela téměř deset let, než ji kdosi loni ohnul. „Teď čeká u mě v dílně na opravu.“

Vandalům kdysi neunikly ani sepjaté ruce trpícího křesťana. Mimochodem kobku s mřížemi si někteří pletou s odpadkovým košem. Jiní zase každou chvíli skutečný odpadkový koš (tedy spíš nádobu v něm vloženou) popadnou a i s obsahem hodí do Vltavy. „Na záznamech z kamer je vidět, že se při tom náramně baví.“

Při péči o Karlův most je však do jisté míry nutné „bojovat“ i s přírodou – s trávou prorůstající dlažbou, mechem na pískovci, ale třeba i semínkem topolu, které se uchytí na některé z plastik. K holubům, kteří památky znečišťují, se přistupuje benevolentněji než dřív. „Jako malý kluk jsem tady zažil myslivce, kteří ptáky malorážkou stříleli před lidmi, což bylo dost strašné.“

Podle Romana Kotrče takový typ znečištění k životu ve městě prostě patří. Mnohem víc mu vadí to, co dokážou napáchat lidé. „Někdy mám pocit, že si neuvědomují historickou hodnotu, ale kdybychom se s tím smířili, tak žijeme v betonových korytech. Myslím si, že stojí za to mít kolem sebe hezké věci a kulturní prostředí, protože si naivně namlouvám, že to může ovlivnit k lepšímu počínání další generace.“