Hlavní obsah

Pchanmundžom: Přísně střežené místo jednání

Novinky, Alex Švamberk

Kousek před Munsanem, kde bylo za korejské války velitelství sil OSN, se rozvětvuje cesta. Odbočka na severovýchod směřuje do rozeklané kopcovité krajiny, kam míří například milovníci raftingu. V demilitarizované zóně však lze navštívit i další místa, a dokonce spařit trosky z války. Na sever pak vede silnice spojující Jižní Koreu s průmyslovou zónou v severokorejském Kesongu, kde působí 123 jihokorejských firem. Po severní trase se jede také do Pchanmundžomu.

Cesta do PchanmundžomuVideo: Alex Švamberk, Novinky

Článek

Z dálnice se brzy sjede na klikatou okresku. Záhy se objeví střežený vjezd a za ním už není ani stopy po všudypřítomných stavbách. Úzká asfaltová silnice se vine malebným údolím mezi rýžovými políčky. Jen tu a tam je možné spatřit nějakého zemědělce. Zahlédnout ještě lze velkou jihokorejskou vlajku ve Vesnici svobody na nejvyšším stožáru na světě.

Foto: Alex Švamberk, Novinky

Americký tábor Camp Bonifas ve Společné bezpečnostní zóny u Pchanmundžomu na hranicích obou Korejí

Idyla ale brzy skončí, objeví se dobře střežená brána Campu Bonifas nazvaného na památku jednoho z vojáků zabitých při útoku sekyrou. Všude parkují americká humvee a občas je poblíž brány vidět i několik vrtulníků. Filmovat se samozřejmě nesmí.

PchanmundžomVideo: Novinky

Půl kilometru odtud se nachází proslulá Společná bezpečnostní oblast (JSA). Autobus zastaví před moderním proskleným domem Svobody z roku 1998, kde návštěvníkovi vysvětlí, co všechno smí, či vlastně nesmí.

Když projde halou, může spatřit pověstné nízké modré přízemní domky, kde od konce roku 1953 jednají Vojenská komise o příměří a Dozorčí komise neutrálních států. Přesně v půlce jimi prochází demarkační čára. Na druhé straně se tyčí starší severokorejská obdoba domu Svobody pavilón Pchanmungak.

Foto: Alex Švamberk, Novinky

Zasedací místnost Vojenské komise pro příměří v Pchanmundžomu v Demilitarizované zóně mezi Korejemi

Jedině tyto stavby se smí fotit a jen z vyhrazeného místa. Obrátit se a vyfotografovat si dům Svobody je přísně zakázáno, jde o vojenský objekt, což je ale trochu paradoxní, protože na druhé straně stojí skupinka čínských turistů vybavená obdobnými informacemi, která si fotí modré domky, kde se jednalo, a dům Svobody. Pravda, ze severu přijíždí návštěvníků méně – odhadem 10 tisíc ročně.

Foto: Alex Švamberk, Novinky

Jihokorejští strážní v zasedací místnosti Vojenské komise pro příměří

Uvnitř je vidět, že se domky stále používají pro různá jednání. Dozorčí komise dokonce zasedá každý týden, i když je to trochu fraška, protože KLDR vypudila v 90. letech své zástupce v komisi, tedy Česko a Polsko, neboť se Pchjongjangu po rozpadu východního bloku zdálo, že nezastupují jeho zájmy. Zprávy komise si Severokorejci neodebírají.

Ostrahu provádějí jihokorejští vojáci s černými brýlemi na očích, kteří zcela vážně berou nařízení, že nesmějí projevit žádné emoce, a tak sošně stojí, až má člověk pocit, že jde o figuríny. Severokorejští vojáci si všechny návštěvníky fotí na své nikony, což se týká zvláště těch, co se dostanou do zasedaček.

Foto: Alex Švamberk, Novinky

Severokorejský voják si fotí přes okno zasedací místnosti Vojenské komise pro příměří jihokorejského strážného

Kousek od zasedacích místností se nacházejí domky švýcarských a švédských členů dozorčí komise zastíněné stromy, které tam za 60 let vyrostly. Za plotem s ostnatým drátem jsou vidět zrezivělé žluté cedule s nápisem vyznačujícím demarkační čáru, které nikdo nepřetírá, protože se k nim přes plot nedostane. A ti, kdo je tam umístili, ani v nejmenším netušili, že tam budou i šedesát let po válce.

Výběr článků

Načítám