Passo Role: Dolomity na dosah ruky pro milovníky hor i labužníky

Severní Itálii jako lyžařskou destinaci objevili Angličané, za označení Jižních vápencových Alp Dolomity zase vděčíme francouzskému přírodnímu badateli Déodatovi Guy Sylvain Trancré de Gratet de Dolomieu, který krajinou projížděl v osmdesátých letech 18. století a kousky horniny vytvořené prací miliard mořských živočichů se staly předmětem jeho zájmu.

Mráz, vítr, voda i slunce pak pohoří zformovaly do smělých tvarů. A právě nejrůznější věžičky, jehlany i cimbuří stojí hned na okraji sjezdovek v Passo Role. Sluncem ozářené do růžova pózují pro nejkýčovitější reklamní snímky.

Passo Role (1984 m n. m.) sice nabízí lyžařům dohromady pouze pět vleků a lanovek a jen o něco více sjezdovek, zato jsou tu svahy všech stupňů obtížnosti. Na modrých jsme potkali při výcviku partu v maskáčích oblečených vojáků, kteří si na zádech vozili poněkud předimenzovanou lékárničku, na černé zase kmitala rozdováděná mládež v helmách.

Jejich nošení je v Itálii pro všechny do 14 let povinné. Areál má sice na první pohled jednu nevýhodu – už tak malou plochu ještě rozděluje silnice – vyrovná to ale možnost celý den po něm putovat za slunečními paprsky. Dopoledne tak jezdíte na východní straně, odpoledne sundáte na minutku lyže a v přezkáčích překlopýtáte na západní svah.

Tady je také možnost dobře se najíst v Baita Segantini (2228 metrů nad mořem). A určitě v téhle horské chatě bude nejméně polovina osazenstva mluvit česky. Krásu Trentina už objevilo mnoho našich lyžařů.

Severní Itálie je nejen krajem zaslíbeným milovníkům hor, ale na své si tady přijdou i labužníci. V místní kuchyni se snoubí rakouská preciznost s italskou grácií, nechybějí ani české vlivy. Vždyť jsme také do konce první světové války byli jednou monarchií.

Hostina má vždy čtyři až pět chodů.

Předkrm bývá maskován jako prkénko s umně narovnanými salámy, sušenými šunkami, regionálními sýry, nakládanými cibulkami a okurkami. Pravá trentinská polévka je z krup a zeleniny, první jídlo jsou obvykle těstoviny, hlavní chod pak nejčastěji zvěřina s polentou (kukuřičná kaše) a houbami.

Ze starého chleba, špenátu, mouky a lehce přichucené šalvějí se dělají strangola preti. Prý se jimi cpali, až se téměř dusili, mniši, kteří si krátili v nedalekém Tridentu čas při církevním koncilu, který trval od roku 1545 s přestávkami osmnáct let. Dnes bývají tyhle zvláštní knedlíky dochucovány např. červenou řepou.

Kdo až doteď pouze lehce ochutnával, může si dát jako sladkou tečku třeba jablečný štrúdl se zmrzlinou nebo smetanový dort (panna cotta) s jahodami. Pokud se nechcete provinit proti místním předpisům, neměli byste při lyžování popíjet alkohol – červené trentinské víno Marzemino nebo Bombardino, horký vaječný koňak s kopcem šlehačky, si tak vychutnejte až poté, co sportovní výstroj bezpečně uložíte.

Skipas z Passo Role si pečlivě schovejte, platí totiž i v druhém areálu – Martino di Castrozza.

Zkušenější lyžaři v San Martino určitě nebudou zklamáni; vleky vedou výš, sjezdovek je také víc než v Passo Role. Některé lanovky mají sice starší datum výroby, ale ochotná obsluha zbrzdí dojezdovou rychlost sedačky tak, aby lyžař bezpečně dosedl. Nahoře u výstupu na nás pak pokaždé vykoukl vlekař z boudy a radostně halekal svoje buon giorno.

Sjezdovky jsou sice prudké, ale dost široké a není třeba se bát ani černé – je hladká, bez boulí a většinou i bez ledových ploten. Dobře upravené svahy jsou v Trentinu samozřejmostí, stejně jako dostatek sněhu po celou sezónu. Areály jsou vybavené děly na umělý sníh, a tak se tady s bílou pokrývkou začíná hned při prvních mrazech, někdy už na začátku listopadu.

Polední siestu můžete strávit v rodinné restauraci Malga Ces, jejíž výhodou je, že se sem po silnici dostanou i pěšáci. Kdo vydrží déle a cítí se znaven, může si zavolat taxi. Telefonní čísla jsou decentně umístěna hned u vchodu.

150 kilometrů běžeckých cest, či skipas pro běžkaře do 19 center s celkovou délkou 1 200 kilometrů tratí, přesahujících do dvou sousedních provincií. To vše čeká v Trentinu na vyznavače běžeckých tratí. Oblast Val di Fiemme v Trentinu hostila už dvakrát mistrovství světa v severském lyžování, teď si to potřetí zopakuje v roce 2013.

Nejznámějšími centry jsou Tesero, které využívá přírodních podmínek u jezera, nebo Predazzo či Centro Fonde Lavaze, kde je jeden ze startů ve výšce 1830 metrů a nejdelší okruh měří dvanáct a půl kilometru.

Vstupy do areálů jsou zpoplatněné, za svá v průměru tři eura ale běžkař dostává dokonalý servis – stopy jsou vyfrézované, kdo se chce zlepšit v technice nebo třeba i začít s novým pohybem, může si zaplatit služby trenéra, vždy je po ruce nějaký ten bar či restaurace pro případný odpočinek, lékař a samozřejmě půjčovny běžeckého vybavení.

Stejně jako sjezdovky jsou trasy značené barevně, stupeň obtížnosti určuje jejich sklon, tedy jaká stoupání a klesání je třeba překonat – modrá je nejlehčí, černá nejtěžší. Zabloudit se v centrech nedá, stačí držet se předem udělané stopy, nebo si prostě vzít mapu.

V Lavazu je kolem areálu i trasa pro pěší – záchytnými body jsou samozřejmě občerstvovací stanice a u jedné je i posuvný kobereček pro děti. Dopravuje je na vrchol kopce, z něhož se spouštějí dolů na obrovských pneumatikách.