Parním vlakem po Žitavské úzkokolejce. Staré časy ožívají jen kousek od Liberce

„Žitavská úzkokolejka vznikla na konci 19. století, v době, kdy každá obec a každé město chtěly mít svoji železnici, protože to znamenalo rozkvět,“ popisuje na začátku našeho výletu Petr Kumpfe, český spolupracovník železniční společnosti starající se o Žitavskou úzkokolejku.

Spolková země Sasko je úzkorozchodnými dráhami známá, v provozu je tam hned pět různých tratí, které přežily a fungují v pravidelném provozu dodnes.

„Ostatně žitavská trať původně vedla až do českého Frýdlantu přes území dnešního Polska. Ve Frýdlantě mají už jen pár metrů trati,“ říká Kumpfe. Případné obnovení tehdejší trati podle něj však není na pořadu dne.

Však i zdejší dráha – s rozchodem kolejí 750 mm, což ve své době byla prý míra půl koňského zadku – měla v průběhu historie párkrát namále. Předchozí vlastník její provoz spíše utlumoval, ten nový jde opačným směrem.

O své stroje pečuje organizace SOEG (Saská úzkokolejná železniční společnost) v sousedství žitavského nádraží. V řadě převážně zelenkavě natřených budov a hal se schovávají opravárenské dílny lokomotiv a vagonů. Sem je veřejnosti přístup odepřen, nahlédnout do nich však můžete v naší videoreportáži a fotogalerii.

„V tuto chvíli se nacházíme ve staré výtopně saské úzkokolejné železnice,“ přibližuje nám Alfred Simm ze SOEG prostory, do kterých jsme právě přišli.

Někdejší výtopna je v současnosti plná lokomotiv, všechny jsou provozuschopné. Zdejší vozový park čítá pět lokomotiv, včetně dieselové. Od dalších saských provozovatelů si společnost občasně půjčuje na velké, tematické akce další kusy techniky.

„Máme takzvaný vlak říšských železnic, který je zhruba z polovina 20. až 30. let, máme i vlak královských železnic, kdy se pohybujeme někdy okolo roku 1900. Je to strašně oblíbený motiv třeba pro železniční šotouše, kteří rádi obsazují meze a tento vláček si fotí,“ přibližuje Kumpfe. Šotouš je člověk, který má zálibu ve fotografování veřejné dopravy, zejména MHD a železniční.

Simm nám zase ukazuje lokomotivu, již podle něj sleduje celá Evropa. „Byla poměrně nedávno přestavěna tak, aby mohla spalovat místo uhlí lehký topný olej (LTO),“ vysvětluje. Kouří méně, nepouští saze a její emise jsou podle něj výrazně nižší než při spalování LTO v 60. či 70. letech.

O všechny historické poklady se tu čtyřicítka kmenových zaměstnanců snaží starat co nejlépe, lesknou se jako nové. „Dělají to s láskou, mají rádi tuto historickou techniku. A potom je to na ní samozřejmě vidět, že ji skutečně opatrují,“ potvrzuje Simm.

Z dílen se přesunujeme k nízké výpravní budově, k níž pomalu přijíždí historická lokomotiva a halí část nástupiště do dýmu. Vybíráme si vagon a za chvíli spolu s ostatními vyrážíme na cestu.

Z Žitavy směřují spoje několikrát denně do Bertsdorfu a odtud ke klimatickým lázním Oybin (Ojvín či Ojbín) či Jonsdorf (Janov) a zase zpět. Trasu dlouhou něco přes dvanáct kilometrů zvládnou pohodovým tempem za necelou půlhodinu.

Ročně se jí sveze na čtvrt milionu pasažérů. Rekord zaznamenala provozující společnost v roce 2019 s 254 tisíci přepravenými cestujícími. A nešlo jen o turisty, úzkokolejka plní pro místní stále funkci hromadné dopravy.

„Určitě to není jen zážitek pro fajnšmekry, myslím si, že je to zážitek pro celé rodiny. Třeba pro děti může být velikánskou atrakcí svézt se opravdovou parní lokomotivou a zažít něco, co třeba ještě pro jejich generaci babiček a dědečků bylo běžné a dneska už je to naprostá rarita,“ myslí si Kumpfe.

Cestu historickými vagony si pochvaluje Petr z Prahy, který se sem vydal s rodinou z chaty v Jizerských horách. „Je to super. Máme volné dopoledne, tak jsme si ho zpestřili úzkokolejkou v Žitavě,“ vysvětluje. Zážitek z ní mají také jeho děti, i když prý byly překvapené, že vlak nejede tak rychle, jak jsou normálně zvyklé, ale pouze 25 km/h.

Možná to ani netušili, ale po cestě se podle Kumpfeho zúčastnili několika světových atrakcí. O co šlo?

„Třeba hned po výjezdu z žitavského nádraží křižuje úzkokolejná trať tu běžnou, která je už řízená centrálně, digitálním systémem. My fungujeme stále manuálně,“ zmiňuje jednu z nich.

„Další zajímavostí je most v Žitavě, který je podle nás světovou raritou. Úzkokolejná trať tam křižuje vozovku, ale křižuje ji na mostě, a ještě ne v pravém úhlu. A pak je ve stanici Žitava-předměstí podchod pod úzkokolejnou železnicí, což asi jinde na světě také nenajdete,“ vyjmenovává.

Těm, kteří se sem chtějí z Česka vydat, připojuje Petr Kumpfe na závěr jeden tip. „Určitě bych doporučil, aby si v Liberci na nádraží koupili jízdenku Euro-Nisa, což je přestupná jízdenka, která platí na veškerou hromadnou dopravu jak na české, německé, tak i polské části euroregionu Nisa. A potom už se za jízdu parním vláčkem připlácí jen takzvaný parní příplatek, což je 8, respektive 5 eur na osobu,“ radí turistům.