Parním vlakem do romantických zřícenin hradu a kláštera v Oybině

Po desítkách let jsem zase měl saze v očích a ve vlasech. V Oybinu (česky Ojvín či Ojbín) má konečnou jedna trať Žitavské úzkorozchodné dráhy (Zittauer Schmalspurbahn) o rozchodu 750 milimetrů, na nádraží v Bertsdorfu se od ní odděluje druhá větev končící v klimatických lázních Jonsdorf.

Kdo si chce užít i krmě a ne své svačiny, může jet v jídelním voze. Těsně před cílem míjíme stanici Teufelsmühle/Čertův mlýn, kde je oblíbené občerstvení. Vlak jezdí od roku 1891.

Mohutná stolová pískovcová hora, na níž jsou ruiny hradu a kláštera, se vynoří až těsně před příjezdem do Oybina. Ruinu na kopci zahlédnete jen na malý okamžik.

Z nádraží je to na kopec zhruba půl hodiny, vydáte se kolem informačního centra, obchodů a restaurací vzhůru.

Po pár desítkách metrů narazíte po pravé ruce na kostel. Byla by chyba ho vynechat, Bergkirche je volně přístupný, a ač z venku moc nezaujme, vnitřní ručně malovaná výzdoba je obdivuhodná. Strávil jsem tu sám, v naprostém tichu, ve staré lavici pár minut a nechal se unášet tou krásou.

Kostel je barokní, patřící evangelicko-luteránské církvi, vystavěn byl roku 1709, o pár let později ho rozšířili. Věž s bání a lucernou přistavěli později. Renovován byl v roce 2008. Uvnitř je dvoupodlažní galerie a kazetový strop, výzdoba je z let 1723 a 1737.

Christian Schmied na spodní galerii zobrazil modlitby Páně, v horní uvidíte Blahoslavení. Strop je galerií biblických příběhů, mezi něž jsou vloženy květinové ornamenty. Oltář je kazatelní, před ním stojí osmiboká křtitelnice. Nechybí varhany, svatostánek je funkční na církevní obřady, ale i světské slavnosti. Kostelíku se také říká Svatební.

K pokladně zbývá pár set metrů, stále stoupáme. Míjíme parkoviště, nejzazší místo, kam se dostanete s autem.

V pokladně se domluvíte česky, díky velmi ochotné paní, která zde spolu s německými kolegy a polskou posilou vítá a kasíruje návštěvníky. Kasa slouží i jako infocentrum, prodej suvenýrů a má rozsáhlou nabídku map a prospektů.

Mapka v brožuře uvádí na cestu rozdělenou do několika etap. Do areálu vejdeme mohutnou Druhou hradní branou, byla vybavena zvedacím mostem, ta nás přivede k bývalému čeledníku, nyní pokladně.

Po zaplacení vstupu se turniketem vydáme po jezdeckých schodech třetí hradní bránou do nitra zříceniny. Její horní patro navazovalo na hradební ochoz.

Hrad je poprvé zmiňován počátkem 13. století. Ale dávno předtím je tu doloženo prehistorické opevnění, před hradem tu sídlily loupeživé tlupy, které museli Žitavští zlikvidovat.

Jako první vlastník hradu je uváděn Jindřich z Lipé, nynější České Lípy. Pocházel ze starobylého rodu Ronovců, za vlády Jana Lucemburského ovládal významné úřady, a nakonec jako nejvlivnější muž království žil s ovdovělou královnou Eliškou Rejčkou.

Žitavsko tehdy patřilo české Koruně, Oybin ležel na důležité cestě z Čech do Lužice, pevnost měla zdůrazňovat panovníkovu moc. To si dobře uvědomoval Karel IV., nechal kopec lépe opevnit, model hradu uvidíte v expozici věnované oné době ve sklepení obytné věže, kde se nachází muzeum. V této nejstarší hradní části uvidíte středověké podlahové topení.

Císařský dům, z něhož zbyly také ruiny, nechal císař postavit roku 1364. Další objektem je márnice, využívala se v souvislosti s nedalekým Horským hřbitovem, tady se nachází úniková cesta do údolí, mohla se využít i pro dopravu zásob.

Od márnice je to pár kroků k monumentální ruině klášterního kostela postaveného parléřovskou hutí v letech 1366 až 1384.

Následuje hlavní stavba Oybina, klášterní kostel. Vnitřní prostora s mohutnými sloupy a vysokými prázdnými okny evokuje nedostavěný klášter v Panenském Týnci, velmi obdivované a navštěvované stavbě v Česku.

Jižní stěnu vytesali ze dvou třetin, asi do výše 25 metrů, přímo do skály, kostelní věž je vyhlídková, na vrcholu je nainstalována camera obscura, kde se zobrazuje okolní krajina pomocí soustavy zrcadel.

Měl jsem štěstí, že se po ruinách pohybovalo málo návštěvníků, takže se nikdo nepletl do záběru, nikdo nehulákal, zkrátka jsem mohl „nasávat“ atmosféru.

Uvnitř lodi je na konci Václavská kaple, kde bývala sakristie, pod ní se nachází „pokladnice“, v ní byl ukryt před husity část pokladu z pražské katedrály sv. Víta.

První pokus o dobytí se uskutečnil roku 1420, druhý, pod vedením bojovného kněze Prokopa Holého, v roce 1429. Oba bezvýsledně.

Při založení kláštera Karlem IV. byli na Oybin povoláni řeholníci z řádu celestinů, když odsud v polovině 16. století odešli, připadly roku 1574 hrad, klášter a pozemky Žitavě.

Blesk v roce 1577 zapálil hrad, oheň zpustošil celý areál, roku 1681 se ještě k tomu zřítila část skály a Oybin přestal pro okolí existovat.

Místním se ale hodil jako stavební materiál.

Dlouho se nic nedělo, zkrátka na oybinské frontě klid, až se tu náhodou objevil saský dvorský malíř Johann Alexander Thiele. To byl zrovna v Evropě na vzestupu romantismus a ruiny na skále… – no řekněte, co víc si pro plátno a štětec přát. Ale skutečnou slávu zřícenina zažila, až když ji zvěčnili přední romantici Caspar David Fridrich, Carl Gustav Carus a další.

Nejvíce zobrazovaným objektem je Knihovní okno, svazky z klášterní knihovny byly později převezeny do Prahy. Okno je oybinským symbolem, nejčastěji malováno, nejčastěji foceno.

Dalším motivem je Horský hřbitov, romantičtí malíři ho milovali, kus od něho stojí hostinec, ten provozuje český nájemce a čepuje české pivo a prodává i české produkty.

Na okružní cestu kolem hradu se vydáte od restauračky, tady je jedno z výhledových míst, úzkou soutěsku podle skal, vyjdete kolem kostela u hřbitova zpět Křížovou chodbou, která byla jak spojovací komunikací, tak i skladištěm, kuchyní a měla i jiná využití, až se zase vrátíte na plošinu před hrad.

Roku 1829 se podařilo z hradu odstranit nánosy sutě, v roce 1877 se začalo s opravou císařského domu, aby se dál neřítil, v dalším období začal příliv návštěvníků, ze Žitavy sem přijížděly kočárky přivážející hosty do vznikajících klimatických lázní.

Velký význam mělo přivedení úzkokolejky, roku 1883 bylo na hradě otevřeno muzeum, později po druhé světové vyrabované.

Na Oybině bylo po válce nalezeno téměř zničené žitavské Velké postní plátno z roku 1472. Po řadě let důkladné renovace visí v žitavském kostele.

Ruina procházela mnohaletou rekonstrukcí, roku 1972 začala klášterní síň sloužit díky nádherné akustice jako koncertní sál.

Pořádají se tu různé kulturní akce, známý je Mönchszug – Průvod mnichů, hradní i klášterní slavnosti. Prohlídky jsou samostatné nebo s průvodcem.

Oybin a Jonsdorf jsou klimatické lázně obklopené skalními městy, u Oybina leží jedna z vyhledávaných ferrat, Klettersteig, u Jonsdorfu ferrata Nonnenfelsen.

Autem sem můžete přejet i z české obce Krompach. Nejbližší letiště je v Drážďanech.