Papírna Velké Losiny: Vyrábějí ručně. Jako v 16. století

Ruční papírna ve Velkých Losinách pracuje nepřetržitě už přes 400 let. Dnes je národní kulturní památkou a v malém komplexu budov kromě fungující manufaktury působí ještě muzeum papírenství. Kromě hodinového prohlídkového okruhu, který nechá návštěvníky krátce nahlédnout i do výroby, tu během hlavní turistické sezony nabízejí také doplňkový, v němž se lze podívat k turbíně nebo k parní kotelně. V nově zrekonstruované přilehlé budově si pak zájemci mohou výrobu papíru dokonce osobně vyzkoušet.

Přestože s fotografem dorazíme do Velkých Losin ve všední den před polednem, a to ještě před prázdninami, cestou k hlavní budově potkáváme skupinu starších cyklistů. O víkendech návštěvníků ještě výrazně přibývá. „Ročně vyrobíme asi osm tun papíru, ale turisti jsou pro naše příjmy stejně důležití jako produkce, dokonce i maličko důležitější,“ podotkne předseda představenstva Pavel Šoch, než nás zavede dovnitř, a podíl výroby na zisku papírny ještě vysvětlí: „Manufaktura má zcela naplněnou kapacitu, kterou je možné navýšit jen výjimečně, mimořádnými směnami. Nemáme žádnou možnost ji rozšířit.“

Bělostná budova manufaktury, jež vznikla na konci 16. století, působí impozantně. Nad barokně-klasicistní stavbou, se tyčí vysoká šindelová střecha s řadami oken. Za nimi se skrývá prostorná půda, kde se čerstvě vyrobený papír kdysi sušil. Neužívá se však už od 19. století, kdy se v okolí začal rychle rozvíjet průmysl. Množství popílku v ovzduší stále přibývalo a papír se na otevřené půdě čím dál víc špinil. A tak bidla, přes něž se mokré papírové archy do té doby jednoduše přehazovaly podobně jako peřiny, nahradili tehdejší majitelé modernější sušárnou s rošty a ventilací. Dnes ji při výrobě doplňuje ještě sušička připomínající mandl.

Velkolosinská ruční papírna je jednou z mála ve střední Evropě, která pracuje nepřetržitě od svého založení. Nezastavila se ani během pandemie, kromě prvního týdne lockdownu, než se podařilo sehnat roušky, aby bylo možné pokračovat. „Nebál bych se dokonce říct, že jsme ve střední Evropě vůbec nejstarší a skutečně jediní, kteří za tu dobu nikdy nepřerušili výrobu, tedy pokud nepočítám příležitosti jako Vánoce. Papír navíc vyrábíme stále stejně a prakticky ze stejných surovin,“ vysvětluje Pavel Šoch.

Na rozdíl od strojních papíren, které zpracovávají celulózu ze dřeva, se ve Velkých Losinách tradičně sází na textilní vlákna, přesněji řečeno na len, konopí a bavlnu. Když se ale zeptám, jestli je možné bavlnu nahradit domácím lnem a konopím pro případ, že by třeba zrovna nebyla dostupná, jako se to stávalo s různým zbožím během covidu, Pavel Šoch se jen tajuplně usměje: „To je podobné, jako byste se zeptala na recept na becherovku! Ale pokud jde o bavlnu, měli jsme štěstí. Už před pandemií jsme přivezli velký kontejner z Ameriky a stále si s ní vystačíme.“

Zatímco v 19. století zdejší papírnu zachránila před strojní konkurencí orientace na filtrační papír, dnes se tady vyrábí převážně luxusní zboží. Akvarelové a grafické papíry pro výtvarné umělce, samozřejmě dopisní papíry a obálky, univerzitní diplomy a další reprezentativní listiny.

Na papírnu se obracejí i restaurátoři písemností, ale také zákazníci, kteří mají zájem o nejrůznější propagační výrobky. Jeden takový se nám dostane do ruky, takzvaný rostoucí papír. Vylisovaný tvar obsahuje semínka heřmánku. Stačí jen zasadit a zalévat.

Firma má několik desítek stálých klientů, nejvíc jich pochází z Česka, ale prodává samozřejmě i do zahraničí, z okolních zemí nejvíc na Slovensko a do Polska, tradičně hodně do Velké Británie a nejdál do Ameriky. Pokoušet se proniknout třeba do bližší Itálie nebo Francie, to prý nemá velký smysl, protože tyto země se řadí k papírenským velmocem.

Nicméně i papír z Velkých Losin měl a má svůj zvuk. Svého času ho nakupovala i britská královna Alžběta II., tehdy to však zprostředkovával Podnik zahraničního obchodu. „Podrobnější informace nemám, ale předpokládám, že šlo nejspíš o dopisní papíry a podobný sortiment,“ dodává Šoch.

Ostatně jedním z klientů zdejší papírny se stal i český prezident Václav Havel a mezi zákazníky byly a stále jsou třeba univerzity. V muzeu je k vidění například síto, na nějž se papírová hmota ručně nabírá, se znakem univerzity v Oxfordu. Nicméně tady už narážíme na obchodní tajemství, protože 0 mnoha zákaznících nelze mluvit. „Je to citlivá věc, jejich síta máme samozřejmě pod zámkem, musí být dobře zabezpečená,“ vysvětluje Pavel Šoch, když nás vede do výrobních prostor.

Stálou klientelu doplňují jednorázové zakázky, s jednou z nich tady právě finišují. Prozradit jejího zadavatele ale zatím taky nemůže. Zřejmé je pouze to, že jde nejspíš o firmu z finančního světa. Do papírové hmoty byly totiž zpracovány staré bankovky. Byly rozsekány na uzoučké pásky a při čerpání papíru přimíchány do hmoty.

Z přibližně dvacítky zdejších zaměstnanců, které během hlavní turistické sezony vždycky doplní ještě asi patnáct brigádníků, přímo vyrábí papír asi dvanáct z nich. Receptury a postupy výroby si předávají z generace na generaci a i dnes se používají stejné jako před osmdesáti sto lety, jak je podle Šocha možné zjistit podle historických dokumentů. Každý druh papíru se vyrábí podle vlastní tradiční a osvědčené receptury.

Jeden velký rozdíl tu však je. Zatímco od 16. století se vlákna pro výrobu papíru získávala z odpadu, přesněji řečeno ze starých hadrů, dnes papírna nakupuje přímo len, konopí a bavlnu.

Hadry se po staletí namáčely, sekaly a rozvářely stále stejným způsobem, dokud tuto část výroby v druhé polovině 19. století nevylepšilo nové zařízení. „Byl to v podstatě obří tlakový hrnec a oficiálně se mu říkalo vařák hader,“ usmívá se Šoch a ukazuje nám obrovský kovový sud, který jako by vypadl z románu Julese Verna - nebo spíš z filmu Karla Zemana.

Dnes už se samozřejmě nepoužívá a výrobní proces začíná u stroje, kterému se říká holendr. V něm se vlákna namelou na požadovanou délku.

Směs obsahuje 96 procent vody a pouhá čtyři procenta vláken. Přidává se do ní pouze malé množství mletého vápence, aby se zachovalo neutrální až mírně alkalické prostředí. Společně s použitými surovinami a díky tradičnímu způsobu výroby to zaručuje, že zdejší papír přečká bez úhony staletí.

„Směs v holendru zároveň zabarvujeme, nejčastěji používáme tři základní odstíny: přírodní bílou, slonovou kost a chamois, což je hnědá, spíš béžová barva,“ vysvětluje Šoch u jednoho ze tří holendrů, z něhož řídká hmota právě odtéká potrubím do vedlejší místnosti. Zbylé dva jsou dnes prázdné.

Mleč, který musel směs promíchávat, u něj v tuto chvíli není potřeba, a tak se k opuštěnému holendru vrátí, až bude prázdný. Potom ho znovu naplní vodou, propláchne a začne chystat další várku.

Ve vedlejší místnosti, kde je vlhko a teplo skoro jako v prádelně, už vznikají papírové archy. Kaše mezitím natekla do velké vykachlíkované vany, u níž stojí čerpači. Holýma rukama do ní namáčejí plochá obdélníková síta a nabírají na ně správné množství hmoty - čerpají papír. Přebytečná voda odteče a vlákna se zachytí v rovnoměrné vrstvě. Trochu to připomíná rýžování zlata, jenže tady je ještě cílem nabrat takové množství, aby měl výsledný usušený arch požadovanou gramáž. „Není to jednoduché, když se to noví zaměstnanci učí, mistrová je vždycky dost prohání, než získají potřebný cvik,“ zmíní Šoch.

Síta se zhotovují z jemné kovové síťoviny, která je napnuta a drátkem pevně přiletována na dřevěný rám. Někdy se opatřují takzvanou průsvitkou, která se vytvaruje z tenkého drátku podle grafické předlohy a na síto se přiletuje. V listu papíru potom vznikne mělký reliéf. Po finálním usušení a vyhlazení se prohlubeň téměř zarovná a při pohledu proti světlu se pak v papíru ukáže průsvitný motiv.

Archy se ze síta vyklápějí na plstěnce, podložky z hrubé vlněné tkaniny, které z nich odsají další vodu, a postupně se vrství na sebe. Když je komínek vlny a papíru dostatečně vysoký, vloží se do lisu, který ho zbaví vody. Potom papír putuje na sušení, buď na rošty do sušárny, nebo do parní sušičky, která pracuje podobně jako mandl.

Dnes ji obsluhuje Jana Čundrlíková, která nastoupila asi před rokem. „Předtím jsem pracovala v pekárně, taky v cukrárně a porůznu v obchodech. Ale nejsem poslední, kdo sem přišel, asi před dvěma týdny nastoupila Julia, Ukrajinka,“ zmíní novou kolegyni, která ještě neumí moc česky, zatímco vkládá čtyři archy papíru mezi válce. Hřejí mírně jako žehlička, a pokud je papír vlhčí, je možné ho uvnitř i chvíli nechat, aniž by se spálil.

Kvůli mimořádné zakázce tu potkáváme i bývalou mistrovou, která nedávno odešla do důchodu, ale stále chodí vypomáhat. „Pracovala jsem tu skoro čtyřicet let. Přistěhovali jsme se v roce 1984 a já nechtěla kvůli malým dětem dojíždět za prací do Šumperka,“ vysvětluje Danuše Chromková, jak se coby vyučená dámská krejčová dostala k ruční výrobě papíru. Právě pracuje u kalandru, v němž vyhlazuje papír obsahující staré bankovky.

V Losinách se vyrábějí také kaligrafické papíry, které musí být velmi dobře vyhlazené, aby se na nich kaligrafické pero nezatrhávalo a barva se nerozpíjela. Proto se papír ještě zušlechťuje klížením. „Buď se do klihu ponoří už hotové archy usušeného papíru a znovu se suší, nebo se klih přimíchává rovnou do hmoty. Tohle všechno tady děláme ručně úplně stejně jako předkové, kteří samozřejmě používali jen kostní klih. Pokud ho zákazník z nějakého důvodu vyžaduje, umíme to taky,“ popisuje Šoch.

Klížidlo si zaměstnanci v papírně vaří sami ve velké nádobě, pod kterou se dřív topilo ohněm, dnes se využívá pára. Jeho příprava jim obvykle zabere celý den. Ještě horké ho přečerpají do kádě. Usušený papír naskládaný na sebe do takzvané knihy se do něj pak namáčí. „Musí se počkat, až vyprchají všechny vzduchové bubliny, a potom se přenese do lisu,“ ukazuje Šoch na nejstarší funkční zařízení, které v papírně používají. Pochází z 18. století. Dnes je ale káď prázdná a lis bez obsluhy.

„Potom musí přijít všechny ženské a ten slisovaný balík rozlistovat, aby se mezi papír dostal vzduch. Rozlistovaný putuje zpátky do sušárny,“ dodává. Papír se znovu suší rozložený na sítech asi tři nebo čtyři dny. Usušené zvlněné archy papíru se pak vkládají do suchého lisu, který odstraní největší nerovnosti, a nakonec se ještě zastudena vyhladí na dvouválcovém kalandru, který taky pochází ze starého inventáře - pracuje se na něm od roku 1883.

Další, tentokrát už nefunkční exponáty jsou k vidění v muzeu. Například speciální tkalcovský stroj, na němž se z jemných drátků tkala síťovina pro výrobu sít. Když návštěvník projde muzeem, může si na závěr v nově zrekonstruované budově papír sám vyrobit a odnést si ho domů. V srpnu papírna taky tradičně pořádá víkend, kdy je možné vidět nejen výrobu papíru, ale i ukázky kaligrafie nebo výroby obálek.

„Samotná výroba probíhá naprosto stejně, tak jak probíhala už v 16. století. Na té se nic nezměnilo, nemění a předpokládám, že se ani měnit nebude. Nemáme ambice začít papír vylepšovat, podobně jako to dělají někteří naši konkurenti, kteří potahují papír různou chemií, aby se na něj lépe tisklo. Sice jsme o tom chvíli taky uvažovali, ale rozhodli jsme se držet se raději tradice,“ vysvětluje Pavel Šoch.

Nedávno si dokonce vyzkoušeli, jak se bude jejich papír chovat při tisku, a to společně s fotografem, filmovým režisérem a scenáristou Ivanem Fílou: „Dopadlo to dobře a stačilo k tomu vyhlazení na kalandru, které běžně používáme.“ Vznikla tak limitovaná edice devatenácti fotografií, které Fíla nafotil právě v Jeseníkách, a prodejní výstava.

Mimochodem, velkolosinská ruční papírna je ceněnou památkou nejen díky zachované budově a funkčnímu zařízení, ale taky díky důslednému dodržování tradiční ruční výroby. I proto se ji Česko pokouší zapsat na seznam světového dědictví UNESCO.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Ruční papírna Velké Losiny