Osvětim: město zdeformované válkou

V úterý 27. ledna si svět připomněl 70. výročí osvobození osvětimského tábora. Do Prahy, kam se letos část oslav přesunula, přijeli představitelé čtyř vítězných států a další významní státníci, pozvaní byli šéfové parlamentů všech 47 zemí, které v roce 2009 při českém předsednictví EU podepsaly takzvanou Terezínskou deklaraci zabývající se odkazem holokaustu.

Než došlo k osvobození Osvětimi, prošlo si městečko doslova peklem. Ve zdejších třech táborech během druhé světové války zahynulo více než milión lidí, převážně Židů. Přesná čísla už dnes nelze dohledat. Ve dvou hlavních táborech — Osvětim I a Osvětim II-Březinka — je dnes zřízeno muzeum a památník obětí.

Celé město je nabité lidskými příběhy. Většinou tragickými, ale sem tam se najde i nějaký se šťastným koncem.

Možná to někoho překvapí, ale Osvětim je nejnavštěvovanějším místem Polska. Táborový komplex je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a stal se jakýmsi poutním místem, kam každoročně míří statisíce návštěvníků. Nejvíc je samozřejmě Poláků, mezi nimi vidíme skupinky polských skautů-harcerů, ale potkáme tu i výpravy posledních přeživších pamětníků, bývalých vězňů a jejich potomků.

Pravidelně se tu můžeme setkat i s mládeží z Izraele. Je přeci jen něco úplně jiného číst si o válce v knize, anebo vidět na vlastní oči místa, kde lidé tolik trpěli.

Jako většina návštěvníků i my nejprve zamíříme do tábora Osvětim I, kde se zachovala řada zděných budov. Na rozdíl od druhého osvětimského tábora, kde byla většina baráků dřevěných.

Z průvodce se dozvídáme, že Němci po dobytí Polska na začátku druhé světové války připojili Osvětim k Říši, přejmenovali ji na Auschwitz a ve zdejších bývalých kasárnách rakousko-uherského dělostřelectva založili 27. dubna 1940 koncentrační tábor. Na jeho vybudování sem přivezli vězně z Dachau a mezi dozorci byli kromě příslušníků oddílů SS i němečtí kriminálníci z tábora Sachsenhausen.

Prvními vězni byli především Poláci. Fakta říkají, že v březnu 1941 jich zde bylo už 11 tisíc. Tábor Auschwitz I byl původně určen jen mužům a v letech 1941 a 1942 sem byli soustředěni sovětští váleční zajatci.

Než se ocitneme mezi ostnatými dráty, musíme stejně jako někdejší vězni projít vstupní bránou s nechvalně známým, až výsměšně působícím nápisem Arbeit macht frei. Překládá se jako Práce osvobozuje, což by se dalo brát jako falešný slib možné svobody… Jde přitom o parafrázi biblického citátu Wahrheit macht frei čili Pravda osvobozuje.

Vězni si citát nad vstupem do lágru doplňovali po svém: Arbeit macht frei durch Krematorium Nummer drei (Práce osvobozuje — skrz krematorium číslo tři).

Zdejší nápis, který na příkaz nacistů vytvořil vězeň Jan Liwacze, umělecký kovář, má ve slově ARBEIT písmeno B obráceně: horní bříško je větší než dolní. Možná šlo jen o náhodný omyl, mnozí ale tvrdí, že písmenem daným vzhůru nohama chtěl dát tvůrce symbolicky najevo svůj odpor proti nacismu.

Před pěti lety, v noci ze čtvrtka na pátek 18. prosince 2009, došlo k nevídané události. Nápis z brány koncentráku zmizel. Neslýchaná krádež pobouřila mnoho lidí, zejména v zahraničí, polské ministerstvo kultury vypsalo odměnu sto tisíc zlotých za pomoc při nalezení památky.

Pachatelé skandální krádeže byli nakonec dopadeni. Šlo o zlodějskou partu Poláků pracujících pro švédského sběratele a nápis se našel rozlámaný na tři části. Podařilo se jej opravit a opět vrátit na jeho místo.

Z pochopitelných důvodů bychom byli raději, kdyby tu žádná česká stopa nebyla. Vězňům z Čech a ze Slovenska je však věnována expozice v jednom z domů tábora Osvětim I. A také jsme tu několik česky mluvících návštěvníků potkali.

Budovy, kde byli vězni ubytováni, odděloval drátěný plot, ten navíc střežily hlídky ve strážních budkách. V každé z velkých budov je dnes jiná expozice — v jedné najdeme i českou a slovenskou.

Chtějí nám ukázat mechanismus deportací z někdejšího protektorátu Čechy a Morava do Osvětimi v kontextu okupační politiky nacistického Německa. Najdeme tu třeba seznam koncentračních táborů, do nichž byli deportováni vězni z Čech a Moravy. V polovině roku 1941 se k nim přiřadil i tábor v Osvětimi.

Snad nejvíc na návštěvníka v expozicích zapůsobí vitríny plné lidských protéz, ostříhaných vlasů, v klubku drátů rozpoznáme brýle tisíců lidí naházené na hromadu, v další výkladní skříni je množství bot, včetně dětských, dále pak desítky kufrů se jménem na víku, v nichž si vězni mohli něco málo věcí přivézt do lágru…

Druhý vyhlazovací tábor Osvětim II-Březinka (německy Birkenau) najdeme o tři kilometry dál. Odtud pocházejí ony z filmů známé záběry vlaku zajíždějícího branou dovnitř, do míst, kde symbolicky končí koleje… Tady je i ona rampa, kde se po příjezdu hrála ruleta o život — z jedněch se stali vězni, druzí rovnou skončili v plynové komoře.

Z nekonečné řady dlouhých dřevěných domů se jich tu zachovalo jako muzeum jenom několik. I to na prohlídku stačí. Když si člověk představí zimu, jaká tu musela panovat, a vidí tvrdé pryčny, kde se museli vězni mačkat v nedostatečném oblečení. A ještě k tomu to psychické týrání, při němž netušili, kolik času jim ještě zbývá.

Životní osudy nespravedlivě vězněných si jsou v lecčems podobné, ale přece jen se v nich objeví výjimky. Někteří často skoro zázrakem přežili. Vzpomínám si na vypravování spisovatele Arnošta Lustiga, který se svými životními zvraty nedělal žádné tajnosti.

V listopadu 1942 se dostal jako mladý kluk do terezínského ghetta, v roce 1944 neunikl transportu na východ, ale se štěstím a díky malé lži, že umí řemeslo, o kterém ve skutečnosti neměl ani páru, přežil selekci v Osvětimi. Ke konci války, 13. dubna 1945, dokonce uprchl z transportu smrti do Dachau.

Podobně Michal Kraus, původem z Náchoda, musel 17. prosince 1942 jako dvanáctiletý i s rodiči nastoupit do nákladního vlaku mířícího z Hradce Králové do Terezína. Po roce nastupoval do vlaku znovu, tentokrát směr Osvětim. Michal prožil několik let věznění, kde trpěl hladem a ponižováním. Přežil dokonce tyfus a smrt obou rodičů. Psal si „dětský“ deník, aby nic z toho nezapomněl.

Po válce se jako zachráněné židovské dítě dostal do Kanady a pak přesídlil do USA. Stal se architektem a jeho deník je uložen v archívu Muzea holokaustu ve Washingtonu. V roce 2012 vyšel u nás knižně.

Je známo i několik případů, kdy se vězňům podařilo z Osvětimi uniknout, jako to 7. dubna 1944 dokázali dva slovenští Židé Alfred Wetzler a Rudolf Vrba. Ti po svém útěku z Březinky jako jedni z prvních informovali svět o prožitých hrůzách ve zprávě sepsané koncem dubna 1944 v Žilině.

Naopak nadaný chlapec z Prahy Petr Ginz, ačkoliv měl židovský původ jenom z poloviny, byl internován v Terezíně, kde s kamarády jako čtrnáctiletý vydával časopis. Na podzim 1944 odjel jedním z posledních transportů do Osvětimi-Březinky. A podle očitého svědectví byl hned na osvětimské rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor.

Procházím se vedle kolejiště, kde stojí jeden historický vagón na ukázku, v jak nelidských podmínkách sem lidé cestovali. První velký transport s 999 židovskými ženami z Popradu dorazil do Osvětimi 26. března 1942. Následovalo 798 brněnských žen. A poté už přijížděl jeden vlak za druhým.

Podle odborných odhadů v osvětimských táborech zemřelo 1,1 až 1,5 miliónu lidí. Většina z nich byla zavražděna plynem Cyklon B, tisíce dalších potkala smrt z nedostatku potravy, kvůli otrocké práci, kterou museli vykonávat, a nulové zdravotnické péči, další se stali obětí lékařských pokusů.

Památník obětí holokaustu v Osvětimi loni navštívilo rekordních jeden a půl miliónu lidí z celého světa. Přitom asi 70 procent návštěvníků jsou mladí lidé — pro ně také existují programy na podporu těchto exkurzí. Tato někdejší továrna hrůzy je bohužel také součástí české historie…