Ostrovy Cres a Lošinj: Dvojčata spojená pupeční šňůrou

Historie chorvatského ostrova Cres se začala psát již v sedmém století před naším letopočtem. Kdo ho navštívil, ví, že se jedná vlastně o souostroví. Pokrevním bratrem Cresu je Lošinj. Pupeční šňůrou je spojuje most přes Osorský průplav. Ten zde vykopali první obyvatelé ostrova Ilyrové, aby zajistili rychlejší námořní dopravu v severním Jadranu.

Ostrov v minulosti často střídal panovníky. Procházíte-li se hlavním, stejnojmenným městem Cres, na vlastní oči zjistíte, že největší vliv tu zanechali Benátčané. Italský starobylý design je tu patrný na každém kroku.

Kromě mnoha paláců se z dávné historie bohužel příliš památek nedochovalo. Obdivovat tak můžeme už jen zbytky městských hradeb, tři městské brány, jednu věž hodinovou, druhou obrannou.

Městské brány zdobí symbol města, který na první pohled vypadá jako lev. Při bližším ohledání už vám ale na něm začne být něco divné. Hlava připomíná koně s nepřiměřeně dlouhýma ušima, volskými rohy a ohnutým krkem jako labuť. Přední nohy zase patří supovi a ocas jen stěží zařadíte. Tahle zvláštní figura má charakterizovat povahu místních obyvatel, kteří jsou krásní a jemní jako mladí oři, ale když s nimi někdo špatně zachází, dokážou být nebezpeční jako lvi a vytasit své drápy.

Cres je sice největším chorvatským ostrovem, ale nejsou to lidé, kteří by tu hráli prim. Těch tu žije jen něco kolem tří tisíc. Po zdejší zemi se zcela volně prohání stokrát více ovcí, které spásají desítky druhů léčivých bylin. Ochutnat zdejší jehněčí recepty je proto povinností, stejně jako okusit ovčí sýr. Nejlepším místem je určitě jedna z nejstarších osad na ostrově Lubenice. Dnes už tu nastálo téměř nikdo nežije.

Zbylo tu jen posledních sedm statečných, pro které je místo srdeční záležitostí. Dříve tu bývala i škola, ale ta se nemá komu otevírat, když nejmladšímu starousedlíkovi je minimálně šedesát pět let. Zato je inspirující návštěva zdejšího malého hřbitůvku s úžasnou vyhlídkou.

Je vidět, že se tu dobře žilo, protože věk nebožtíků je vysoký. Vesnice ožívá především v létě, kdy si tu turisté pronajímají několik apartmánů. Kamenné křivolaké uličky nemají jména a poslední číslovka na domě nese cifru čtyřicet dva.

Panoramatický pohled z pravděpodobně nejvyššího místa vesnice vás ohromí. Zejména když váš zrak padne na pláž Sveti Ivan přímo pod obcí. Oblázky úhledné plážičky omývají vlnky smaragdového Jadranu. Při pohledu na ni zjihne srdce i toho největšího tvrďáka, který bezbranně uzná, že je to místo romantické jako hrom.

Dokonce i německý časopis Bild zařadil zdejší pruh bílých oblázků na patnácté místo ze čtyřiceti nejkrásnějších pláží světa. Poležet si tu může ten, kdo zde přistane lodí, nebo ten, kdo navštíví Lubenici. Právě odtud totiž vede strmá cesta z kopce dolů, která vám zabere necelou hodinku. Tušíte správně, cesta zpátky bude pěkná dřina, proto s návratem rozhodně nespěchejte.

Úchvatná pláž totiž ukrývá poklad – dechberoucí modrou jeskyni, kterou musí vidět každý, kdo navštíví ostrov. Sluneční paprsky sice v odpoledních hodinách vykouzlí uvnitř skal sytěji modrou podívanou, ale také tu bude daleko větší nával turistů.

My jsme proto raději do jeskyně připlavali dopoledne. Na prohlídku si vezměte voděodolnou baterku, abyste si mohli posvítit nejen pro lepší orientaci v prostoru, ale také proto, abyste zahlédli malou kolonii netopýrů.

Když se řekne poklad, každý si hned představí hromadu zlata či blyštivých kamínků. Na Cresu také jeden šutřík našli, ale rozhodně se neleskne. Objevili ho na hřbitově v tradiční rybářské vesničce a jednalo se o náhrobní kámen. Deska pochází z jedenáctého století a stojí na ní dvojjazyčný text psaný dvěma abecedami. První řádek je vyrytý ve staré chorvatštině hlaholicí a ten druhý a třetí je psaný latinsky ve středověké latince.

Na desce jsou stará chorvatská lidová jména tří generací příbuzných, kteří jsou pohřbeni ve stejném hrobě. Jde o babičku Tehu, syna Bratohna a vnuka Junu. Originál desky je zabudovaný do zdi sakristie farního kostela Panny Marie.

Ještě více než ovcí na ostrově napočítáte olivových stromů. Skutečně jich tu roste více než tři sta padesát tisíc. Jen pouhá polovina z nich však je patřičně opečovávaná. Takové množství stromků nemá kdo obdělávat. Když se podíváte do krajiny, pochopíte proč. Je to neskutečně těžká práce.

Olivovníky rostou všude po okolních kopcích a jejich majitelé by k nim jen těžko šplhali a starali se o sady způsobem, jakým je potřeba. Jak už to na ostrovech chodí, půda je tu kamenitá, a abyste mohli zasadit strom, musíte mu nejdříve vytvořit prostor.

To znamená vzít do ruky každý kámen a někam ho přesunout. To je důvod, proč všude v krajině vidíte kilometry a kilometry suchých kamenných zdí, které drží jen silou gravitace a lidské šikovnosti. Creský olivový olej je vyhlášený a vyrábí se převážně z odrůd Šimjaca a Plominka, které jsou na ostrově původní.

Již třicet let funguje ve vesničce Beli záchranné a návštěvnické centrum, které se věnuje jedné z největších atrakcí ostrova – supům bělohlavým. Minulý rok jich zachránili celkem dvanáct. Zdejší populace je původní, což je vzácné. Na mnoha místech museli lidé elegantní mrchožrouty do přírody znovu vypustit, ti zdejší však přežili všechny nástrahy moderního světa. Místní záchranáři se perou se čtyřmi největšími problémy. Supi se musejí potýkat s nedostatkem potravy, jedy, turisty a s elektrickým vedením.

Sup bělohlavý není žádný drobeček. Tělo s rozpětím křídel téměř tři metry už dokáže spořádat pořádnou porci masa, kterého je ve volné přírodě nedostatek. Záchranáři proto skupují od místních farmářů uhynulá zvířata a na tajném místě je ptákům servírují. Bohužel vlci, kteří se vyskytují ve zdejších lesích, jsou hotovou pohromou pro farmáře, kterým napadají stáda. Ti se jich zbavují tím, že je tráví. Uhynulý kus pak leckdy sežere sup.

Třetí hrozbou jsou lodě, které připlouvají blízko k útesům, aby se turisté dostali co nejblíž k hnízdům. Divoké ptáky, zvláště pak mláďata, svým hlukem vystresují, snaží se uletět, ale místo toho spadnou do moře. A nakonec – zkuste roztáhnout třímetrová křídla a dotknout se dvou elektrických drátů zároveň. Jiskřivý zážitek je v podstatě jistotou smrti.

Při návštěvě Cresu můžete kromě Lošinje poznat i další nedaleké ostrovy jako například Susak či Ilovik, který je charakteristický spoustou rozkvetlých květin. Oba ostrovy jsou maličké a pohybovat se tu můžete pouze pěšky či na kole. Auta sem nesmí a ani by neměla kudy jezdit. Když přijede turista, ubytovatel ho u mola čeká hezky s kolečkem, do kterého naloží kufr, zbytek už je v režii práce svalů.

I když se to může zdát jako nevýhoda, opak je pravdou. Díky tomuto opatření je tu krásně. Naprosto čistý vzduch, příroda si roste, kde chce, a ten božský klid je k nezaplacení.

Susak má ale ještě jedno tajné eso v rukávu. Je kompletně písečný, což z něj mezi ostatními chorvatskými ostrovy dělá naprostý unikát. Zdejší písek je navíc ještě léčivý, proto není výjimkou zahlédnout lidi zahrabané až po krk v sypkém zlatu. Nikdo neví, kde se tu jemný písek vzal, protože se nenachází na žádném z okolních ostrovů.

Ostrované si říkají Sansegoti a mluví vlastním dialektem, který je směsicí starochorvatštiny, italštiny, francouzštiny a němčiny. Když vystoupíte na Susaku z lodi, hned si všimnete pestře pomalované zdi, kterou občas zdobí křestní jména. Je to připomínka lidí, kteří v šedesátých letech opustili ostrov a emigrovali většinou do Hobokenu v New Jersey. Někteří si to namířili do Francie, Kanady, Argentiny nebo do Austrálie. A že jich bylo.

Komunistický režim, který začal znárodňovat zdejší farmy, vyhnal devadesát procent obyvatelstva. Americká diaspora nejen udržuje susacké tradice a jazyk, ale bývalí emigranti pravidelně navštěvují svou původní vlast. Dokonce je těmto lidem věnovaný jeden den v roce – a tím je poslední červencová sobota. Den emigrantů, jak mu místní slavnostně říkají, je plný zábavy a tradičních veselic.

Vycházka na hřbitov je někdy velmi poučnou exkurzí. Když navštívíte ten susacký, zjistíte, že jen těžko budete na náhrobcích hledat jiná příjmení než těchto osm: Busanić, Hrončić, Matesić, Mirković, Morin, Picinić, Skrivanić a Tarabokija. S tím souvisí logický závěr. Ano, zdejším chudákům nezbývalo nic jiného než příbuzenské křížení. A na některých z nich je to vidět.