Článek
Přitažlivých měst je na ostrově sice víc, ale žádné z nich neoslní podobně rozsáhlou nabídkou. Vítejte v Puertu de la Cruz.
Půl páté ráno. Absolutní tma. Do hotelového pokoje v osmém patře se vkrádá pravidelný dech Atlantiku – a také usilovný zpěv kohoutů, divoce žijících v táhlé roklince svažující se dolů až do těsné blízkosti lávové Zahradní pláže (Playa Jardín). Od výše zmíněné hodiny je na programu místy vysloveně sborový zpěv, sólisti na sebe ovšem občas upozorní již ve tři ráno. Hlasy jasnými, silnými. Jásavě zvoucími do nového dne.
Ve jménu svatého Filipa
Ten vítáme na pláži pokryté temně šedým pískem. Umělou lagunu chráněnou vlnolamem z betonových bloků dotváří všudypřítomná bohatá vegetace; na spoustě míst si tu (a nejen v Puertu de la Cruz) návštěvník připadá jako v botanické zahradě. I když ta skutečná se rozkládá o něco dál a výš.
Dojem umocňují strmé vrchy klenoucí se nad městem. Během květnového týdne byly takřka permanentně zabořené v mračnech, takže nejvyšší horu Tenerife – i celého Španělska – Pico del Teide (3718 m n. m.) až takto z dálky vidět nebylo.
Plus minus dvacet stupňů teplé (chladné) vlny lákají k osvěžení, několik plavců se houpe ve vlnách, ale před námi je další prohlídka města. V těsném sousedství místy značně členitého pobřeží míříme k historickému centru.
Na východním okraji pláže na sebe upozorňuje Pevnost sv. Filipa (Castillo de San Felipe). Své místo obsadila v úvodu 17. století, kdy tu byla v letech 1599 až 1604 ze sopečného kamene postavena, aby střežila vstup do přístavu před piráty a nepřátelskými loďmi. Přístav nechal vybudovat král Filip IV. – a právě jeho jméno dostala pevnost k trvalému užívání.
Filipovo jméno má ostatně i již zmíněná nedaleká rokle s kohoutími pěvci: Barranco de San Felipe.
Sanatorium na počátku turistické invaze
První hotel v Puertu de la Cruz vyrostl v roce 1892; to již nějakých sto let bylo město v hledáčku anglických cestovatelů, které uchvátilo zdejší příjemné, mírné podnebí. Rádi sem jezdili výtvarníci, přírodovědci – a rovněž pacienti, či chcete-li klienti, prvního zdejšího léčebného sanatoria (otevřeného v roce 1866), což se všeobecně vnímá jako počátek mezinárodního turistického ruchu na Kanárských ostrovech.
V té době význam Puerta de la Cruz, jež vzniklo jako obchodní část dnes sousední La Orotavy a za přístav bylo španělskou korunou uznáno v roce 1603, značně vzrostl. Mimo jiné i v reakci na přírodní katastrofu nedalekého Guarachica, jež bylo i s přístavem devastováno sopečnou erupcí a proudy lávy v roce 1706.
Když jsme se ponořili do části letopočtové, tak ještě podnikněme malý pochod proti proudu času: ke Španělsku byly Kanárské ostrovy připojeny v roce 1479; ve 2. století před naším letopočtem ostrovy osídlili Guančové, historické záznamy o nich hovoří jako o postavách urostlých, vysokých, světlovlasých a modrookých, odborníci soudí, že některé výrazy z jejich jazyka se podobají jazyku berberskému; vůbec první obyvatelé měli do této oblasti přijít někdy před pěti tisíci lety (okolo roku 3000 př. n. l.), pravděpodobně ze severní Afriky.
Ale teď zpět do ulic Puerta de la Cruz.
Gracias, gracias…
Slaný vzduch, hlasy turistů, jimž odpovídá echo zpěněného příboje, pestré fasády domů, vůně kávy… Procházka je to velice příjemná. Podobně jako celý pobyt často protkaná slovy díků. V nejedné situaci zazní zvukomalebné gracias…
Například i na přechodu pro chodce. Zdá se, že řidiči tu mají v sobě přímo zakódovánu povinnost, že zastavit prostě musí. Třeba i na poslední chvíli. A když jim chodec z nějakého popudu přesto pokyne, aby pokračovali, vyklání se z okénka, gestikulují a opakovaně volají své gracias, jako by jim člověk právě prokázal obří laskavost.
Blížíme se k náměstí Plaza de la Iglesia, to na sebe upozorňuje již z dálky, coby šedý nepřehlédnutelný maják se nad ním tyčí šedá věž trojlodní katedrály. Kostel Nuestra Señora de la Peña de Francia pocházející z konce 17. století je hlavním městským svatostánkem. Čemuž – v porovnání s okolními kostely – odpovídá i interiér. Tvoří jej tři lodě oddělené půlkruhovými oblouky na toskánských sloupech, působivý oltář a bohatá výzdoba a výbava (barokní sochy, obrazy, varhany instalované v roce 1814…). Mladší je i sama vysoká věž – postavena byla koncem 19. století.
Aklimatizace se nezdařila, rostliny zůstaly
Jelikož jsme v historickém centru, jako další trasa se nabízí přesun jižním směrem k Botanické zahradě (Jardín Botánico). Před námi jsou necelé dva kilometry chůze (alternativně je možné svěřit se autobusu, případně taxíku) – a po jejich zdolání třicet tisíc rostlinných druhů.
Botanická oáza patří k nejstarším svého druhu na světě, založena byla v roce 1788. A to na přímý královský pokyn panovníka Karla III. jako aklimatizační přestupní stanice pro rostliny, dovážené hlavně z Indie a Latinské Ameriky, jež měly po přivyknutí místnímu klimatu ve finále doputovat na území kontinentálního Španělska. Aklimatizaci ovšem provázely problémy, a tak rostliny Puerto de la Cruz nakonec neopustily.
Tak jednoduché to dál se zahradou, která se dnes rozkládá na 25 tisících metrů čtverečních, ovšem nebylo. Neúspěch projektu ji poznamenal, po letech chátrání se jí ale naštěstí ujal švýcarský botanik Hermann Josef Wildpret – a hrozící zánik byl odvrácen.
Mezi zmíněnými 30 tisíci exempláři jsou i některé přes 200 let staré, tzn. že ještě z časů, kdy byla zahrada založena.
S papoušky ve znaku
I zasvěcené hlasy mají s tím místem jakoby problém: některé tvrdí, že se vlastně o zoologickou zahradu nejedná, že v ní absentuje řada zvířecích druhů, zatímco jiné hlasy tutéž lokalitu vychvalují a považují za jedno z nejlepších zoo na světě. Nekončící příval návštěvníků je jasnou odpovědí, jak se k existenci areálu známého pod jménem Loro Parque postavila veřejnost.
Na rozdíl od botanické zahrady, kde vstupné činí v podstatě symbolická tři eura, zde si zájemce trochu připlatí (42 eur), ovšem nabídka je přebohatá a na 13,5 hektaru až skoro neuvěřitelná. Botanická část s palmami, bambusovým pralesem i orchidejemi se tu prolíná se zoologickou, stezky se klikatí přírodními zátišími, procházejí pavilony, občas člověka posadí do hlediště vodních amfiteátrů…
Zpočátku výhradně papouščí areál vznikl v roce 1972, postupem času k současným 300 druhům těchto opeřenců přibyli další živočišné druhy, včetně lvů či goril. Značné popularitě se tu těší tučňáci v naprosto věrohodné nápodobě antarktického prostředí, delfíni se svým vystoupením v jednom z „amfiteátrů“, kosatky předvádějící své dovednosti jen o pár stovek metrů dál (součástí programu jsou od roku 2006) a pochopitelně i papoušci v akci.
Kdo nemá pocit, že akutně potřebuje osvěžit, měl by si v hledišti kosatčího amfiteátru sednout nad sedmou řadu. Na nižší partie jsou během show totiž hravými kytovci s gustem vysílány nemalé přílivové vlny, produkované zejména ocasními ploutvemi. I z dálky jsem nabyl dojmu, že to ty vodní savce baví, že si to – jak se s oblibou říká – užívají.
Kam dál?
Kromě několika cílů zmíněných v úvodu, případně plavby na sousední, 32 kilometrů vzdálený ostrov La Gomera, toho jistě objevíte ještě dost a dost v samotném Puertu de la Cruz. Například asi kilometr západně od zoologické zahrady milovníky přírodních krás v části zvané Punta Brava potěší vyhlídky na členité pobřeží a zátoky plné až bizarních skal.
Slunná Andalusie je ideální destinací na roadtrip. I s dětmi
Když jsou vodopády v Bobří soutěsce při síle
Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Španělska