Ostrov vonící čajem. Turisty na něj láká i nemravná skalní erotika

Při pohledu dolů mě jímá závrať. Stoupám vzhůru po strmém kovovém schodišti připevněném k úbočí Lví skály, nejznámější přírodní památky na Srí Lance. Sigiriya bývala kdysi pevností, jejíž vstup strážil ohromný lev – procházelo se přímo jeho chřtánem.

Dnes už na vrcholu stolové hory mnoho nezbývá, výhled do krajiny je však ohromující. Všude, kam se člověk rozhlédne, se rozprostírají lesy v různých odstínech zelené. Po vyšlápnutí stovek schodů je panorama řádnou satisfakcí. Člověk by skoro zapomněl, jaké panuje nesnesitelné vedro, před sluncem se tu nedá prakticky utéct.

Sigiriyu provázejí nejasné okolnosti vzniku, tedy lépe řečeno skalní pevnost, jež na hoře stála. Často se hovoří o tom, že šlo o palác neřesti, kde byly orgie snad na denním pořádku. K této verzi přispívají zejména erotické malby z 5. století, které jsou vyobrazeny v jedné části skály. Žen s velmi bujným poprsím je necelá dvacítka, původně jich mohlo být až 500 a podle všeho jde o příslušnice harému krále Kassapy, jenž nechal pevnost zbudovat.

Těžko říct, zda zvědavce na Sigiriyu více lákají výhledy do krajiny nebo na erotické skalní malby. Akty jsou každopádně jedinou součástí ohromného komplexu, který čítá i bývalé zahrady s jezírky, kde se nesmí fotit. Tak či tak je Lví skála pouhou špičkou ledovce turistické nabídky Srí Lanky. Ale hezky popořadě…

Srí Lance, jejíž tvar připomíná kapku či slzu, se někdy přezdívá ostrov slonů, úsměvů nebo čaje. Lze se jen dohadovat, co z toho je příznačnější – sloni cejlonští tu v divočině skutečně žijí, ačkoli turisté je častěji mohou spatřit ve sloních „útulcích“. Úsměvy na tvářích obyvatel jsou také prakticky všudypřítomné, snad i proto se tu každý musí zákonitě cítit vítán. Čaj pak tvoří samostatnou kapitolu, o které by se daly napsat tisíce slov.

Oblasti, kde se čaj pěstuje, jsou ideálním protipólem k dusnému a vlhkému pobřeží. Známé je například město Nuwara Eliya, jemuž se říká malá Anglie.

Právě Britové tu před více než 150 lety s pěstováním čajovníku začali, našli pro něj velmi vhodné podmínky – stabilní klima, ani příliš horké, ani příliš chladné. Ve městě si někdejší obchodníci postavili řadu rozlehlých usedlostí a domů v tudorovském stylu, které jsou tu dodnes k vidění a celému místu dodávají vskutku zvláštní nádech. Na jedné straně tu panuje typický asijský chaos, na straně druhé jsou tu pečlivě udržované promenády u jezera s dokonale zastřiženým trávníkem.

Klima je tu oproti jiným částem Srí Lanky skutečně značně odlišné, Nuwara Eliya je asi jediným místem na ostrově, kde hotely nedisponují klimatizací, ale topením a kde místní obyvatelé při 20 stupních Celsia navlékají kulichy a bundy, zatímco Evropané se konečně přestávají ustavičně potit. Je pravda, že večer a přes noc je vzduch vyloženě svěží a obléct si mikinu není vůbec špatný nápad.

Z malé Anglie se lze rozjet všemi směry do světa nekonečných zelených čajových plantáží. Mezi nimi stojí i manufaktury, kde se lístky zpracovávají, poté buď putují na čajovou burzu, anebo se coby hotový produkt rovnou balí a prodávají se, a to za naprosto směšné částky. Hlavním artiklem je tedy černý čaj, zelený tu není zastoupen tak hojně jako třeba ve Vietnamu, Číně či v Japonsku. Což je bezpochyby dáno britským vlivem.

Z okna drncajícího vlaku pozoruji měnící se krajinu. Jak opouštíme město, kolem dokola se objevuje čím dál více kopečků a rovně zastřižené keříčky čajovníku. Samozřejmě je možné si půjčit auto a vydat se do světa plantáží po silnici, jenže návštěva Srí Lanky by bez jízdy po místní železnici nebyla kompletní – to před pár lety konstatoval také turistický průvodce Lonely Planet.

Od vlaků nečekejte žádný přebujelý luxus ani nadměrnou rychlost, jde spíše o zážitkovou jízdu určenou ke kochání. Za takovou se ve Švýcarsku platí nemalé částky, na Srí Lance však nikoliv.

Do Nuwary Eliye je záhodno vyrazit z města Kandy, které láká na jedno z nejposvátnějších míst Srí Lanky, a to chrám Buddhova zubu. Jak už název napovídá, jeho hlavní dominantou je Buddhův zub, který je však pečlivě ukryt před zraky návštěvníků a věřících, přece jen je takovou relikvii potřeba ochraňovat. O to víc, že podle legendy padne celá srílanská kultura, pokud bude zub zničen.

Chrám Buddhova zubu se kromě své spirituální povahy proslavil také teroristickým útokem v roce 1998, kdy v jeho blízkosti separatističtí Tamilští tygři odpálili bombu v zaparkovaném automobilu. Stavbu to výrazně poškodilo, ale dnes už byste šrámy po výbuchu hledali marně.

Ale zpátky k železnici. O její rozvoj se velmi postarali Britové. Ti tu po sobě zanechali také jedno z nejnavštěvovanějších míst Srí Lanky, slavný devítiobloukový viadukt mezi městečky Ella a Demodara. Málokde se srocují takové davy jako právě zde. Přispívá k tomu samozřejmě i okolní scenérie – pod mostem se rozkládají čajové plantáže a kolem dokola bují džungle.

Srí Lanka se pyšní celkem osmi zápisy na seznamu UNESCO. Kromě Lví skály a města Kandy je dalším hojně navštěvovaným místem skalní chrám Dambula, jenž leží skoro v samém centru ostrova a zhruba 40 kilometrů od Kandy. Podobně jako u Sigiriye i tady hrají prim pestrobarevné nástěnné malby a množství soch Buddhů – těch je přes 150.

Jeskyně původně sloužily jako obydlí, což dokládají nálezy kosterních pozůstatků. S příchodem buddhismu se účel změnil a vznikl tak největší i nejlépe zachovaný jeskynní klášterní komplex na Srí Lance. Pocítit spojení s duchovnem je v takovém prostředí skoro hračka, návštěvníci sem totiž podle zvyklostí musejí vstupovat bosí a ve vhodném oděvu, který zakrývá ramena a kolena – platí to pro všechny nezávisle na pohlaví. Předtím je potřeba vyšlápnout poměrně strmý kopec, kde prakticky na každém kroku polehávají makakové bandar, srílanské endemické opice.

Primáti si turistů většinou nevšímají, ale není radno se zapomenout a nechávat věci bez dozoru. Drzost a rychlost makaků je pověstná a stačí krátký okamžik nepozornosti a už peláší pryč s lahví vody, v horším případě s něčím cennějším.

Makakové bandar jsou také nejčastějšími zvířaty, která mohou turisté spatřit při safari výpravách v místních národních parcích. Tím nejnavštěvovanějším je Yala na jihovýchodě ostrova u pobřeží Indického oceánu. Další fauna čítá buvoly, jeleny s bílými flíčky, kteří jako by vypadli z filmu od Disneyho, načančané pávy hovící si ve větvích a samozřejmě slony. Králem je ovšem levhart cejlonský. Komu se podaří ho spatřit, vyhrál jackpot.

Do národního parku by se nemělo nosit žádné jídlo, protože přitahuje zvířata. Naše skupinka se o tom okamžitě přesvědčila při zastávce pod jedním mohutným stromem, na kterém se krátce po našem příjezdu sešel opičí sněm.

Rychlost, s jakou jsou makakové schopní skočit do džípu, čapnout banán nebo cokoliv jiného, opět vyskočit ven a pelášit zpět na strom, je vážně neuvěřitelná. Vše se odehraje v rámci maximálně pěti sekund. Velkou banánovou loupež zlodějíčci hned oslavují hodováním na kořisti.

Opice jsou ale stále tou lepší variantou, kterou jídlo přitahuje. Před několika lety v národním parku Yala rozbil slon kly okno džípu, když hledal dobroty, a osazenstvo vozu bylo nuceno vyházet je ven. Pasažérům to pravděpodobně zachránilo život.

V prosinci si svět připomíná 20 let od ničivé tsunami, která v roce 2004 zasáhla jihovýchodní Asii, zejména Thajsko a Indonésii. Dorazila nicméně i na Srí Lanku, kde zdevastovala třeba město Galle, jehož koloniální část je zapsaná na seznamu UNESCO.

Město se oklepalo a dnes opět láká turisty. Ti sem jezdí obdivovat právě opevnění z dob nizozemské kolonizace, jemuž vévodí bílý maják. Ulicemi se potulují prodejci, kteří jsou opravdu vemlouvaví, a tak si od jednoho koupím malého vyřezávaného slona. No co, stejně jsem podobný turistický šmuk chtěl, takže mi to nevadí. Ostatní nabízené zboží ale s díky odmítám.

U pobřeží v okolí Galle je zajímavostí i místní neobvyklá tradice. Muži, nejčastěji odění jen v sarongu (pruh látky připomínající sukni), tu na štíhlých kůlech rybaří. Je to velmi působivý výjev, ale takových lze na Srí Lance koneckonců nalézt opravdu nepřeberné množství.