Ostrov Sv. Martin, krásné obrázky z Karibiku

Údaje o tom, jak to chodí na karibském ostrově Sint Maarten (holandská verze) nebo Saint Martin (francouzská verze), se u nás shánějí obtížně. Měli s tím potíže v bance, kde mi před léty, kdy jsem toho ani já moc nevěděl, dali nizozemské guldeny, jichž jsem se pak obtížně zbavoval. Teď už se pouze divili, k čemu mi budou na nizozemském ostrově dolary.

S plochou i počtem obyvatel asi jako Zlín je tento ostrov v Malých Antilách rozdělen na dvě části. Menší patří Nizozemsku, větší Francii. Ví se, kde jsou hranice, ale nikdo je nehlídá. Chcete-li poznat, ve které části se nacházíte, napoví třeba napětí zásuvek. Na francouzské straně je v nich 230 voltů, na nizozemské jen 120. Podle statistických údajů žijí na ostrově příslušníci 52 národností. V naprosté převaze jde o směs, v níž převládají potomci Afričanů, Holanďanů je 660 a např. Rumuni pouze dva.

Jak v holandské, tak ve francouzské části se mluví převážně anglicky a nejrozšířenější měnou je americký dolar. Ostrov je rozdělen prostě proto, že si na to všichni zvykli. Skoro bych se vsadil, že kdyby se jeho obyvatelé rozhodli spojit a vyhlásit samostatný stát, v Paříži ani v Haagu by se moc nebránili. Na St. Maartenu však mají dost rozumu na to, aby na něco podobného ani nepomysleli.

Na ostrov se dováží opravdu všechno. Snažil jsem se vypátrat, zda by se nenašla třeba banánovníková plantáž nebo malý závod na zpracování ryb, ale nic. Na trhu v Marigotu jsem chodil od stánku ke stánku, ukazoval na ananasy, manga, avokáda… Prodavači odpovídali: Santo Domingo, Florida, Portoriko…

Ještě patrnější je to ve velikých samoobsluhách: jamajský rum, holandské a francouzské sýry, čínské nudle, švýcarská čokoláda, americké hovězí, cejlonský čaj, polská zubrovka. Doma ovšem můžete panáka s odulými rty vydávat za dílo zdejšího řezbáře. Stejně nikdo nepozná, že je ze dřeva, které tu neroste, a že panáka vystrouhali kdesi na Haiti.

V roce 1960 žily na ostrově nějaké tři tisíce lidí, ve dvou hotelích bylo dohromady dvacet pokojů, na stráních se pásly krávy a kozy a zdejší muži vyplouvali každé ráno na moře lovit ryby. To dnes patří do pohádek, které se vykládají vnukům.

Tvrzení, že na ostrov se dováží opravdu všechno, není ani v nejmenším přehnané. Každý rok se sem letecky „doveze“ téměř milion návštěvníků a přibližně stejné množství se jich tu zastaví během okružní plavby Karibským mořem. Turismus se stal jediným (a celkem slušným) zdrojem příjmů státní kasy i domácích pokladniček. V bitvě, která trvala celý měsíc, odrazil španělský kapitán se svými bojovníky holandské vojsko, které chtělo španělské vetřelce ze St. Maartenu vypudit.

Za prokázané hrdinství byl kapitán odměněn. Španělská koruna vyhověla jeho žádosti, aby i se svými muži směl ostrov opustit a přenechat ho Holanďanům.

To však bylo v roce 1645. Od té doby se ledacos změnilo a získat místo v letadlech KLM nebo Air France, která z Evropy na St. Maarten létají, není nikterak snadné. Španělský kapitán se tu mohl cítit jako na zapomenuté vartě, ale pro dnešní Evropany je ta zapomenutá varta možná tou hlavní atrakcí.

Na St. Maartenu návštěvník ničím nestrádá, ale zdejší turismus se stále ještě nestal průmyslem. Vedle pláží s bary, restauracemi, lehátky a veškerým pohodlím jsou tu i takové, kde člověk může vychutnat exotiku a věčně teplé moře v iluzi samoty a soukromí. Vedle „umakartových“ Kentucky Chicken jsou tu i laciné hospůdky stranou obvyklých turistických tras, kde se dá povečeřet, zahrát si kulečník a vyzkoušet si některý ze tří nebo čtyř jazyků, jimiž domorodá společnost hovoří.

V nabídkách cestovních kanceláří jsou i vyhlídkové lety helikoptérou nebo výlety na okolní ostrovy a ostrůvky, lov mečounů. Na golfovém hřišti v Mullet Bay se hrají i mezinárodní turnaje, a pokud nemáte chuť navštívit večer kasino, na tenisových kurtech si můžete zahrát i při umělém osvětlení. Je pravděpodobné, že kdyby španělský kapitán měl stejný výběr, jako mají dnešní návštěvníci St. Maartenu, žádal by po vítězné bitvě rozumnější odměnu.

Na jedné z několika turistických map, k nimž jsem na St. Maartenu přišel, jsem ke svému překvapení objevil i zvláště vyznačené světelné křižovatky. Mám dojem, že jich na celém ostrově nebylo víc než pět. Mapa potvrzovala známé přísloví, že z nouze kartograf i semafory maluje. Ono toho totiž není moc, co by jinak na turistickou mapu namaloval.

Nad francouzským „hlavním městem“ Marigotem je pevnost St. Luis. Je to brána se zbytky hradeb s kanony, což dohromady dává přibližnou představu, jak to kdysi vypadalo. Ostatní dopoví výklad na informačních tabulích. Druhá pevnost se jmenuje Amsterdam a je nad holandským „hlavním městem“ Philipsburgem. Z hradeb toho zůstalo ještě méně, jedno ze dvou děl je převrácené a zarostlé trávou. Když tato dvě místa navštívíte, tak jste praktické studium dějin ostrova v podstatě vyčerpali. Víc toho prostě není. Žádné hrady a zámky či skanzeny.

Zato jsou tu obchody. Je jich v obou metropolích opravdu nepřeberně a stojí za to jich pár navštívit. St. Maarten je bezcelní zónou, takže některé zboží — např. drahá móda, hodinky, parfémy, šperky — tu vyjde až o třetinu levněji než u nás. Pokud si vyberete obchod, kde se smlouvá, tím lépe.

Turistické průvodce uvádějí, že na ostrově je celkem 37 pláží. Některé měří stovky metrů, jiné třeba jen dvacet. Nejznámější a nejpopulárnější je bezesporu pláž Maho. Moře, pruh písku, plot a kousek za ním práh přistávací dráhy mezinárodního letiště Princezny Juliany. Obrovská letadla prolétají nad pláží ve výši nějakých třiceti metrů, po přistání s řevem brzdí a za jejich motory se zvedá písečná bouře.

Milovníci silných zážitků si ještě více užijí, když letadla startují. Písečná bouře je ještě silnější, vítr rve z plotu odvážlivce nebo spíš magory, kteří se snaží soupeřit s motory mohutných tryskáčů. Loni to jednoho z nich stálo život. Úřady zpřísnily předpisy, ale popularita a návštěvnost pláže tím nijak neutrpěly.