Ostrov Lanzarote: Připoutejte se, přistáváme na Měsíci

Při pohledu z okénka klesajícího letadla by člověka takové hlášení ani moc nepřekvapilo. Krátery a rozlehlá lávová pole. Ta tmavší jsou čerstvá, světlejší barva převládá tam, kde sopky vybuchovaly před nějakými dvaceti tisíci lety.

Zanedlouho se při cestách po ostrově Lanzarote ujistíte, že sice nejste na Měsíci, ale když před vámi vyletí z díry v zemi několikametrový gejzír páry, zase trochu znejistíte a napadne vás, že tady ještě není hotovo.

Lanzarote, rozlohou o dost menší než litoměřický okres, je čtvrtý největší z Kanárských ostrovů a žije tam téměř 150 tisíc lidí. O jeho existenci věděli už Féničané a Římané, v roce 1312 tam přistál janovský mořeplavec Lanceloto Malocello. Přesto jsou faktické dějiny ostrova poměrně krátké. Začal je psát 1. září 1730 Andres Lorenzo Curbelo.

„Ozvalo se silné dunění, země se otevřela a z ní vyrostla mohutná hora, z jejíhož vrcholu šlehaly plameny,“ zapsal si katolický kněz z městečka Yaiza první řádky do kroniky, kterou pak vedl celých šest let, kdy vybuchovaly sopky jedna za druhou a řeky lávy zaplavily čtvrtinu ostrova. Co nezpustošila láva, to dokonal sopečný popel. V některých místech dosahuje jeho vrstva až pěti metrů.

Život po roce 1730 rozhodně nebyl žádný karneval. Desítka obcí a stovky hektarů vzácné úrodné půdy zmizely, obyvatele decimoval hladomor. Dvě staletí to bylo jako na houpačce, až přišla požehnaná 60. léta 20. století.

V posledních letech navštěvují Lanzarote bezmála tři milióny rekreantů a turistů ročně. Ostrov jim nabízí jak koupání a odpočinek na plážích, tak předestírá i stále se rozšiřující paletu zcela ojedinělých zážitků a možností. Nejlepší koupání je na jižním a východním pobřeží, kde je Atlantik klidnější a kde je méně větrno než na opačné straně. Rozlehlé pláže a všechno, co se dá čekat od městského letoviska, najde člověk v Puerto del Carmen. Tam v polovině šedesátých let turismus začal a dodnes nepřestal.

Byl v tom kus vizionářství, kterým oplývali „otcové“ Lanzarote. Nejprve „uhasili žízeň“, která vyprahlý ostrov sužovala. V roce 1965 tu začalo fungovat první zařízení na odsolování mořské vody v Evropě. Mezi vizionáře patřili i někteří podnikatelé. Barcalora Club, komplex bungalovů v zahradě na plážové promenádě v Puerto del Carmen využívá už čtyřicet let geotermální energii. Teplou vodu, klimatizaci i topení má prakticky zadarmo.

Od jiných míst na Kanárských ostrovech se Lanzarote liší i tím, že žádná obytná budova nesmí mít víc než čtyři patra. Sedmnáctipatrový Grand Hotel v Arrecife chtěli zbořit, ale pak ho nechali jako zdvižený prst: Podívejte, jak by to dopadlo, kdybychom developery pustili ze řetězu.

Na samém jihu ostrova je mys Punta del Papagayo. V několika zátokách tam jsou stejnojmenné pláže považované za nejhezčí na Lanzarote. Jede se tam pustinou po prašné cestě a za auto se platí, protože ta místa patří do přírodní rezervace. Jediným lidským zásahem je kemp, který funguje v hlavní sezóně, a hospoda s toaletami.

Pláže jsou i v pěším dosahu od letoviska Playa Blanca, které spolu s Puerto Calero patří k těm, co mají nos trochu nahoru. Jsou tam moderní hotely, značkové obchody, přístavy pro jachty, drahé restaurace (vedle těch obyčejných). Nespornou výhodou je, že tam nejsou takové problémy s parkováním jako v Puerto del Carmen, kde je to doslova katastrofa. Každý, kdo chce Lanzarote trochu poznat, si musí půjčit auto. A těch je na ostrově jen o něco méně než obyvatel.

Třetí rekreační oblastí je Costa Teguise na východním pobřeží. Také tam je několik hezkých pláží v nevelkých zátokách. Pláže – a možná i hezčí – mají i jinde na Kanárech. Velkou skupinou návštěvníků Lanzarote jsou turisté, jimž na rozdíl od rekreantů nestačí lehátko, slunečník a piňa colada.

Vedoucí místo mezi lanzarotskými vizionáři zaujímá César Manrique, o němž je řeč jinde. Právě on to boží dopuštění, které na ostrov dolehlo, obrátil v jinde nevídané přednosti.

Jeho přičiněním vznikl Národní park Timanfaya. Bezzásahové území, v něm je pětadvacet vulkánů a malpaís (lávová oranice), následky pohromy z počátku 18. století. Vede tudy úzká asfaltka, čtrnáctikilometrový okruh, kam smějí jen autobusy národního parku, které vás provezou skutečnou měsíční krajinou. Asi polovina návštěvníků ostrova tuto cestu absolvuje, protože nic podobného není v Evropě k vidění.

Od vulkánu Corona si láva prorazila pod zemí sedmikilometrový tunel k mořskému pobřeží. Na několika místech se jeho strop propadl. Jedno z těch míst využil Jesus Soto. Jeho dílo je známé jako Cueva de los Verdes. Zpřístupnil a nasvítil podzemní tunel tak, že tam vidíte barokní katedrálu, křížovou cestu, oltář, koncertní síň.

Jinou cestou šel César Manrique v Jameos del agua, což je jiný úsek téhož lávového tunelu. Restaurace, luxusní koncertní síň, podzemní tůň a modrobílý bazén, umělcem vymazlený prostor, v němž uváděly své modely Porsche i Ferrari a kde se fotí titulní obrázky módních časopisů.

Příjemné jarní počasí, které na Lanzarote panuje po celý rok, přeje skoro všem sportovním aktivitám. Na ostrově je několik středisek, kam jezdí trénovat zahraniční sportovci. Pravidelně se tam pořádají přespolní běhy a cyklistické závody, několik variant „železného muže“. V místech, která nepatří do chráněných oblastí, se jezdí na čtyřkolkách a na terénních motorkách.

Ke zvláštnostem patří i pěstování vína. Ve vrstvě sopečného popela se vyhloubí jáma ve tvaru trychtýře, aby ji nezafoukal vítr, postaví se u ní zídka z lávových kamenů a do půdy na dně trychtýře se zasadí réva. Pórovitý popel udržuje vlhkost a za chladných nocí vyzařuje teplo.

Vína se nevypěstuje mnoho, ale je prý velmi kvalitní, a hlavně je prostředkem, na který se nabalují další činnosti. Ve vinařství Rubicon jsou zařízeni na pořádání společenských akcí, ať jde o svatby, večírky nebo třeba kongresy. Hudební a kulturní festivaly, které se celý rok na ostrově pořádají, vrcholí slavností Tekutá hudba, jejímiž protagonisty jsou zpěv, dobré víno a dobré místní jídlo.

Jedním z nejhezčích zážitků na Lanzarote je návštěva nedělního trhu v Teguise, někdejší metropoli ostrova. Krásně zachovalé starobylé městečko má krátké dlážděné ulice spojující nevelká náměstí s kamennými domy.

Jsou tam galerie, domácí muzea, řemeslnické dílny. To vše se v neděli dopoledne otevře. Někde jen na koukání, jinde si můžete koupit obrázek, výrobek z kůže nebo z pálené hlíny. K tomu desítky stánků s podobným sortimentem, pouliční muzikanti, krátké folklorní vystoupení před katedrálou, stádo afrických koz, které lezou po kamenných stupních na střechu větrného mlýna, slepice s droboučkými kuřátky.

Po všem, co návštěvník na drsném ostrově viděl, je trh v Teguise jako pohlazení.

Ať se na Lanzarote vrtnete kamkoliv, všude narazíte na jméno César Manrique. Místní rodák, architekt a všestranně talentovaný umělec, ekologický aktivista, který sám neměl politické ambice, ale dovedně využíval vlivu svých přátel.

Jako dobrovolník se přidal k Frankovým pučistům, studoval v Madridu a v New Yorku, a když se v 60. letech vrátil do rodných míst, významně ovlivňoval z politického zákulisí dění na ostrově.

Kromě Národního parku Timanfaya a Jameos del agua patří k jeho dílům i Kaktusová zahrada, v níž vzdává hold pěstitelům rostlin, které se jednu dobu podílely na ekonomické prosperitě ostrova. Projektoval a dohlížel na stavbu Monumento campesino oslavující práci rolníků, kteří dokázali vykřesat úrodu z míst, kde nebyla voda ani úrodná půda. Postavil Mirador del río tam, kde za Franka sloužil jako dělostřelecký pozorovatel.

Téměř všechna stavení, zejména na venkově, jsou natřená na bílo, mají ploché střechy a okenice jsou modré nebo zelené. Čím jsou novější, tím důsledněji zachovávají pravidla tradiční architektury nerovných stěn a „nepravých“ úhlů. Také tohle na Lanzarote zanechal Manrique.

Díky svému vlivu na někdejší spolužáky, později místní politiky, prosadil mnohé kroky, které předešly tomu, aby turistický průmysl ostrov převálcoval. Díky jeho úsilí se Lanzarote stal biosférickou rezervací.

César Manrique byl důsledný nejen jako ekologický aktivista, ale i jako umělec. Když Kaktusová zahrada, tak se vším všudy. I madla dveří a vstupní brány symbolizují kaktus. V Jameos del agua je to zase krab, jehož vzácný druh žije pouze v tamní tůni. Symbolem parku Timanfaya, ohňových hor, je ďáblík, neboť jen mocnost pekelná mohla ostrovu přivodit takovou pohromu.

V roce 1992 zahynul César Manrique při automobilové nehodě. Nadace nesoucí jeho jméno však dál vysoko třímá prapor jeho odkazu.