Ostrava industriální: památky najdete v přírodě i v centru města

Za některými pozůstatky éry, kdy se Ostravě říkalo černá, jsme se vypravili s Janem Lenartem z Katedry fyzické geografie Ostravské univerzity, který zároveň v rámci spolku Pestré vrstvy chátrající památky popularizuje a usiluje o jejich oživení. Tvrdí, že přibývá zejména mladých lidí, kteří tento typ turistiky — stranou od davů a s možností objevovat — vyhledávají. Nejen pro ně průběžně aktualizuje mapu, kterou najdete na ovatrip.cz, kde si lze rovněž objednat komentovanou prohlídku.

Jak jsme se ale sami přesvědčili, při tomto dobrodružství, kterému se můžete oddat klidně v centru města, je třeba dávat pozor na trčící kusy železa, hřebíky, terénní nerovnosti či ztrouchnivělé dřevo.

Naše první zastávka je poblíž hlavního nádraží v Moravské Ostravě, kde se pár set metrů od obytných domů nachází kulturní památka tvořená třemi objekty bývalého nákladového nádraží Báňské dráhy — točnicí, vodojemem a depem, které je zvláštní svým „pilovitým“ tvarem a dnes slouží jako sklad soukromé firmy.

Rezavá točnice z poloviny 19. století, která v sezoně zarůstá bujnou vegetací, je částečně rozkradená, ale vodojem je spolu s depem zachovalou ukázkou typické průmyslové architektury, která se inspirovala stavbami z červených cihel v Prusku. Nevyužívaný objekt s autentickým dřevěným vybavením, kruhovými okny, výklenky a uměleckými prvky ve štítech je volně přístupný. Čtrnáctikilometrová Báňská dráha spojovala jednotlivé ostravské šachty a kopcovitým terénem vedla až do Slezské Ostravy.

Právě sem míříme do bývalé hornické kolonie Michálka. Ještě předtím se ale zastavíme na „vyhlídce“ na mostě nad stadionem Bazaly, mimochodem, také bývalým industriálním areálem, neboť sportoviště vzniklo na místě čedičového lomu. Odtud vidíme nejen polovinu Ostravy, ale také důkaz toho, že název zmíněného vlastivědného spolku — Pestré vrstvy — není náhodný. Kousek od historické věže kostela se tyčí paneláky, které na horizontu střídají řady komínů.

Bývalé hornické kolonie, v nichž na počátku 20. století žila polovina obyvatel, zase nabízejí jinou tvář města, která v případě části Slezské Ostravy snad ani město nepřipomíná. Současně však není ani vesnicí. „Je to samostatná, třetí kategorie,“ konstatuje Jan Lenart, se kterým se přesouváme do kolonie Michálka. Míjíme při tom další kulturní památku a zároveň technický unikát — těžní věž Dolu Petr Bezruč, jednoho z nejhlubších v republice.

Ta je sice zrekonstruovaná, ale stále nenašla využití. Náš průvodce by si dokázal představit, že by mohla sloužit například jako výstavní prostor. Z kolonie ležící mezi haldami Ema a Michálka zbylo sedm dvojdomků z červených cihel, z nichž některé jsou alespoň z poloviny obydlené. Dochovala se i ředitelská vila s hospodářskými objekty. Nic nenasvědčuje tomu, že se nacházíme zhruba kilometr od centra města. Ticho narušuje jen zpěv ptáků, štěkání psa a kvokání volně puštěných slepic.

Místy je vidět, že těžba vykonala své a domy naklonila. „Jednou by tu mohlo být skvělé bydlení, jenže zatím chybí infrastruktura, MHD a někde dokonce i kanalizace,“ říká Jan Lenart. Co tu však neschází, je zeleň, ať už v podobě starých alejí, ovocných stromů, nebo náletových dřevin, které jsou typické pro haldy. Jedna z nich se nachází hned vedle. Halda Michálka na rozdíl od kuželové Emy patří do kategorie takzvaných údolních hald, které zarovnávaly terén.

Haldy tvořené hlušinou, tedy nepotřebným „kamením“, které se vytěžilo společně s uhlím, v Ostravě do určité míry nahrazují parky. Některé z nich jsou přístupné, přičemž nejznámější a nejnavštěvovanější je Ema, na jejíž vrchol (324 m n. m.) vede naučná i běžná turistická cesta pro pěší. Jako jediná z ostravských hald je také památkově chráněná. Jan Lenart by si ale v mnoha podobných lokalitách dokázal představit i jinou formu ochrany — přírodní rezervaci.

Haldy, dnes bohatě porostlé náletovými dřevinami, jsou totiž domovem řady druhů motýlů, vážek a brouků žijících v rozkládajícím se dřevě. „Ve svazích roste například přeslička největší, což je vzácnost i v přírodě, natož ve městě.“ Průzkumy zjistily, že haldy uvolňují škodliviny jen v nepatrném množství, takže cesty vytvořené ještě v době, kdy se sem navážela hlušina, vyhledává stále více lidí včetně cyklistů a jezdců na koni.

„Potkáte tady i srny, zajíce nebo divoká prasata,“ přibližuje poměry v „nové divočině“ nedaleko centra Ostravy Jan Lenart, když se na haldě Michálka blížíme k bývalé technologické nádrži, která sloužila k čištění kalů z přilehlého dolu. Dneska se jí říká „rybník“ a skutečně se v ní loví ryby. Dojem z přírody kazí tu a tam jen hromádky navezeného smetí. Zásluhou Pestrých vrstev se tu objevilo specifické turistické značení, které spolek postupně rozšiřuje i v jiných částech Ostravy.

Jako třeba na dva kilometry vzdáleném Hranečníku v blízkosti bývalého Dolu Jan Maria a stejnojmenné kolonie. Rozcestník ukazuje mimo jiné k objektu, který spolek svépomocí opravil a umístil v něm malou expozici. Jde o někdejší hornickou pekárnu, pravděpodobně poslední dochovanou v Ostravě, kde lidé nenakupovali, ale sami si pekli. „Dost kolonií mělo erární zařízení — kromě pekárny také prádelnu nebo udírnu,“ objasňuje Jan Lenart.

Zpočátku členové spolku netušili, k jakému účelu se drobná památka, kterou objevili v zuboženém stavu, používala. Kromě ozdobného štítu z železobetonu na ní byl nápadný komín, téměř stejně vysoký jako zbytek stavby, a to je přivedlo na stopu. Pokud si v ostravském infocentru nebo přes internet koupíte vstupenku, pomocí kódu, který vám přijde e-mailem, se dostanete dovnitř.

Na panelech s informačními texty a historickými fotografiemi se dočtete, že objekt po první světové válce, kdy se stal chléb dostupnější v obchodech, přestal plnit původní funkci. Sloužil pak jako prádelna, udily se v něm ryby z blízkého rybníka a skladovalo seno. Zajímavá je zmínka o rodném domku novináře, diplomata a dědečka prezidenta Václava Havla Huga Vavrečky, který se narodil do hornické rodiny v kolonii Jan Maria.

Ještě než se vrátíme do moravské části Ostravy, navštívíme další typ industriální stavby postupně pohlcované přírodou, přestože se nachází jen několik set metrů od centra města. Jedná se o protiletecký kryt, který patřil do areálu Dolu Trojice. Jeho památkově chráněné pozůstatky — opěrné stěny či torza chladicích věží — zarůstají vegetací. Touto „džunglí“ se vyšlapanou cestou dostanete až do zoo. Málokdo si ale nejspíš všimne vstupu do objektu postaveného jak jinak než z červených cihel.

Volně přístupný kryt má členitý vchod, aby se dovnitř nedostala tlaková vlna. Pokud si posvítíte, můžete se vypravit i do jeho útrob. „Jde o jeden z řady objektů, u kterého bych si dokázal představit, že by se v něm vytvořila malá expozice a byla by možná samoobslužná prohlídka. Bohužel majitel nekomunikuje,“ říká Jan Lenart. Ostrava, kde se soustředil i válečný průmysl, zejména v závěru druhé světové války trpěla nálety spojenců.

Na dohled známého areálu Dolní Vítkovice se Světem techniky či vyhlídkovou věží vybudovanou na bývalé vysoké peci se směrem k centru města nachází Trojhalí Karolina.

Jde o památkově chráněné objekty, z nichž od roku 1905 proudila elektřina do okolních šachet a hutí. Po rekonstrukci slouží především pro kulturní akce a jako sportoviště. Z mostku, který vede do obchodního centra Forum Nová Karolina, které vzniklo na místě dolu a koksovny, je pěkný výhled na Dolní Vítkovice a nádraží Ostrava-střed s opraveným drážním domkem.