Oslo aneb louka bohů: Město v romantickém fjordu a uprostřed zeleně

Jak velkou cestu urazila, pochopíte, když porovnáte skromné dřevěné domečky v Muzeu kulturní historie, které je jakýmsi národním skanzenem, a třeba monumentální budovu Opery a baletu v centru Osla. V přepočtu vyšla na deset miliard korun a má velice originální tvar. Připomíná ledovou kru, která se odtrhla od pobřeží a vplouvá do jednoho ze zálivů Oslofjordu.

Obložená je deskami ze slavného carrarského mramoru a z bílé žuly. Po široké šikmé ploše, která vede vedle hlavní budovy, snadno vyjdete pěšky na její střechu, odkud je krásný výhled na přístav a okolí. Nechodí sem jen turisté, ale i místní, jen tak, na procházku, užít si sluníčka, které tu hezky hřeje.

Uvnitř najdete prosklené plochy, které do budovy pouští spoustu světla, stěny pěkně obložené dřevem, sály s dokonalou akustikou atd. Je tu i restaurace a kavárna. V určité hodiny se do foyeru můžete podívat, aniž byste museli platit vstupné nebo navštívit představení.

Výjimečná stavba Opery má své příznivce i odpůrce. Ti první jsou pyšní na architektonickou lahůdku, ty druhé dráždí, proč stát dal tolik peněz za propagaci opery, k níž Norové nikdy neměli vřelý vztah a nemají s ní spojené téměř žádné tradice. Dodnes tu třeba není vysoká škola, která by vychovávala operní umělce. Ti musí studovat v zahraničí.

Hodně kritiků však umlčela ocenění, která získali tvůrci budovy ze studia Snohetta. Patří k nim například Světová cena za architekturu (2008) nebo prestižní Cena Evropské unie za současnou architekturu Miese van der Rohe (2009).

Napínám všechny síly. Jsem zapřažený v popruzích a na simulátoru zkouším, jaké to je, táhnout sáně s nákladem potravin i dalších věcí přes místa, kde to psi nezvládají. Navštívil jsem muzeum Fram na poloostrově Bygdoy. Mapuje výpravy norských polárníků a jejich úspěchy. Jsou tu vystavené jejich lodě i vybavení. Třeba motorový škuner Fram vypadá v růžovobílém světle jak nějaké zjevení z pohádky nebo legendy.

Ve speciální kabině si můžu vyzkoušet teplotu minus 50 stupňů Celsia. Příběhy o dobývání polárních končin však nejsou pohádkové. Bývají spíš drsné a někdy i kruté.

Během nejslavnější výpravy škuneru Fram doplul 14. ledna 1911 norský polárník Roald Amundsen do Zátoky velryb v Antarktidě. Odtud se po zamrzlém příkrovu dostal se svými druhy až na jižní pól, kam dorazili 14. prosince téhož roku. Zvládli to jako první lidé na světě. Tahle výprava měla zvláštní příchuť.

Stal se z ní závod mezi Amundsenem a Britem Robertem Scottem o to, kdo na pól dorazí jako první. V extrémních podmínkách Antarktidy to byl závod, při kterém šlo o život. O měsíc a několik dní zvítězil Amundsen, protože zvolil pragmatičtější strategii.

Při putování po zasněžených pláních vsadil na saně tažené psy Eskymáků, tedy Inuitů, a na jejich oblečení a zkušenosti. Scottova sázka na sibiřské poníky a motorové saně se ukázala jako chybná. Poníci hynuli a saně selhávaly. Také oblečení jeho lidí bylo horší. Udělal i další chyby, které muže z jeho skupiny stály nakonec život.

Robert Scott dosáhl jižního pólu 17. ledna 1912, on a jeho druhové, kteří urazili stovky kilometrů, zemřeli na zpáteční cestě osmnáct kilometrů od skladu potravin, do kterého se nemohli dostat kvůli sněhové bouři a vyčerpání.

Když si prohlédnete loď Fram i zevnitř, rychle pochopíte, v jak nelítostných podmínkách tu seveřané žili a dosahovali svých pozoruhodných objevů i úspěchů.

Oslo je Loukou bohů vlastně dodnes. V málokterém městě najdete tolik parků i zeleně a málokde bývá architektura tak citlivě zakomponovaná do přírody. Z centra města vyjděte na nábřeží Stranden. Je obložené dřevem, které tu směrem k moři vytváří jakési schody, jako by šlo o saunu pod širým nebem. Můžete si tady dát kávu, sníst sendvič nebo jen tak lelkovat.

Ale také se tu lze projít podél idylických kanálů, fontán, vodopádů a moderních budov, které využívají originální kombinace skla, chromované ocele, dřeva i betonu. Když do nich vejdete, jsou zalité světlem, ale mají i příjemné umělé osvětlení. Ta potřeba světla je pochopitelná. Na podzim a v zimě tu často bývá pošmourno a brzy se stmívá. Naopak během léta, kdy je noc krátká, jsou Norové velmi aktivní a spokojení.

Z břehů zdejšího ostrůvku Tjuvholmen můžete pozorovat v Oslofjordu lodě, plachetnice, další ostrůvky nebo romantický maják. Cítíte tu na každém kroku velkou pohodu, navíc Norové, kteří obvykle mluví dobře anglicky, se k turistům chovají velmi přátelsky.

Vidíte odsud i hrad Akershus. V místě, kde se dříve bojovalo a sídlili drsní vojáci, se dnes odehrávají koncerty a divadelní představení. Také odsud zahlédnete radnici z červených cihel, známou z udílení Nobelovy ceny míru.

Stojím před vorem Kon-Tiki ve stejnojmenném muzeu a nemůžu uvěřit, že na tomto primitivním plavidle z lehkého balzového dřeva zvládl Heyerdahl se svými pěti druhy uplout v Tichém oceánu vzdálenost 6800 km za 101 dní.

Vor si nechali postavit v Peru tak, jak to kdysi dělali indiáni, a dopluli na něm až do Polynésie. Heyerdahl, mořeplavec, dobrodruh, ale také antropolog a archeolog, se tím snažil dokázat, že předkové Polynésanů připluli na zdejší ostrovy z Jižní Ameriky.

Jak ukázaly pozdější genetické výzkumy, mýlil se. Ale díky této odvážné výpravě získal pozornost celého světa. Jeho kniha Expedice Kon-Tiki byla přeložena do sedmdesáti jazyků a prodalo se jí neuvěřitelných padesát milionů kusů. V muzeu uvidíte i Ra II, další originální plavidlo, tentokrát z papyru, stejně jako dokumenty o jiných výpravách.

I když hypotézy Heyerdahla o plavbách Inků nebo starých Egypťanů na jiné kontinenty archeologové vyvrátili, prokázal, že lidé už v dávnověku dovedli překonat na jednoduchých plavidlech pozoruhodné vzdálenosti a osídlit nové oblasti. A to zejména díky své šikovnosti, a také odvaze. Přesně v duchu tradic Heyerdahlových vikingských předků.