Opuštěné Sudety: Divokou přírodou za historií i romantikou

Zimní období, kdy už stromy nemají listí, je pro výpravu za historií i romantikou to pravé. Na jaře a v létě totiž pozůstatky staveb pohlcuje bujná vegetace, ačkoli v zimě to může být zase sníh. Po zeleně značené turistické stezce, která spojuje zaniklá sídla, jsme putovali s autorem knižního Průvodce touto lokalitou, ředitelem ústeckého archivu Petrem Karlíčkem. Trasa ze Zubrnic do Malého Března, kterou vyznačil se spolužáky ještě coby student historie, je dlouhá asi jedenáct kilometrů a vede ne zrovna jednoduchým terénem.

Zejména v první části je třeba počítat se značným převýšením, které v součtu činí kolem pěti set metrů. Cesta lesem a loukami je na některých úsecích blátivá a kamenitá.

Opatrnost je namístě i v blízkosti chátrajících objektů. Ty nejsou nijak stavebně zajištěny a příroda na nich už mnoho desítek let vykonává své – zvlášť popadané stromy narušují jejich strukturu. Přesto jsou, i díky odlehlosti, mnohem zachovalejší než jinde v pohraničí, odkud původní německé obyvatelstvo muselo rovněž odejít.

Po Průvodci, který vyšel v roce 2021, se jen zaprášilo. V prosinci spatřilo světlo světa druhé vydání. Petr Karlíček úspěch přičítá obecnému zájmu lidí o historii a místo, kde žijí nebo odkud pocházejí, a také faktu, že téma sudetských Němců, které se za minulého režimu pokládalo za kontroverzní, už je zbaveno ideologického nánosu. „Spousta lidí navíc neumí německy, takže si informace nedokáže vyhledat, a v knize je najde na jednom místě.“

Dobu ani obyvatele samot, usedlostí a obcí pod Bukovou horou na druhou stranu neidealizuje, předkládá pouze fakta. „Na dobových fotografiích vypadá jejich život nádherně, ale také je trápila bída nebo vysoká dětská úmrtnost.“ Kromě praktických doporučení, odkud vyrazit, kde se občerstvit nebo co navštívit v okolí, průvodce obsahuje i dokumenty, fotografie, vzpomínky pamětníků, pověsti či události spojené s konkrétními místy.

„Když jsem zveřejnil výzvu ve vysídleneckých novinách, které v Německu dodnes vycházejí, ozvali se mi dva potomci odsunutých Němců a poslali mi i popis cesty, kudy šli, když se byli se svým dědečkem podívat do míst jeho mládí.“ Osídlenci z vnitrozemí, kteří přišli po nich, na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, kvůli obtížnému hospodaření v kopcích a kolektivizaci záhy odešli za snadnější obživou.

Spíše než ze zájmu o historii sem pak lidé chodili na houby a pro ovoce do zaniklých sadů, v nichž některé stromy dodnes plodí původní odrůdy hrušek a jablek. Kromě pěstování ovoce, jeho zpracování a prodeje živilo původní obyvatele zemědělství.

Dodnes jsou v krajině patrné kamenné zídky oddělující někdejší pole a pastviny, v současnosti již většinou porostlé lesem. Vzhledem ke špatné dostupnosti se jen jednotlivci vypravovali za prací do údolí. Někde se našli i živnostníci typu ševce či hostinského.

Cesta prochází třemi okresy – Ústí nad Labem, Litoměřice a Děčín –, přičemž trojmezí se nachází na Bukové hoře. Na tento čedičový vrchol ve výšce 683 metrů nad mořem lze odbočit ze zelené značky a pokochat se výhledy do údolí Labe, na Krušné hory, České středohoří, Lužické hory, Ještědský hřeben, Jizerské hory a Trosky.

Na Humboldtově vyhlídce vznikl v roce 1879 první dřevěný altán, jehož pozdější replika vydržela až do padesátých let minulého století.

Od roku 1905 byl na Bukové hoře v provozu také srub s útulnou a občerstvením. O čtrnáct let později ho nahradila zděná Děčínská bouda, v níž se konaly taneční zábavy, oslavy a spolková setkání. V současnosti objekt slouží jako soukromé bydlení bez pohostinských služeb. Na vrcholu Bukové hory se od roku 1975 tyčí televizní vysílač – se svými 223 metry nejvyšší betonová stavba v zemi.

Asi sto metrů pod ním směrem na jih najdete přírodní zajímavost v podobě ledových jeskyní. Jde o trhliny v čediči o velikosti necelých osmi metrů, ve kterých se i v létě udržuje led. Ten v minulosti využívali hostinští k chlazení nápojů. Na Bukovou horu vystoupalo několik historických osobností. Kromě přírodovědce Alexandera von Humboldta to byl například rakouský císař Josef II., který si odtud v roce 1778 prohlížel, kudy by do Čech mohla vtrhnout pruská vojska.

Budeme-li se držet zelené značky, dostaneme se do většiny zaniklých sídel. Ideální je začít v Zubrnicích, kam lze dojet autem či autobusem. Část vsi je součástí skanzenu, který přibližuje život na venkově na přelomu 19. a 20. století. Soubor staveb lidové architektury tvoří roubená, hrázděná i zděná stavení. Nachází se tu i muzeum místní železniční trati. Z cíle cesty v Malém Březně sem zhruba jednou za hodinu jezdí autobus.

Na kraji obce, kde už cesta začíná stoupat, narazíme na samoobslužný nápojový bufet, který provozuje jeden z místních obyvatel. Do obřího prasátka se platí částka podle vlastního uvážení.

Zhruba za kilometr a půl přicházíme k prvnímu opuštěnému sídlu, bývalé samotě Mauerschine s kamennými zbytky hlavní hospodářské budovy. Jedná se o poměrně zachovalou ruinu, kterou sice postupně vstřebává divočina, ale díky bytelnosti stavby není proces tak rychlý jako například u šumavských chaloupek.

Dalším důvodem, proč z objektů po Němcích toho pod Bukovou horou zůstalo víc než jinde v českém pohraničí, je jejich odlehlost a špatná dostupnost, která zabránila odvozu „stavebního materiálu“ lidmi z okolí. Po druhé světové válce docházelo nanejvýš k rabování, kdy z domů mizely předměty, které se daly odnést v batohu, jako třeba měděné kohoutky. Výjimkou je příklad z nedávné doby, kdy někdo ukradl torzo božích muk z Velkých Stínek.

V této části Sudet po válce nepůsobili vojáci, kteří by domy zdemolovali. Podíleli se jen na likvidaci usedlosti Stará Homole, která padla za oběť vzniku strategicky důležité stavby – zmíněného vysílače na Bukové hoře. Petr Karlíček nám ve Staré Homoli ukazuje kuriozitu, když srovnává stav na historické fotografii se současnou realitou.

„Tady stál dům, který na začátku čtyřicátých let minulého století začal sjíždět ze svahu dolů, takže byl zajištěn opěrným pilířem. Nakonec celý dům zmizel a pilíř zůstal.“

Cestou míjíme i několik odvodňovacích šachet z druhé poloviny devatenáctého století svědčících o snaze místních najít si obživu v těžbě uhlí. „Mysleli si, že na tom vydělají, jako se to podařilo dole v Podkrušnohorské pánvi, jenže sloje tady nebyly tak vydatné a obce se jejich budováním naopak zadlužily,“ vysvětluje průvodce.

Vedle bývalých stodol, obytných budov, chlívků, někde i kaple a školy jsou k vidění pozůstatky sušáren ovoce, samostatně stojících zděných objektů v nichž se dole přikládalo pod rošty s nakrájenými jablky a hruškami.

V nejzachovalejším Vitíně, kde žilo až sto dvacet obyvatel, měli na uskladnění ovoce ještě jinou metodu. Dopravovali ho k Labi, kde každý kus zabalili do papíru a naložili do člunů. Ty pod tíhou nákladu klesly hlouběji do vody a ovoce tak pod čárou ponoru zůstalo až do jara ve stabilní teplotě.

„Jeho vývoz do Německa byl velmi lukrativní,“ podotýká Petr Karlíček. Na ovocné stromy narážíme opakovaně. Poblíž Vitína se dokonce nadšenci rozhodli obnovit sad s původními odrůdami.

Do romantických kulis patří pověsti a historky, o nichž se v Průvodci rovněž dočtete. Z těch, které se opravdu staly, Petr Karlíček zmiňuje případ takzvaných zelených kádrů, Němců, kteří během krátké mobilizace v září 1938 odmítali vstoupit do československé armády a v odlehlých osadách vyčkávali na další vývoj událostí.

K bývalé thunovské lesovně ležící na stezce mezi Starou Homolí a Vitínem se zase vztahuje příběh o bandách, které nepřehledné situace po skončení války využívaly k rabování. „Rusky mluvící muži v různých uniformách několikrát vyloupili i lesovnu, takže se hajný s ženou přesunuli do sousedního Vitína. Když loupeže neustávaly, přišli z údolí sovětští vojáci a hájovnu vypálili, aby měli jistotu, že se v ní nikdo nebude skrývat.“

Jak se říká, to nejlepší na konec, což platí i v případě této stezky. Ve Vitíně, který je od cíle v Malém Březně vzdálen jen necelé tři kilometry, si s trochou fantazie připadáte, jako by vesnice stále existovala. A to nejen díky většímu množství domů, z nichž v některých případech zbyly i štíty, rámy v oknech, štuková výzdoba nebo vnitřní výmalba. Patrné je i rozvržení ulic, a dokonce i místo, kde se nacházela náves.

K autenticitě přispěje také plánek s vyznačenými čísly popisnými, fotografiemi a informacemi o jednotlivých budovách, který bude obsahovat doplněné vydání Průvodce.

„Myslím, že v Česku takhle zachovalá opuštěná ves nemá obdoby, protože jinde by neudržované domy, které se postupně hroutí do sebe, kvůli vzhledu a bezpečnosti odstranili, zatímco tady mohou být ponechány napospas přírodě,“ říká Petr Karlíček.